„S kolegy i kolegyněmi z pracovní stáže
jsme se shodli na tom, že v České republice
je spousta výborných pedagogů a příkladů
dobré praxe, pro které práce finských
pedagogů nebyla v podstatě žádné
překvapení. Tito lidé by jistě také velmi
ocenili propracovanost celého vzdělávacího
systému, návaznost stupňů, spolupráci
mezi školami, klid a podporu, váženost
a hlavně DŮVĚRU, které se finským
učitelům dostává od jejich společnosti,“ píše učitelka tišnovské základní školy Ivana Musilová v Tišnovských novinách.
Výuka v helsinských školách, které jsme navštívili, je řízena národním kurikulem. Školy si vytváří své kurikulum a informace sdílejí na elektronickém portfoliu. Důraz kladou na čtenářskou, matematickou a jazykovou připravenost. Učí se náboženství nebo etika, tři jazyky současně – finský, švédský a anglický. Projektová výuka v tematických blocích je zcela běžná. Počty žáků ve třídách se shodují s našimi, učitelé však učí párově za pomoci asistentů.
Žáci jsou hodnoceni převážně slovně, jsou vedeni k sebehodnocení a zpětné reflexi a odpovědnosti za své chování, srovnávací testy se na prvním stupni neobjevují. Na školách působí mimo jiné pracovní týmy složené z psychologa, speciálního pedagoga, zdravotní sestry a sociálního pracovníka.
Úzkou spolupráci mají školy nastavenou s rodiči. Nabízejí otevřenou výuku, rodičovské dny, konzultace ve třech – učitel, žák, rodič.
Po týdenním pobytu jsme se všichni shodli, že finské školství lze specifikovat jedním slovem a to je DŮVĚRA. Jeho kvalita je zajištěna propojeností a vzájemnou spoluprací organizací působících v oblasti vzdělávání. Byla zrušena inspekce a navýšena pravomoc ředitelů škol. Ve školách je cítit přátelská atmosféra mezi učiteli, žáky i rodiči. Vzájemná spolupráce a podpora jsou zde samozřejmostí.
Celý text naleznete zde
2 komentářů:
K základním didaktickým principům patří zásada názornosti. Máme-li něco vědět o finském školství, je nejlepší se tam jet podívat. Nebo alespoň hledat informace včetně nějakého videa z finské školy (např. O. Kania: Finský sen).
Za postřehy z Finska je třeba Ivaně Musilové poděkovat. Vybral jsem si například:
- výuka je řízena národním kurikulem (něco jako náš RVP),
- školy si vytváří své vlastní kurikulum (ŠVP),
- projektová výuka v tematických blocích je zcela běžná,
- učitelé učí párově za pomoci asistentů,
- žáci jsou hodnoceni převážně slovně,
- školy nabízejí otevřenou výuku,
- úzká spolupráce s rodiči ... konzultace ve třech - učitel, žák, rodič, atd.
Ve Finsku začali s reformou před více než 40 lety. Podstatné bylo, že si v podstatě všichni porozuměli a shodli se. Učitelé pak byli na reformování školství připraveni.
U nás jsme propásli příležitost změnit školství hned po roce 1989. A tak někde stále přežívá duch tereziánské školy, chcete-li pruské kadetky nebo socialistické školy.
Z toho bude těžké se nějak vyhrabat.
Ještě k inspekci: Ve Finsku nejprve byla reforma, pak bylo možné zrušit inspekci.
Chtít teď zrušit ČŠI, jak to zde občas někdo vyhrkne, je naprostá pitomost.
Souhlasím, že tyhle návštěvy - tedy názornost v učení se o cizím školství :-) jsou nejlepší cesta, jak začít něco nám neznámého nebo málo známého nejen "vědět", ale hlavně chápat. Jenom je škoda, že obvykle ty zprávy o cestě třeba do Finska vypovídají více o školském systému, a méně o lidech.
V tom textu paní učitelky je pasáž "Ve školách je cítit přátelská atmosféra mezi učiteli, žáky i rodiči. Vzájemná spolupráce a podpora jsou zde samozřejmostí. Učitelské povolání chápou Finové jako vysoce prestižní."
V ní nejvíc cítím, jací jsou tam lidé. Ale měli bychom se asi dozvídat mnohem víc o tom, jací jsou tedy ti, kdo chápou, co je to mít nad sebou jen kurikulární rámec, kdo umějí vyučovat dobře i bez osnov (ale mimochodem snášejí výuku z učebnic, které jsou si navzájem moc podobné), co v těch lidech je takového, že se naučili vyučovat párově a snášet toho druhého i domluvit si s ním postup. Jací lidé jsou ti učitelé, kteří nechávají rodiče i jiné návštěvníky volně přicházet do své třídy, nebo kteří mají pro svou výuku tak promyšlené důvody, že jim rodiče dobře důvěřují. Jací lidé jsou ti rodiče, kteří nepotřebují "schvalovat", jak škola jejich dítě vyučuje (to znamená že jí důvěřují, že neinformovaně do výuky nekafrají, že pravděpodobně rozumějí trochu tomu, co je to učit se a vyučovat?). A jaká je to kultura, v níž se lidi uměli (po létech dohadování) nakonec shodnout na tom, že chtějí reformovat vzdělávání zcela podstatně, a to tak, že se nebude podobat tomu, co oni sami zažili ve škole jako děti.
Kolik takových učitelů a rodičů známe u nás? Jestli je jich většina, pak je divné, že přežívá školský systém, který se od finského tolik liší. Ale zaplaťpámbu, že někteří takoví u nás přece jen jsou. Mně se zdá, s mladšími generacemi jich přibývá. Jen je v tom školství udržet.
Okomentovat