Radek Sárközi: Tento způsob inkluze zdá se mi poněkud nešťastným

Na ministerstvu školství aktuálně finišují práce na novele inkluzivní vyhlášky. Změny ve společném vzdělávání byly sice připraveny již loni na jaře, ale po jejich představení veřejnosti se kolem vyhlášky rozpoutal velký mediální boj plný otevřených dopisů, komentářů i zákulisních intrik. Lidé z neziskovek, kteří byli u přípravy původní vyhlášky v roce 2016, se rozhodli změnám stůj co stůj zabránit. Na opačné straně barikády stojí učitelé, kteří požadují výrazné změny v celkovém nastavení inkluze. Pedagogové z praxe oceňují, že je ministerstvo školství konečně alespoň částečně vyslyšelo a snaží se napravit, co Kateřina Valachová pokazila.

Radek Sárközi (pedagogicka-komora.cz)

Exministryně školství za ČSSD prosadila radikální změny v nastavení inkluze navzdory výtkám Asociace speciálních pedagogů, ředitelů škol i učitelů. Nechala zrušit přílohu rámcového vzdělávacího programu, podle níž se učili žáci s lehkým mentálním postižením. Výsledkem je, že místo 20 hodin pracovního vyučování na druhém stupni základní školy mají pouze tři čtyři hodiny jako všichni ostatní. A namísto toho, aby se učili praktickým dovednostem, které uplatní v životě a práci, vysedávají zbytečně na hodinách chemie, cizího jazyka nebo fyziky. Seškrtán jim byl i počet hodin matematiky a češtiny. Nově mají druhý cizí jazyk, na který samozřejmě intelektově nestačí.

Inkluzivní vyhláška z roku 2016 stanovila, že žáci se speciálními vzdělávacími potřebami budou navštěvovat přednostně běžné třídy spádových škol. Zatímco dříve se jim věnoval speciální pedagog ve speciální třídě, kde měli kolem deseti spolužáků, nyní se ocitli ve třicetihlavých třídách, kde je vyučuje učitel, který speciální pedagogiku nestudoval. Chudák kantor si alespoň po nocích čte příručky, objíždí školení a snaží se ve svém volném čase dohnat vše, na co měl speciální pedagog pět let vysokoškolského studia. Samozřejmě marně, protože to není v lidských silách. Když má nebohý učitel štěstí, přidělí mu po několika měsících čekání poradna do třídy asistenta. Ten má ovšem většinou jen maturitu a k ní 120hodinový rychlokurz. Výsledkem toho všeho je, že se marně plýtvá energií učitele i asistenta a speciální pedagogové se k dětem, které by to potřebovaly, skoro nedostanou.

Přínos pro žáky je mizivý, naopak finanční náklady jsou obrovské. Z původně odhadované jedné miliardy korun ročně je to již čtyřikrát více. A místo toho, aby učitelé dostali za svou práci navíc nějaké odměny, loni jim museli ředitelé škol snížit příplatky, protože kvůli financování inkluze chyběla v rozpočtu další miliarda na platy pedagogů.

Tak to dopadá, když se o školství rozhoduje nekoncepčně a změny nejsou nejprve vyzkoušeny, nýbrž protlačeny shora lobbistickými skupinkami. Chápu, že se proti chystaným změnám v inkluzi začaly tyto neziskovky ozývat, když ministerstvo školství změnilo kurz a oznámilo, že takto nelze dále pokračovat.

Když jsme organizovali v Pedagogické komoře anketu, co nejvíce trápí učitele, nebyly kupodivu na prvním místě nízké platy, ale problémy kolem společného vzdělávání. Jen dvě procenta učitelů souhlasila se současnou podobou inkluze. Dnes a denně totiž vidí, že inkluze počesku nefunguje. Není přínosná pro žáky a školám i poradnám přinesla jen hory nové administrativy.

Nyní proti sobě stojí dva tábory. Na jedné straně ministerstvo školství společně s pedagogy, kteří se potýkají s nedomyšlenou inkluzí na vlastní kůži. A proti nim lidé z neziskovek, kteří jim radí, jak by to dělali oni, kdyby to uměli... Většinou z pohodlných křesel svých kanceláří formou článků, případně formou placených školení učitelů a budoucích asistentů, která organizují. Přímo s dětmi ve školách do styku nepřicházejí.

Nechci všechny nezikovky házet do jednoho pytle. Řada z nich se věnuje přínosným činnostem, například organizace Meta pomáhá učitelům s výukou žáků s odlišným mateřským jazykem. Problém nastane, když se úzká partička lidí rozhodne, že začne lobbovat za změny zákonů a vyhlášek, které negativně ovlivní práci desítek tisíc učitelů. V loňském rozhovoru pro Učitelské noviny se současný ministr školství Robert Plaga vyjádřil na jejich adresu takto: „Považuji za naprosto neseriózní, aby účastník diskuze vzal nehotový text a stěžoval si na něj v době, kdy se o něm ještě jedná. To beru stále jako velký faul.“

V uvedeném rozhovoru rovněž zaznělo, že některé neziskové organizace poslaly stížnost premiérovi a evropským orgánům. Přímo je jmenována například Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání. Její předsedkyní je Klára Šimáčková Laurenčíková, která vystoupila například v DV TV. Jméno je důležité, neboť její manžel Martin Šimáček je ředitelem neziskovky s názvem Institut pro sociální inkluzi. Obě jmenované organizace vystupují proti současným změnám v inkluzi. V tom je podporují další neziskovky, například Rytmus, kde rovněž pracuje Martin Šimáček, Eduin, Rodiče za inkluzi apod. Tyto organizace mají leccos společného - malý počet členů v řádu desítek a kromě této naprosté nereprezentativnosti hlavně nulovou odpovědnost za změny, které prosazují. Práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami totiž oddřou zdarma přetížení učitelé, nikoliv zaměstnanci neziskovek.

Zatímco média jsou plná komentářů a vyjádření pracovníků těchto trpasličích neziskovek, kteří chrlí tiskové zprávy, komentáře a vyjádření jako na běžícím pásu (jak by také ne, když je to hlavní náplň jejich celodenní práce...), zástupce reprezentativních profesních organizací ředitelů škol nebo učitelů, které mají stovky až tisíce členů, novináři oslovují jen sporadicky a do médií se skoro nedostanou. I kvůli tomu se v Česku prosadila naprosto nefunkční forma inkluze. Přitom ve Finsku funguje podobný systém, jaký byl u nás před rokem 2016. Zatímco v České republice skomírají speciální školy na úbytě a počet speciálních tříd v běžných školách rok od roku klesá, ve finském školství prosperují. A nikdo Finsku nevyhrožuje, že porušuje mezinárodní úmluvy, ani ho nepohání ho před evropský soud, jak se stalo České republice v známém případu D.H. Nikdo tam nebrání zuby nehty tomu, aby se děti s různými speciálními vzdělávacími potřebami mohly učit společně nejen v běžných třídách a školách, ale i ve třídách a školách speciálních, jak to dělají zaměstnanci českých neziskovek. A nikdo ve Finsku nepoužívá krkolomně znějící označení „školy a třídy zřízené podle paragrafu 16 odst. 9 zákona“, jak se to udělali čeští byrokrati...

Doufejme, že také u nás brzy zvítězí zdravý rozum a ministerstvo školství prosadí zásadní změny v inkluzi. Jinak zkolabují nejen čeští učitelé ale i celé české školství.

Tento komentář vyšel ve zkrácené podobě v MF DNES.


Se souhlasem autora převzato z jeho blogu