Karel Lippmann: Vzdělávání založené na mýtu prodejního automatu

O tomto mýtu hovoří Gian-Carlo Rota, americký matematik a filozof italského původu, v článku O zhoubném vlivu matematiky na filozofii. Píše zde mimo jiné: „Matematika není nic, pokud není historickým předmětem par excellence.“ A o něco dále: „Je důležité odhalit mýtus nacházející se za drastickou revizí pojmu mysli, to jest mýtus, že mysl je něco na způsob mechanického zařízení."

Karel Lippmann (archiv autora)

"Tento mýtus opakovaně a úspěšně napadali nejlepší filozofové tohoto století (E. Husserl, J. Dewey, L. Wittgenstein, J. Austin, G. Ryle, B. Croce, abych jich pár zmínil). Podle tohoto mýtu funguje proces myšlení jako prodejní automat, který tím, že uvede do chodu složitý mechanizmus připomínající Chaplinovu Moderní dobu, vyplivne řešení problému. Ti, kteří věří v teorii mysli jakožto prodejního automatu, budou oceňovat lidské bytosti podle ‚stupňů' inteligence, přičemž inteligentnějšími bytostmi budou ty, které jsou ve svých mozcích vybaveny většími a lepšími převodovkami, což lze ovšem ověřit pomocí chytře sestavených IQ testů.“

A ještě do třetice: „Mýtus prodejního automatu vyplivujícího řešení může vhodně popsat způsob řešení lingvistických hádanek dnešní zbídačené filozofie, avšak tento mýtus ani zdaleka nepopisuje činnost matematika či vůbec jakoukoli vážnou práci. Tento základní omyl je případem redukcionizmu. Proces, jímž naše mysli pracují, který může snad být zajímavý pro fyziologa, ale činným matematikům je k ničemu, se zaměňuje s postupem myšlení, požadovaným při řešení jakéhokoli problému. Toto katastrofální nepochopení pojmu mysli je dědictvím stoleté pseudomatematizace filozofie.“

Počátky pojetí mysli jako mechanického zařízení můžeme hledat již v antice. Pro novověk jsou však důležité především názory Galilea a Descarta na straně jedné a Komenského na straně druhé. Odlišnost jejich pohledu na skutečnost vystihuje Descartův výrok při setkání s Komenským (podle Neffova Filosofického slovníku pro samouky): „Já za okruh filosofie nevkročím.“ Bude tedy u mne jen část toho, čeho u tebe je celek.“

Descartes tak vystihl rozdíl mezi svým dualismem (svět je složen ze dvou substancí – věci rozprostraněné a věci nerozprostraněné, přírody a rozumu) a Komenského triadismem, jenž má několik podob (smysly, rozum víra; mundus artificialis, moralis, spiritualis; stránky života: sapientia, virtus, pietas; stránky rozumu: operatio, virtus, pietas).

Předností těchto triád je eliminace redukcionismu, jak Descartes sám přiznává. Současně triadismus uvádí vědění o světě do pohybu, a to poznáváním přírody ruku v ruce s výchovou člověka (pansofie).

Ve Velké didaktice píše: „…ve školách všichni mají být vyučováni všemu. Nerozuměj však tomu tak, jako bychom na všech požadovali poznání všech věd a umění (zejména poznání dokonalé a co nejpronikavější). Vždyť svou povahou není ani užitečné, ani žádnému člověku možné pro krátkost našeho života. …žádáme jen, aby se všichni /…/ učili znát základy, příčiny a cíle všeho nejdůležitějšího, co je a co se děje, aby se totiž na tomto světě nepotkávali s něčím tak nepoznaným, že by si o tom nemohli učinit nějaký skromný úsudek a že by toho nemohli užívat moudře k bezpečnému užitku bez škodlivého omylu.“

Z tohoto citátu lze vyvodit závěr, že už v době, kdy neexistovala moderní věda a soubor tehdejších poznatků byl ve srovnání s dneškem co do velikosti nesouměřitelný, uvědomuje si Komenský de facto nutnost rozlišovat mezi odborností a vzděláním.

A v této souvislosti je významný ještě jeden jeho citát z Velké didaktiky: „A nic nevadí, že se někteří zdají od přírody tupí a hloupí; neboť ta okolnost ještě více doporučuje toto obecné vzdělávání a naléhá na ně. Neboť čím je kdo nadání zdlouhavějšího nebo chatrnějšího, tím více pomoci potřebuje, aby byl co možná zbaven zvířecí tuposti a strnulosti. A nelze nalézt člověka tak nenadaného, aby mu vzdělání nepřineslo vůbec žádné zlepšení… Nicméně ku podivu zdlouhaví, přece došli takového vzdělání, že předstihli lidi nadané; tak pravdivě pronesl básník slova: Všechno přemáhá nezdolná práce.“

Triadismus je důležitý ještě z jednoho důvodu, který vystihl např. současný fyzik Carlo Rovelli v rozhovoru pod titulkem Je to hledání smyslu (Salon 20. 12. 2018): „Na střední škole jsem neměl rád hodiny fyziky, byla to nuda. Neviděl jsem žádný smysl v memorování vzorců a provádění hloupých pokusů. Myslím, že fyzika by se měla vyučovat taková, jaká skutečně je – jako způsob hledání smyslu světa kolem nás, jako fascinující příběh, odraz našeho úžasu tváří v tvář přírodě.“

Všimněme si, autor úryvku opět mluví o smyslu, tedy o hledání celku prostřednictvím jeho částí. Části musí být alespoň dvě, to třetí je smysluplný celek. Do tohoto celku však ve škole patří vedle fyziky i všechny další vyučované obory. Tím, že jen leží vedle sebe, v nejlepším případě se spojují jen nesoustavně a povrchně (mezipředmětové vztahy), žádný celek netvoří. Ani v rámci jednoho předmětu, ani ve vzdělání obecně. Tvoří chaotickou tříšť úlomků, na jejichž základě si jen velmi obtížně lze „učinit nějaký skromný úsudek“.

Mohl bych uvést mnoho dalších výroků, počínaje antickými filozofy až po současné vědce. Byl by z nich román. Jako češtinář se omezím na citát K. P. Liessmanna z jeho knihy Vzdělání jako provokace: „Ale zatarasovat mladým lidem systematicky přístup na kontinent literatury – prostřednictvím vzdělanostní politiky posedlé kompetencemi a slepě věřící v techniku – lze hodnotit jen jako akt barbarství.“