„Reformy ve školství posledních let nás mnohdy tlačí k tomu, abychom se zase chovali rigidně, chtěli po dětech rozbory poezie a nutili je hledat nesmyslné jazykovědné či literární úkazy, místo abychom se s nimi bavili o knihách a učili je myslet v souvislostech,“ říká v rozhovoru pro Respekt.cz Veronika Valíková, mluvčí Společnosti učitelů českého jazyka a literatury, donedávna učitelka na pražském Arcibiskupském gymnáziu a také autorka knihy Soukromý nebe.
 |
| Veronika Valíková (archiv autorky) |
Jak a proč je třeba změnit výuku českého jazyka a literatury?
Učí se mnoho zbytečností, čím dále víc teorie, kterou nebudete v životě potřebovat. Tenhle proces začal především se zavedením státních maturit, pak se k nim přidaly ještě jednotné přijímací testy na střední školy. Cokoli se zkouší u maturity nebo objeví v testech, samozřejmě ovlivňuje hodiny češtiny – jeden rok tam máte epizeuxis, další se snaží učitelé do studentů nacpat co nejvíce literárních pojmů, aby byli úspěšní. Já jsem to dělala taky.
Co to znamená, čím dál víc teorie?
Jazyk má termíny, s nimiž děti běžně pracují a které jim pomáhají orientovat se v systému, a pak jsou termíny a vědomosti, které pro používání jazyka nepotřebují každý den. Je třeba, aby zvládly odlišit podmět, přísudek, předmět, bez toho se nenaučí chápat logické vztahy ve větě a správně používat i/y. Ale proč bychom do nich měli pod tlakem cpát názvy příslovečných určení nebo u maturity trvat na vyhledání přísudku jmenného se sponou, pokud nejsou na elitním gymnáziu? Jen proto, že jazykovědci ty větné členy nějak pojmenovali? Totéž platí pro souvětí, je třeba znát vztahy mezi větami, poznat, které věty k sobě patří, která kterou rozvíjí – kvůli čárkám i logice. Ale trvat na přesném pojmenování vedlejších vět za všech okolností třeba u odborných škol je zbytečné. Samozřejmě, budoucí právníci či jazykovědci by měli rozpoznat podmínku od účelu, přípustky a příčiny.
Platí přetížení teorií i v literatuře?
V literatuře zase literární teorie mohutně válcuje četbu a její reflexi. Loni jsem srovnávala poměry teoretických a praktických úloh v maturitních testech - oproti roku 2011 se ty teoretické a abstraktní úlohy zhruba ztrojnásobily. Totéž platí pro literární historii, v kánonu k didaktickým testům (součást katalogu požadavků) najdete velké množství starší české literatury, zástupce různých ismů a směrů, ale chybí tu mnozí slavní klasikové i významní moderní autoři, především světoví; křesťanští a židovští spisovatelé, vězni totalit a také spisovatelky. Ale právě moderní literaturu děti a studenti potřebují znát nejvíc, i kvůli pochopení moderní historie. A také je nejvíce baví.
Základem toho, co se učí, není rámcový vzdělávací program?
To se říká. Ale v praxi podle rámcového programu máte například učit větnou skladbu. Příčetný učitel se snaží, aby děti pochopily vztahy ve větě a souvětí a dokázaly si poradit s logickou stavbou jazyka i gramatickými jevy, středoškoláky vede ke vstřebání interpunkce ve složitějších souvětích. Nepočítá s tím, že někdo bude chytat jeho žáky na pojmech a jednotlivostech. A pak se v maturitním testu objeví úloha: najděte přísudek jmenný se sponou a ještě v nespisovném jazyce – není vypuganej.
Celý rozhovor naleznete zde
7 komentářů:
Já bych literaturu ponechal od nějaké úrovně jako nepovinný předmět.
Z mého, jistě poněkud vychýleného, pohledu, je čas strávený studiem literární vědy a historie literatury nejvíce promarněným časem v době SŠ studia. Číst mě bavilo něco úplně jiného, než Němcovou, Jiráska, Mrštíky, nebo Čapka. Dal bych to volitelně pro literární a humanitní typy. Ostatní by potřebovali více informačních technologií, práva a ekonomie/financí. To jsou obory, s nimiž se setká úplně každý a je dobré mít alespoň slušné základy. Naše všeobecně orientované střední školství tyto oblasti ale velmi zanedbává.
A v případě té povinné úrovně souhlasím s paní Valíkovou. Jiráska nechť si do mrtě rozebírají literáti na nepovinném semináři.
Mluvíte mi z duše, pane Doležele. (jak já jsem tehdy trpěl :-))
Číst je nutné mimo jiné i proto, aby se člověk uměl vyjadřovat. A dovedu si představit, že četba Tolkiena, Verna a Asimova bude v tomhle smyslu mnohem efektivnější, než staří klasici. Středoškolský kánon literatury překopat, zúžit, aktualizovat.
Smrt Mrštíkům!
Soumar vychází z tradičního pojetí výuky (nejen) češtiny. Pak má pravdu (Smrt Mrštíkům!). Současná maturita navíc toto pojetí petrifikuje. Za těchto okolností je většina času strávená studiem literatury skutečně promarněným časem. Za to ale nemůže literatura, nýbrž ono tradiční pojetí výuky. Ve skutečnosti je totiž literatura obrovským rezervoárem myšlení, jejím obsahem je specificky (od tragiky až po komiku) nazíraná kultura i příroda ve všech souvislostech. Ukazuje v nekonečném množství podob (i v té Jiráskově, Čapkově atd.), co lidé dokázali a v čem se mýlili. Není důležité, kolik toho přečteme, podstatné je, jak to čteme a co ze svého vědění a zkušeností do toho "večteme". Takový pohled nelze dělat bez tematizace (důležitý je i historický vývoj témat), jak ostatně píše paní Valíková. Právě tematizace by možná soumarovi ukázala, že i Mrštíkové mohou být důležití (lze se sice obejít i bez nich, ne však bez tématu, které např. v Maryše řeší).
Slovutné bohemistické kapacity se jinde opakovaně pregnantně vyjádřili ve smyslu, že nikdo nic nikoho nenutí učit tak či onak a dobrý češtinář (jako jsou oni) přeci naučí vše dobře a zároveň připraví žáky k úspěchu u státní maturity, jež je ostatně jen slabým odvarem IB zkoušky, kterou oni už dávno prosazují a to tam a tam, protože oni jsou jinačí pašáci.
Přitom pánům uniká zcela zásadní poznatek.
a) jakákoliv plošná high stakes zkouška ovlivňuje zásadně způsob výuky a výběr jejích obsahů...
neboť
b) u žáků i učitelů dochází chtě-nechtě a nevyhnutelně k pragmatické redukci učiva na části použitelné v testu
neboť
c) maturanti nestudují a učitelé neučí pouze na elitních domovských ústavech zmíněných slovutných pánů, ale i na ne již tak elitních ústavech jiných, např voškách, nástavbách, integrovaných školách a podobně.
Proto je nanejvýš alarmující zjištění, že slovutní pánové, ač jinak zcela jistě odborníci na slovo vzatí, soustavně a tvrdošíjně opomíjí přihlédnout k tomuto, chtělo by se říci elementárnímu faktu, přičemž si osobují právo své receptury na způsob ověřování vědomostí servírovat na talíř všem bez rozdílu.
Jen pro doplnění - ono to není tak, jak se to popisuje v tendečních článcích. Není pravda, že se rozebírají samí "Jiráskové a Mrštíci". Když jsem sepisoval na bývalém pracovišti DUMy, tak kolegyně a kolega za ČJ tam měli právě toho Tolkiena nebo Szapkowského. Nebo rozbor "Mršiny" od Baudelaira, pubertální duši nepochybně lahodící.
Verne je pro děti mrtvý. Nečtou ho.
Trvat na přesném pojmenování vedlejších vět (...) u odborných škol je zbytečné. -- Není to zbytečné. Chce-li se středoškolák naučit obstojně cizí jazyk, MUSÍ obstojně umět češtinu (nebo jakýkoli jiný jazyk, ale k té češtině mají nejblíž). ////
Potkávám na můj vkus až příliš mnoho studentů, kteří jakž takž umí cizí jazyk (třeba proto, že žili v cizojazyčném prostředí), ale když udělají MALOU chybu, obtížně se jim to vysvětluje, protože neznají terminologii. ////
Paní autorka na mne působí dojmem, že patří mezi ty, kdo způsobili, že na hodinách cizího jazyka slýchám od studentů dotaz "Co je to podmět?". ////
O podmětu píšu pozitivně, pane Kocourku. Nepodléhejte dojmům.
Okomentovat