Anketa České školy: Dostávají učitelé dost prostoru v médiích? Odpovídá Hana Čápová z týdeníku Respekt.

Česká škola oslovila s několika otázkami novinářky – shodou okolností jsou to skutečně výhradně ženy – které se systematicky zabývají tématy školství a vzdělávání. „Mnozí učitelé si stěžují, že praktikující učitelé v médiích nedostávají téměř žádný prostor, že k tématům školství a vzdělávání mluví "experti", často bez jakékoli praxe, a že to jsou navíc stále titíž lidé - Feřtek, Kartous a další z okruhu EDUin, Šteffl, Münich… Chybí názorová opozice, chybí reálná zkušenost ze škol… 1) Je to tak? 2) Proč to tak je (Případně: Proč si myslíte, že učitelé mají takový dojem. Proč jsou vůči médiím nastaveni masově tak negativně…) 3) Co s tím?
Odpovídá reportérka týdeníku Respekt Hana Čápová.

Hana Čápová (repro HN)

Hana Čápová:

1) Je to tak?

Když jsem si přečetla otázku, nejdřív mi blesklo hlavou – jak bych mohla napsat článek o školství, kdybych nemluvila s učiteli? Vzápětí jsem „stížnosti“ učitelů musela dát částečně za pravdu. Ano, když píšu kratší text o nějaké systémové záležitosti, obvykle se obracím na „výš“ než na učitele, například na zástupce asociace ředitelů základních škol, gymnázií či středních škol, případně na ředitele škol. A také na zmíněné „tytéž lidi“, i když u nich často jen začínám, pro základní orientaci a tipy na lidi z terénu, kteří mohou na dané téma říci něco zajímavého.

Pokud ale jde o delší texty z terénu, tam naopak konkrétní učitelé mluví celkem často, aktivně je hledám – jen namátkou, v posledním čísle Respektu je text o dobré praxi na učilištích, a cituji tam dva mistry odborného výcviku. Nebo, loni v únoru jsme měli velkou anketu, kde jsme se namátkou vybraných učitelů ptali: „Co by se mělo ve školách změnit, aby se vám lépe učilo?“

2) Proč to tak je (Případně: Proč si myslíte, že učitelé mají takový dojem. Proč jsou vůči médiím nastaveni masově tak negativně...)

V kratších, systémových, nereportážních textech je oslovování zástupců větší skupiny učitelů logické, dozvím se od nich nějaký názor, na kterém je širší shoda. Zároveň je snazší v terénu oslovit ředitele školy, od něj se dá čekat, že bude ochoten mluvit veřejně (moje zkušenost s oslovováním učitelů je taková, že zdaleka ne všichni chtějí být citováni v médiích) a zároveň je také nositelem nějakého sdíleného názoru.

A ano, pány Feřteka, Kartouse, Šteffla či Münicha oslovuji zřejmě častěji než jiné, protože se s nimi v pohledu na věci, o které je spor – například inkluze, cut-off score – shoduji. Do tohoto výčtu bych přidala ještě například senátora Jiřího Růžičku či dlouholetého ředitele základní školy v Chrudimi Zdeňka Brože nebo Kláru Laurenčíkovou, zakladatelku České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. Ti, kdo jsou proti inkluzi nebo pro cut-off score dostávají v textu také slovo, ale jen abychom lépe pochopili, proč chtějí něco, co může českému vzdělávacímu systému a dětem škodit.

3) Co s tím?

V jistém ohledu na tom nic měnit nechci - jsem například přesvědčena, že inkluze je správná a cut-off score může srazit řadu dětí ze vzdělávací dráhy, kterou si přejí, a dobrý vztah k řemeslu jim nedá – takže nechci názory opačného postojového spektra vydávat za bernou minci. Chci ale těmto názorům rozumět, protože často vypovídají o těžkostech, se kterými se učitelé v praxi potýkají. Zároveň jsem ale přesvědčena, že Respekt prahne po zajímavých učitelích, a popis toho, co v praxi dělají, bývá osvěžující, nový, a často si pak říkám – klobouk dolů. Co by pomohlo, aby byli slyšet častěji? Větší aktivita nás, novinářů, při jejich hledání, a také větší aktivita učitelů směrem k nám, novinářům. Takže malá výzva – máte pocit, že děláte a prožíváte něco, co by stálo za článek? Prosím, napište mi na capova@respekt.cz.