„Sledovat mediální dění kolem 50. výročí sebeupálení Jana Palacha bylo trochu vyčerpávající. Hlavně kvůli tradičnímu pojetí, kdy se tragický čin a jeho souvislosti probírají s tak zachmuřenými tvářemi a s tak melodramatickým nádechem, jako by se ani nemluvilo o člověku. Nikdo nevolá po karnevalu, ale tohle bylo spíš sochání mramorového pomníku. Což je přesně ten přístup, který z lidských příběhů dělá další nudnou kapitolu v učebnici při šprtání na písemku. Sešitový zápis „Palach – upálil se – 1969“, ale proč, to už se postupně vytratí,“ píše Filip Rožánek v Hospodářských novinách.
 |
| Filip Rožánek (linkedin.com) |
Prošli si tím všichni „velikáni národa českého“ a Palach je na nejlepší cestě k tomu, aby z něj byla další aseptická ikona, o které se mluví zdvořilým polohlasem. Je to velká škoda vzhledem k významu jeho činu, jeho souvislostem a jeho odkazu. Zjevně to trochu štve i jeho někdejší spolužáky, kteří se ozvali proti tomu, jaký obraz tu nejrůznější pamětníci vykreslují, přestože studenta ani osobně neznali. Jich se naopak skoro nikdo neptal. Spoléhá se spíš na recyklaci vzpomínek...
Ale jeden nový prvek se přece jenom objevil. Pozoruhodně synchronizované ohlasy na Facebooku, Twitteru a v internetových diskusích, které v duchu sovětské a normalizační propagandy v podstatě stejnými slovy útočily na Palacha jako na bláznivého sebevraha. Opakovaly se výrazy jako „nedovzdělaný sebevrah“, naivita, slabost, pitomost, „podpálil se, aniž by se mu něco dělo“, „psychicky nevyrovnaný“… A pochopitelně i narážky, že ve dvaceti letech přece nemohl chápat společenskou situaci.
Celý text naleznete zde
2 komentářů:
Jaké narážky? Že nechápal společenskou situaci je JISTÉ! Že pražské jaro 68 bylo mocenské přetahování mezi dvěma skupinami komunistů víme dnes, ale tehdy si to uvědomoval málokdo. ////
Objevil se i druhý nový prvek. Sebevraha oslavuje církev, která za normálních okolností sebevrahy nepodporuje. ////
Okomentovat