„Je to zajímavé, protože nízký respekt k učitelské profesi zmíní prakticky každá učitelka či učitel, pokud s nimi mluvíte déle než půl hodiny. Z čeho ten pocit vzniká? Srovnám-li různá povolání, vnímám, že učitelé jsou snad ti nejvíc hákliví. Pochvaly jako by neslyšeli, ale každou kritickou poznámku v médiích vnímají osobně,“ píše Tomáš Feřtek pro magazín Rodiče vítáni.
 |
| Tomáš Feřtek (eduin.cz) |
Napadá mě jeden výklad. Možná to souvisí s tím, že učitelé, kteří jsou často zaměření ve svém profesním životě na (žákovskou) chybu, vnímají výtku či kritiku jako „špatnou známku“ a cítí se společností nespravedlivě trestáni. Jde o nedorozuměni. Ta profese si jednoznačně respekt, úctu a podporu zaslouží. A do značné míry ji i má. Možná v mnohem větší míře, než si učitelé připouštějí. Že se to ale nevylučuje s kritikou, na to si paní učitelky a páni učitelé budou muset zvyknout. Umět ji akceptovat, a to i tehdy, je-li to kritika laická nebo nepoučená, je něco, co jim na vážnosti neubere, naopak.
Celý text naleznete
zde
39 komentářů:
Pochvala učitelů v médiích? Kdypak nějaká byla? Média ukazují to, co je divácky zajímavé, kriminálí případy či ublížení na zdraví. Jednou ročně ČT Zlatého Amose a to je vše. Kvalitní práce učitele nikoho nezajímá. To by měl pracovník sdělovacích prostředků vědět.
Dvacet let se každý o učitele otírá a on se diví, že jsou učitelé, kteří ve školství vydrželi, naštvaní.
Spíš to vypadá, že každý, kdo měl ve škole špatnou známku se prostřednictvím médií svým učitelům mstí. A někteří se tím i chlubí.
Pochvala učitelů??
Tím se jako myslí opakování slova "zkostnatělý" nejmenovaným autorem až do zblbnutí? Nebo vynášení jedné základky v Chrudimi a jedné v Praze až do nebes s nevyřčeným, nicméně jasně patrným dovětkem "a všichni ostatní jsou blbci"?
Vzpomínám si na jednoho jediného autora, pana Čermáka, který se vymyká. Snad všichni ostatní novináři se vyžívají v paušální kritice. Prostě "české školství" je pro novináře špatné. Ne konkrétní škola - školství en bloc. No, novináře... spíš pro aktivisty se za novináře vydávající.
vzdělání společensky upadlo,vzdělání již není tolik potřebné jako dřív,vždyť i učitelé nemusí být skuteční učitelé,škola přestala být státní institucí,přestala mít vliv na budoucnost dítěte i na budoucnost celé společnosti,učitelé přestali být potřební,na učitele se může přijít vykdákad kdejaká slepice,ředitel může zacházet s učitelem dle libosti,včetně vyhazovu,učitel je mizerně voluntaristicky placen,bez naděje na kariérní budoucnost,z toho všeho je učitel nervózní,v depresi,vyhořelý,rezignovaný,mladý je nervózní,prtože vše je jinak, než si představoval a on přemýšlí,zda již není nejvyšší čas zdrhnout,střední si uvědomuje, že je v pasti a neví jak z ní,nejstarší jsou nervozní z každého pohledu na kalendář,za kolik to ještě mají...
Mezi hodnocením studentů špatnou známkou a kritikou učitelů je jeden zásadní, ale naprosto zásadní rozdíl. Zatímco známky dává studentovi za jeho konkrétní výkon aprobovaný učitel, který má za sebou VŠ, je aprobován v daném předmětu - tj. alespoň trochu mu rozumí a navíc má srovnání s výkony ostatních studentů. Naproti tomu kritika učitelů přichází z řad koho? Z řad nedostudovaných, či frustrovaných jedinců, kteří o pedagogice a didaktice vědí velký kulový. Z řad čistých ideologů, kteří v horším případě nestáli před třídou vůbec, v lepším chvilku a pak se jali udílet knížecí rady. Mně nevadí kritika někoho, koho považuji za autoritu, protože vím, že je oprávněná a mohu na ni nějak reagovat. K čemu je ale dobrá kritika ze strany lidí, kteří sami neumí ani setinu toho, co kritizují? Kteří nemají sami žádné zkušenosti? To je jen a pouze propaganda nějakého ideologického světonázoru, který není postaven na ničem jiném, než na slepé víře dotyčných - v lepším případě a na osobních frustracích a deprivaci v tom horším. Není nad to, když se člověk s křivou hubou snaží rozbít zrcadlo v domnění, že když ho rozbije, nebude už mít křivou hubu. Nebo snad alespoň, že to nikdo neuvidí.
Nízký respekt k učitelům se projevuje hlavně v médiích. Jsou to různá prohlášení typu, že máme školství, školy, učitele, učí se… jako za Marie Terezie, v minulém, 19., 18. století apod. Tohle zaznívá často od různých „expertů“, kterým média dávají prostor, zatímco učitelům prostor dají málokdy…
A velmi smutné je, pane Sárközi, že když média učitelům prostor dají, tak se mnohdy učitelé vzájemně napadají, kritizují, snaží se ukázat, že jen někteří jsou nositelé skutečných učitelských zájmů... S tím máte, pane Sárközi bohaté zkušenosti, že?
Takže ono je to trochu složitější - nejsou to pouze média, novináři, kteří věci nerozumějí, pseudoexperti…, kdo kritizují učitele. Učitelé a ředitelé se kritizují také vzájemně, někdy kompetentně, někdy nikoli.
A také není pravda, že média učitele a školy výhradně kritizují a haní. I chválí. Ale opět záleží na tom, jak to ta která skupina učitelů vnímá - zda se chválí to, co považuje za správné, či nikoli. Takže ani to není tak jednoduché.
Nepletete si, pane Komárku, prostor v médiích a diskuze na FB nebo zde pod články? Četl jste někdy v Respektu komentář od učitele ke školství? Střídají se tam jen Kartous s Feřtekem...
Pane Sárközi a četl jste někdy ČŠ? Třeba včera jsme převzali rozhovor z Respektu s Veronikou Valíkovou. A někteří učitelé ji silně kritizovali... No, není to jen tak dostat prostor v médiích...
Nikoli, netvrdím, že učitelský hlas zní v médiích silně. Jen podotýkám, že jednoduché generalizace jsou zavádějící.
Pravda je, že češtináři se mezi sebou zbytečně hádají, zatímco podstata jin uniká... Přijde čas, kdy na to přijdou, až se sejdou u jednoho stolu. :-) Zatím je to tak, že MŠMT za jejich zády připraví změny v maturitách...
Pane S., my jsme se u jednoho stolu už částečně sešli na konferenci Jak učit literaturu. Anglické gymnázium. S panem Soukalem. Můj článek ze sobotní MFD vychází právě z této konference.
O jednom stole hovoříte už dva roky. Víte, že Vás mám v oblibě, podporuji PK, souhlasím, že učitelské hlasy jsou slyšet málo, a podporuji většinu vašich tažení. My dva ovšem publikujeme v MF Dnes, zaplaťpánbůh za to. Stálo nás to oba hodně práce.
A otázka: Proč se hádáme zbytečně a jaká podstata nám uniká?
Nic proti osobním výtkám na moji adresu, ty si klidně dopřejte. Ale je svým způsobem zajímavé sledovat rozčílené reakce na text, kterým jsem (pro server Rodiče vítáni) chtěl sdělit především to, že podle mých zkušeností mají učitelé u rodičů výrazně větší respekt a úctu, než si sami myslí. Na to má někdo z diskutujících také nějaký názor?
Ta podstata je, že když se dva (nebo víc) hádají, třetí se směje. Tím třetím je MŠMT a už mi přijde, že se učitelům přímo vysmívá... Například ministr Robert Plaga slíbil, že v listopadu 2018 začne diskuze ke změnám maturit a že vznikne pracovní skupina. V ní by se mohlo ke společnému stolu zasednout, ale nic z toho se nestalo a zřejmě ani nestane... Spíš bychom měli společně přinutit MŠMT k jednání.
Myslím, že háklivost na kritiku je u učitelů dána specifikou jejich povolání a jeho tradicí, na které se nejvíce "podepsal" vliv vojenského drilu, jehož plodem nejsou vojenské hodnosti, ale známkování. Tento vliv je navíc legitimován příliš extenzivně využívaným pozitivismem, vyvolávajícím mylnou představu, že měřit se venkoncem dá úplně všechno. V této situaci je učitel vlastně vždy nedokonalý. Žáci nejsou vojáci, natož poddajný materiál, jsou neposlušní, mají různé postoje k učení atd., jejich školní prospěch je ale logicky chápán i jako výsledek kvality učitelovy práce. Učitel je takto vlastně vždy do jisté míry neúspěšný, měřitelné výsledky jeho práce jsou i výsledky jeho. Může za špatné známky i on, nebo jen jeho žáci, nebo zejména on? Jsou např. výsledky centralizované maturity vysvědčením jeho žáků, nebo také jeho? S tímto komplikovaným stavem se učitelé vypořádávají různě: někteří známkují přísně, a tím chtějí dát najevo, že vina je na straně žáků a jejich rodičů a oni svou přísností přece jen něčeho dosáhnou. Většina učitelů, to říkám z vlastní dlouholeté zkušenosti, využívá nějaký kompromis, např. přísné zkoušení před maturitou, jistá míra blahovůle při maturitě. Nakonec se rozejdeme v dobrém. Všechna tato řešení mají za důsledek to, že navenek jsou učitelé nuceni stále něco zakrývat (zejména třídní učitelé). Je obtížné se přiznat k tomu, že někdy přese všechnu snahu selháváme. Když jsem už před téměř dvaceti lety protestoval proti nové maturitě, odbyla mě tehdejší významná představitelka Cermatu příznačně: "Vy tu maturitu nechcete, protože máte strach, že byste v ní neuspěl." Já, ne žáci. Tato paní má však mezi učiteli své názorové blížence ve školách a např. i zde, na ČŠ. Ti mají ke všemu zcela autoritativní postoj, vědí vše nejlépe, a myslí-li si někdo něco jiného, zpochybňují jeho profesionalitu a inteligenci. Staří Řekové pokládali za jednu z nejdůležitějších lidských potřeb "tychos" - potřebu být ostatními uznán. Současný systém školství uspokojit tuto potřebu neumožňuje. Navíc u vysokoškoláků. Proto velké množství učitelů se bojí přiznat k sebemenší chybičce, proto jsou hákliví na kritiku. Vždyť jako nositelé staleté tradice musí být především bezchybní a neomylní.
Abych šel příkladem, prozradím něco na sebe. Vždy jsem měl např. nerad klasifikační porady. Zejména když jsem byl třídní. Nebyl jsem totiž schopen zajistit dodržování školního řádu, zejména v oblasti absence. Měl jsem obavy, že to na mne "praskne".
Ale je svým způsobem zajímavé sledovat rozčílené reakce na text, kterým jsem (pro server Rodiče vítáni) chtěl sdělit především to, že podle mých zkušeností mají učitelé u rodičů výrazně větší respekt a úctu, než si sami myslí.
Učitelé mají u rodičů větší respekt a úctu, nežli si mnohdy sami myslí, NAVZDORY dlouhodobé a systematické činnosti společnosti EDUIN, pane Feřteku.
Mají ho díky tomu, že většina rodičů má se školou zkušenost přímou a osobní a tudíž ví z vlastní zkušenosti, že s těmi mariotereziánskými metodami, poslušností jako v pruské kadetce a neustálým drilem encyklopedických znalostí to není tak žhavé, jako v mediálním obrazu našeho školství, který právě Vy pomáháte vytvářet.
Tudíž se jaksi nemůžete divit, že když "pohladíte" někoho, do koho jste předtím několik let kopali, že Vás nezačne láskyplně olizovat, ale rovnou zavrčí.
A dlužno podotknout, že respekt mají jednotlivci přesně do toho okamžiku, než se dostanou se školou, či konkrétním učitelem do konfliktu.
Případně do následujícího sdělení politiků o navýšení učitelských platů.
Bylo by také fajn, kdyby si pan Komárek uvědomil, že je rozdíl mezi DISKUSÍ, věcnou i nevěcnou a VYTVÁŘENÍM mediálního OBRAZU ze strany redaktorů a "expertů".
Je vcelku logické, že se mnozí učitelé při debatách o věcných tématech neshodnou, dohadují a leckdy i navzájem urážejí. Tak to totiž při sporech obvykle bývá.
Pokud si snad někdo myslí, že například lékaři, právníci, nebo třeba elektrotechnici si navzájem jen vrkají do ouška, měl by se podívat na servery, kde se diskutuje o jejich problematice.
Přesto, kupodivu, to nikdo nepovažuje ani za smutné ani například za nekonstruktivní, či nevyzrálé.
Proč by, probůh, nemohl jeden učitel kritizovat názor jiného učitele?
Web Česká škola kdysi byl a měl by být právě platformou pro takovéto výměny názorů, diskuse i vášnivé spory.
Tady přece nejde o to, že "není jen tak, dostat prostor v médiích".
Tady jde o to, že když se mediálně probírá nějaký problém ve školství, tak prostor dostane pan Feřtek, pan Kartous, občas pan Šteffl, pan Münich, poslední dobou pan Kania, ale prakticky skoro NIKDY praktikující učitel.
A nikdo z výše jmenovaných nemá ani tolik slušnosti, aby přiznal, že dané problematice nerozumí a sám vyzval příslušného redaktoru k tomu, aby o názor požádal i zástupce učitelů.
A nemyslím tím rozhodně současné politiky - bývalé učitele.
Kolik prostoru dala média, s výjimkou Blesku, odpůrcům "inkluze po česku"? A měli setsakra pádné argumenty.
Kolik prostoru jim dal třeba EDUIN, když mu tak moc jde o kvalitní vzdělávání?
Kolik zastáncům jednotných maturit a přijímaček?
Vždyť už i tem Václav Moravec, kterého si jinak vážím, když si pozve do OVM hosty ke školské problematice, tak sáhne po studentech a nikoli učitelích.
Že si nás rodiče váží?
Óó, děkujem Vám, že jste si toho všimli.
My to víme o většině z nich sami, protože občas nám to i řeknou a někdy i poděkují.
Ale díky Vám to tedy opravdu není.
Pane Lippmanne, prosím, ...
Když jsem psal svůj text, netušil jsem, co bude obsahem Vašeho příspěvku, který se mi objevil až poté.
Et tu, Brute?
Dokud bude kritika centrální maturity vedena osobními obavami jednotlivých učitelů z toho, aby někdo náhodou nepřišel na to, že neumí učit, tak se nikam nepohneme. Je ale hodně úlisné, když někdo ve skrytu duše skrývá strach z vlastní neschopnosti a přitom vede dlouhé litanie o všem možném okolo, od pozitivismu, až po rovnomocnost složek rozumu a hledání toho, jak se jednotlivé části vzájemně osvětlují.
Kdyby si dotyčný přiznal, kde je původ jeho zášti, mohla být diskuse od začátku věcná a nikoliv založená na nějakých vybájených záminkách, které se nedají vyvrátit, protože jde pouze o záminky.
Pane Lippmanne, nejprve si musíte vyřešit své strachy a nenávisti a pak je možné věcně diskutovat bez neustálých úhybných manévrů.
Kdo za to může???
Mihlo se tu mé jméno: Co je platné popovídat si po konferenci, když pak, paní kolegyně, v MFD opět publikujete nepravdy.
Ostatně Váš článek vychází z Vašich názorů, nikoli z nějakých závěrů zmiňované konference.
Modelář provokuje. Jako správný troll. Nekrmte ho.
Pane Doležele, Vám se to mluví, Vy neučíte, já také už ne :-) Proto učící kolegy nekritizuji, ani jim neradím, abych nebyl jak ti někteří experti.
Faktem je, že nikdo nemá rád, když ho někdo kritizuje, a to všeobecně ve všech profesích. Část veřejnosti má špatné zkušenosti z vlastních školních let, proto učitele nemá příliš v oblibě. Zažil jsem to i u vlastní manželky :-)
Časem ale změnila názor.
Přeji všem učícím kolegům a kolegyním, ať se jim daří a ať si z hloupé kritiky nic nedělají, protože pokud nejde o život, jde o víte co :-)
PetrK
Tajnej, hlavně neradit, ju?
Já učím. Už dlouho.
Absolutně mi nečiní problém snést kritiku typu "tahle laborka mohla být řízena lépe, protože žáci tamtu informaci dostali moc pozdě".
Za takovou "kritiku" ještě poděkuju.
Ovšem vyjádření typu "ve školách se učí jako za Marie Terezie" nebo "škola ničí individualitu dítěte" jsou pouhým plivancem. Za prvé je to paušální odsouzení en bloc. Za druhé to není pravda. Za třetí autor plivance obvykle ví o školské praxi kulové.
Kritiku prvého typu zaznamenám od kolegů - jiných učitelů nebo od některých rodičů. Kritiku druhého typu čtu/slyším v médiích spolu se salonními radami, jak se má dítěti všechno dovolit.
Od rodičů i od dětí se mi uznání dostane poměrně často. Od novinářů nikdy.
Pánové, souhlasím. Konstruktivní kritika je jako zasloužená známka - má podat informaci o stavu, na jehož základě je možné se pokusit o nápravu, či zlepšení.
Pak ale exisují sluníčkáři všech typů s nominálními mozky, kteří to mají popletené - kritiku vnímají jako trest a trestům se chtějí za každou cenu zcela vyhnout. Namísto řešení kvality vzdělávání, řeší svá osobní traumata vyvěrající z osobnostních rysů, kterým dominuje nevyrovnanost a nedospělost.
Proto je lepší stěžovat si na jeden konkrétní vlak s dvouhodinovým zpožděním, než říkat že vlaky v Czechii nejezdí načas.
Pane Portwyne, jako za Marie Terezie se dnes vskutku neučí, jenže jistá tradice byla tehdy zaseta a v 19. stol. se stala samozřejmou (vždy byly výjimky - viz Pan učitel B. Němcové) a tato samozřejmost přežívá dodnes. Týká se paradigmatu pedagogiky a didaktiky, které bylo kdysi pokrokem, dnes ale stále větší brzdou. Kritika typu "tahle laborka mohla být řízena lépe" o něm nic nevypovídá. Marie Terezie dokonce nechtěla, aby se žáci ve škole učili myslet (citát už jsem dříve uvedl). Současná podoba maturity dokazuje, že současné paradigma stále jednoznačně upřednostňuje paměť a mechanické myšlení. Jeho kritika není žádný "plivanec". Netýká se učitelů, kteří se snaží je změnit. Je paušálně namířena vůči němu a jeho centrálnímu ordinování, ne vůči učitelům. Pokud učíte jinak, tak pro Vás neplatí. Označit ji za "plivanec" je bohužel důkazem toho, jak obtížně se o zcela zásadních otázkách vzdělávání diskutuje a jakou odolnost ono paradigma v povědomí má, jak se do značné míry i dnes vnímá jako samozřejmé. Je např. film Škola základ života, který je jeho, pravda laskavým, zesměšněním, také "plivancem"? Změnilo se od té doby? Abych nebyl zase napaden, nechci toto paradigmata šmahem vymýtit, má řadu nepominutelných pozitivních (pozitivistických) prvků, měla by se však řešit jeho jednostrannost. Místo toho je až dosud "shora" posilována. RVP jsou krokem falešným, o to horším, že tento trend zastírají. V 90. letech se začalo říkat: Uč, jak chceš, hlavně že máš výsledky. A na otázku, jak se ty výsledky poznají, odpověď zněla: Ověří je testy. Inu předstíraná (navíc nesmyslná) svoboda jak řemen.
Pane Feřteku. Učitelé snášejí neopodstatněnou kritiku od lidí, kteří jen prosazují svůj byznys či politické názory víc než 20 let. MŠMT školství rozbíjelo, místo aby je zlepšovalo. Spousta učitelů ze školství odešla. A ty zbytky už nehodlají mlčet. Teď jim radíte, aby se nad to povznesli a nechali si kálet dál na hlavu?
Ano ti dobří učitelé mají respekt slušných rodičů a žáků. Ale pak je tu spousta rodičů a žáků, kteří by chtěli prosazovat bezohledně své zájmy, před kterými učitele nikdo neochrání ba naopak si ještě kopne. Víte co se děje na školách, jak pracuje ČŠI i ministerstvo?
Vůbec nevíte kde jsou problémy ani co obnáší dnes práce učitele.
Ja jsem na kritiku haklivy spis proto, ze mi pripomina takove to sablonovite, formalizovane slovni hodnoceni… Jako kdyz na trojku mate dva ruzne texty, ktere vytahnete z klobouku a copypastujete furt dokola (a mluvim teda o tom medialnim pucovani si huby ze strany lidi jako Kartous, Capek, Novackova, Kanya…; o vztazich ucitelu s rodici toho vim asi tolik jako Bob Kartous)
Pane Lippmanne,
film Škola základ života je LASKAVÝM ani ne tak zesměšněním, jako úsměvem. Z projevu současných novinářů skutečně laskavost necítím. Necítím z něj ani snahu zlepšit konkrétní věci.
Trvám na tom, že věta typu "škola deformuje osobnost dítěte" nebo "učitelé jsou tyrani dětských duší" jsou plivancem. Je to zhruba na úrovni "učitele", který přijde do třídy se slovy "jste hlupáci a k nic z vás nebude", protože děti zvolily podle něj nevhodné pojetí nějakého referátu. Hodně mizerný učitel, že? No a novináři přistupují k učitelům naprosto stejně. Nejsou vedeni snahou ke konkrétnímu zlepšení, ale vylévají si vlastní mindrák.
Mám značnou svobodu v tom, jakou formu výuky zvolím. Jsem fyzikář, miluji problémové úlohy a laborky. Vím ale na základě zkušenosti, že někdy musím frontálně vykládat, jindy volit frontální diskuzi a někdy musí děti sedět v lavici a (jaká hrůza, jaký zločin!) tiše počítat. Mám jistou zpětnou vazbu od dětí a od rodičů ("tvoje úlohy se nám líbí") a od novinářů ("jsi hlupák a tyran"). Co se týká obsahu, není moc co měnit; na rozdíl od pomazaných si myslím, že Ohmův zákon by děti chápat mohly.
Diskuze o tom, co konkrétně se má učit a kam se to má zařadit, probíhá mezi učitelli permanentně. Jenže to páni novináři nevědí a nezajímá je to.
Tajný učitel
Když to vztáhnu k těm vlakům, tak věta "vlaky v Čechii nejezdí včas" je docela smysluplná; zhruba tak na úrovni věty "děti mají špatnou znalost jednotek délky". Tady se dá diskutovat o příčině a o možnostech nápravy.
Věta "železničáři jsou blbci" nebo "dráha je mučírna" je ovšem k ničemu. Zajímavé je, že titulek "Dráha je mučení pasažérů" v seriozním médiu nenajdete, zatímco titulek typu "Škola je mučení dětí" ano.
Ještě panu Lippmannovi
Do didaktiky českého jazyka nevidím, ale matematika a fyzika naopak zápolí s rostoucí nechutí žáků myslet, a s domněnkou, že myslet není třeba, protože všechno udělá mobil.
Ono totiž odpapouškovat fyzikální zákon je pro žáky o dost jednodušší, než řešit problém.
Pane Portwyne, novináře nepředěláme a máte pravdu, že jsou většinou "mimo". Složitější je to s tím myšlením. O matematiku i přírodní vědy se dost zajímám, jenže mimo školu. A teprve dlouho po maturitě jsem zjistil, že myšlení, které se po mně ve škole požadovalo, bylo značnou a nezáživnou redukcí, co tyto obory ve skutečnosti nabízejí (totéž ovšem platí i o předmětech humanitních). To prosím neberte osobně, učit jsem Vás neviděl, proto nemluvím o Vás. Působím na různých typech středních škol už ale dost dlouho (46 let) na to, abych si mohl ověřit, že se didaktika výuky všech předmětů od mých školních let příliš nezměnila. Změnily se učebnice, vybavení, společnost. Hlavně se ale změnili žáci. My jsme byli, dobou podmíněno, mnohem poslušnější ke všem autoritám, rodičům, učitelům, starším lidem. Proč se to či ono učíme, jsme si netroufli zeptat. Ale pochybovali jsme stejně jako žáci současní. Nu a ti se dnes ptají, (střední školy už navíc nejsou, stejně jako VŠ, zařízení exkluzivní, přinášející žákům vyšší sociální status) a pokud nedostanou přesvědčivou odpověď, vzdorují po svém. Co s tím? Učil jsem několik let i na nižším gymnáziu a pochopil jsem, že změna by musela začít už tam. A vzpomenu-li si na svá školní léta, problémy tehdy začaly viditelně šestou třídou. Je to i dnes stejné a nutné?
Pane Lippmanne,
já se zabývám didaktikou fyziky dlouhodobě.
Je třeba říci, že některé postupy není třeba měnit - např. metodika demonstračních experimentů nebo laboratorních prací je vypracována velmi dobře. "Změna pro změnu" je jen potěmkiniádou pro média. Samozřejmě je dobré ve větší míře zařadit do pokusů techniku, ale to se - pokud na to jsou peníze - průběžně děje. Ani ta technika se nemá však zařazovat samoúčelně, často je pro žáky srozumitelnější "postaru" provedený experiment nebo experiment s extrémně jednoduchým vybavením.
Každý rok probíhá řada seminářů školské didaktiky, mnoho z nich zaměřených na experimenty. Sám jeden z nich pomáhám organizovat. Samozřejmě nechodí na ně všichni, ale předpokládám, že návštěvníci šíří nápady na vlastních školách.
V každém případě učitelé nevykládají mé předměty pořád stejně, jak nám média sugerují.
Na druhou stranu, jak už jsem napsal, jsou věci, na nichž nemá smysl něco měnit - typický příklad je výuka základních matematických operací. Je vcelku jedno, zda zlomkovnice bude na interaktivní tabuli nebo na prkénku, dokonce bych řekl, že z hlediska rozvoje motoriky a vazby ruka-oko-mozek je ta "prkénková" lepší.
Máte naprostou pravdu, že problém je na II. stupni. Dovolil bych si upozornit, že je to období nástupu puberty. Pokud se přirozené pubertální rebelování povýší na kvalifikovaný soud o potřebnosti výuky, jde výuka pochopitelně do kopru. Puberťák rebelovat prostě musí, velí mu to hormonální systém; autority jsou pak od toho, aby jej usměrnily. Proto třináctileté děti v rozumné společnosti místo permanentního sexu a popíjení alkoholu mj. sčítají zlomky a řeší úlohy o kladkách... nebo píší v češtině úvahu :)
Ještě dodám, že sebelepší pokus není k ničemu, pokud ve třídě není elementární kázeň. Když se vám pomůcky vrací z laborek záměrně zničené a provádění pokusu (který vyžaduje pozornost učitele) je záminkou k pokřikování a k nezájmu, člověka dost rychle přejde chuť "učit moderně". Zkušenosti některých kolegů jsou tristní.
"Moderní" metody (skupinová práce apod.) jsou bohužel více závislé na spolupráci žáků, než frontání výuka. Ochota žáků ke spoluppráci bez ohledu na téma práce však průběžně klesá. Ledaže by se skutečně debatovalo "o vztazích a o marihuaně", což do výuky fyziky dle mého soudu nepatří.
Učitelé jsou především hákliví na několik jmen: Bob, Kateřina a Tomáš, jejichž příjmení se nesmí vyslovit... Vy víte proč!
Pane Sárközi, k Vašemu staršímu příspěvku: jednat by MŠMT s učiteli mělo, souhlasím. Marně jsme čekali na slíbené pozvání. Ale nemůžete čekat, že SUČJL bude kritizovat ministra Plagu za to, že chce vrátit slohy a ústní zkoušení zpět do škol, když sedm let opakujeme: vraťte slohy a ústní zpět do škol.
Pro pana Feřteka: Uvědomte si, že učitelé jsou skutečně převálcovaní. Nechválí je téměř nikdo, hází se na ně kdeco. Zásadní problémy učitelů rodiče příliš nezajímají. Nakonec se mnozí z nás mohou opřít jen o své bývalé studenty - ti vědí.
Novinářům, kteří se o učitele a jejich boje zajímají, patří můj veliký dík.
Učitel je tvor, který celý svůj profesní život připravuje děti pro praktický život, který sám nikdy nepoznal, neboť nikdy profesně nevykročil ze školy. Na svou učitelskou autoritu je velmi citlivý. Začne-li mu někdo zvenčí "mluvit do práce", to se pak mnohdy změní v pedagoga, který se snaží všechny ty "kecaly zvenčí" převychovat.
Moje maminka pracovala do roku 1996 v pobočce spořitelny v závodě s téměř 10 000 zaměstnanci. Když jsem v 70. létech studoval na Pedagogické fakultě, řekla mi jednou. "Chodí k nám často noví lidé. Učitelku poznám dost často hned, jak vstoupí. Stačí zpravidla, aby pozdravila a už z toho si někdy řeknu "Holka, ty budeš asi učitelka"..."
Musím se přiznat, že, i když jsem to vždy věděl, stalo se mi několikrát, že mi "lidé zvenčí" dali najevo, že argumentuji jako učitel. I poté, když jsem byl několik let "mimo školu".
Učitel je tvor, který celý svůj profesní život připravuje děti pro praktický život, který sám nikdy nepoznal, neboť nikdy profesně nevykročil ze školy.
Svatá pravda, pane Tynjir. Například já jsem nikdy nedělal ani v textilce, ani v kontrole jakosti, ani reklamu. Kdepak.
Ještě tam chybí, že učitel neumí víc, než učí, například učitelka v 1. třídě umí napočítat jenom do dvaceti. To se taky říká ;o)
Okomentovat