Do školy nastoupila s nadšením a s odhodláním mít s dětmi partnerský a otevřený vztah. Jenže pubertální žáci jí postupně přerůstali přes hlavu a její původní ideály braly za své. “Jednu hodinu dokonce lítaly po třídě směrem k tabuli pantofle. Postupně jsem se, ač nechtěně, stávala méně otevřenou a více autoritativní,” shrnuje Alžběta, učitelka angličtiny a informatiky z jedné středočeské základky pro magazín Rodiče vítáni.
Děti neposlouchají, jsou divoké, nemají respekt k autoritám, zaznívá často ve veřejné debatě. Učitelům denně hrozí, že přijdou o hlas, o uši, o nervy, případně o všechno dohromady. Zdá se, jako by učitelství v dnešní době bylo jen pro silné povahy. Třicátnice Alžběta bohužel není žádný Igor Hnízdo.
Není čas navázat vztah
“Moje učitelská kariéra odstartovala tak, že jsem rok vedla sedm prvostupňových domácích školáků. Když nastaly v této skupince nějaké problémy s chováním, bylo možné je řešit na místě buď přímo s dětmi, nebo s jejich rodiči,” vzpomíná Alžběta na své učitelské začátky. Když přišla nabídka na pozici učitelky na druhém stupni místní základní školy, Alžběta neváhala. Tušila, že s puberťáky to bude těžší, ale věřila, že s partnerským přístupem a smyslem pro humor děti zvládne.
Brzy ale zjistila, že realita klasické české základky je velmi odlišná od domácího vzdělávání. Dětí je hodně, času na to, aby si s nimi vytvořila nějaký vztah, je naopak málo, a na spolupráci s rodiči se také sázet nedá. “S každou třídou trávím maximálně tři 45minutovky týdně (s některými jen jednu), takže máme velmi málo času na to se lépe vzájemně poznat. Děti pocházejí z různých prostředí a stylů výchovy a většinu rodičů jsem nikdy neviděla, takže s nimi o jejich dětech nemám příležitost mluvit.”
Jednou létaly i pantofle
Během několika málo měsíců zjistila, že bude muset velmi přehodnotit představy o tom, jakým způsobem se žáky komunikovat. “Snažila jsem se o nastavení partnerské spolupráce. Velkou chybu jsem udělala, když jsem se zpočátku smála žertíkům žáků, které mi přišly nevinné a vtipné. Situace ale poměrně rychle eskalovala a po nějakém čase si hlavně sedmáci začali v hodinách víceméně dělat, co chtěli. Někteří vystřihovali různé tvary z papíru, mlátili se pravítkem, pouštěli si hudbu do sluchátek a někteří nedělali vůbec nic, jen hlasitě konverzovali se spolužáky nebo vykřikovali. Jednu hodinu dokonce lítaly po třídě směrem k tabuli pantofle. Hrůza,“ vypráví Alžběta.
„Z druhé strany mě tlačil školní vzdělávací plán – předepisoval mi obrovské množství učiva, které musím s dětmi zvládnout. Své potíže jsem neměla s kým sdílet, s kým se poradit. Postupně jsem se, ač nechtěně, stávala méně otevřenou a více autoritativní,” shrnuje mladá učitelka, jak probíhal její první školní rok.
Problém byl podle ní v tom, že když děti nejsou na partnerský přístup zvyklé od jiných učitelů nebo z rodiny, snadno si učitelovu vstřícnost vyloží jako slabost. “Na naší škole zastává většina pedagogů autoritativní přístup. S prvky moderní didaktiky a partnerské komunikace se setkávám zřídka. Zvlášť po hodinách ukázněné frontální výuky nebo drilu u některé z mých starších kolegyň vnímali žáci hodiny se mnou jako volno a myslím, že v důsledku toho se moc nenaučili.”
Celý text naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat