„Aleše jsem učila od třeťáku, na Střední odborné škole třineckých železáren. Obráběči kovů, češtinu měli každý druhý týden dvě hodiny. Dvacet pět kluků s nízkou motivací. Někdo spí na lavici po flámu, někdo jen tak bez zájmu kouká, bylo to pikantní. Klasická výuka nefunguje, to je jasné, a tak jsem hledala jiné cesty,“ píše učitelka češtiny Veronika Dittrichová pro magazín Rodiče vítáni.
Napadlo mě zavést na začátku každé hodiny mluvní cvičení. Jeden žák, který má ostatním povyprávět o něčem, co ho nějak zajímá. Hudba, marihuana, neomezovala jsem to. Téma bylo na nich. Délka tři až pět minut. Výsledky nic moc, prezentace byly dost chudé nebo krkolomné a ve třídě zatím panoval chaos. Smysluplných chvilek bylo málo.
Až jednou prezentoval Aleš. Třída postupně utichala a nějak přirozeně začala zaujatě naslouchat – ne tři, čtyři, pět, ale troufnu si říct snad deset minut. Obdivné ticho mu myslím bylo největší odměnou. Tohle pouhá známka nedokáže… Jeho vyprávění o slavných reprobednách Marshall bylo zajímavé a výborně podané. Jsem varhanice a pro hudbu mám velkou slabost, to nás pak taky sblížilo, o těch bednách ale zrovna nic nevím, i když je to pojem, jak jsem se dozvěděla. Aleš má taky rád hudbu a hraje na basovou kytaru.
Hodiny češtiny jsem dále rozvíjela. Hodně jsem je stavěla na poslechu nějaké četby nebo smysluplných písniček, které by mohly tyhle kluky oslovit, třeba od Filipa Topola. Poslechli jsme si píseň a rozebírali text. Taky jsem jim dala přečíst E. A. Poea. Aleš pak od něj přečetl vše, co mohl sehnat. A jednou zaklepal na dveře kabinetu a na mobilu mi ukázal svou báseň. A pak i další.
Celý text naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat