Jana Nováčková: Respektovat a být respektován

„Respektující výchova dává dětem pocit, že jsou hodnotnými bytostmi. Umožňuje, aby se u nich rozvinula vysoká sebeúcta, kterou považujeme za velice důležitou. Člověk s vysokou sebeúctou nebude dělat nic, čím by klesl ve vlastních očích. Člověk s vysokou sebeúctou si nenechá od druhých všechno líbit, bude se umět bránit. A má šanci být sám sebou, rozvinout své vlohy a nadání,“ shrnuje Jana Nováčková svůj text na portálu rvp.cz.

Nováčková mimo jiné píše:

Máme-li uvažovat o respektující výchově, pak je třeba mít na mysli tři rozsáhlé oblasti, o které je třeba pečovat stejnou měrou.

Oblast, která je v diagramu stručně nazvaná úkol, zahrnuje znalosti, dovednosti, návyky, morální i společenské normy. Oblast nazvaná dítě znamená růst dětské osobnosti, budování sebeúcty i sebevědomí, objevování sebe sama, svých předností i slabostí. Třetí oblastí je vztah, kde se dítě cítí přijímáno i chráněno, aby i ono mohlo dávat ve vztahu najevo svou náklonnost, prožívat pozitivní emoce.

Všechny oblasti jsou důležité. Pokud se ve výchově zaměřujeme jen na jednu oblast a ostatní zanedbáváme, nemůže se nám podařit úspěšně naplnit ani tu, které dáváme přednost, jak to ukazují následující ilustrace.

Takto vypadá autoritativní výchova, kde hlavním cílem je dítě něco naučit a nezajímá nás, jak se u toho cítí, zda jsou naplňovány jeho potřeby, zda z nás má strach a necítí naši lásku, byť jsme přesvědčeni, že ho nade vše milujeme. To, o co usilujeme, naučit toho dítě co nejvíc, nemůže být naplněno, protože dobré učení závisí na naplněných potřebách i dobrých vztazích.

Poslední diagram znázorňuje vše dovolující výchovu, která je zaměřena především na dítě, na jeho přání. Zamýšlený cíl se opět nemůže naplnit, protože taková výchova nenaučí dítě mnoho věcí, které od něj budou ostatní automaticky očekávat, a tím bude ve svém životě dost narážet. Také nemůžeme prožívat šťastný život bez vzájemnosti ve vztazích.

Co je mocenský a co je respektující vztah

Pro to, zda zvolíme autoritativní, nebo respektující výchovu, je stěžejní, jak chápeme mezilidské vztahy vůbec. Zda si myslíme, že mocenský vztah je mezi lidmi v pořádku, nebo jsme přesvědčeni o rovnocennosti všech lidských bytostí. Samozřejmě, že lidé nejsou stejní, přesto ovšem mají jako lidé stejnou hodnotu. Tuto hodnotu má každý člověk od narození.

Mocenský vztah se dá znázornit dvěma nestejně velkými panáčky.

Panáčci mohou znázorňovat dva dospělé nebo dvě stejně staré děti, může to být dospělý a dítě, a může to být dokonce i dítě a dospělý, kdy si dítě určuje a diktuje, co má dospělý dělat (vše dovolující výchova). Mocenský vztah využívá fyzickou, mentální, sociální či ekonomickou převahu k prosazení cílů bez ohledu na potřeby druhých. Nemusí to být cíle špatné, špatný je samotný mocenský způsob, který se používá.

Malý panáček v takových vztazích touží většinou jen po výměně pozic, aby se on stal – aspoň na krátko – tím mocným. Jen ti, ať děti, nebo dospělí, kteří mají zkušenosti s rovnocenným vztahem, budou toužit po zrušení mocenské situace a nastolení té respektující.

Děti v mocenských vztazích mají v podstatě dvě možnosti – buď budou poslušní, nebo půjdou do vzdoru. Návyk na vzdorovité jednání je samozřejmě rizikový i do dospělosti, ale ještě rizikovější je poslušnost. Poslušnost je definovaná jako podřízení se osobě v mocenské pozici. Z poslušných dětí často vyrostou dospělí, kteří jsou manipulovatelní, s nevyužitým vlastním potenciálem (dělají, co chtějí druzí, ne to, co by chtěli rozvinout oni sami), v pracovních vztazích postrádají iniciativu a kreativitu, celospolečensky jsou pak poslušní občané rizikem pro demokracii.

Respekt znamená ohled:

• na individualitu druhého člověka, na jeho odlišnosti
• na jeho potřeby
• na jeho důstojnost

V respektujícím vztahu nese dospělý řadu odpovědností, s ohledem na mentální úroveň dětí o řadě věcí rozhoduje, ale nikdy by způsob, jakým to dělá, neměl potlačovat potřeby dítěte ani snižovat jeho důstojnost. Je to podobné jako člověk ve vedoucí funkci – je sice nadřízený, ale ne nadřazený. Stručně se dá říct, že pokud se chceme k dítěti chovat s respektem, měli bychom ho brát vážně a neměli bychom si k němu dovolit nic, co bychom si nedovolili k dospělým.

Postup při stanovování hranic

Mezi zodpovědnost dospělých patří též zasahovat, když dítě překročí hranice. Hranice jsou pro děti nutné, bez jasných hranic se dítě nemůže cítit bezpečně. Děti potřebují hranice opakovaně testovat – nikoliv, aby nás zlobily, ale aby se ujistily, že hranice platí, že s nimi musí ve svých činnostech počítat. Zde jsou nejdůležitější zásady, jak reagovat, když dítě překročí hranice:

• Zasáhnout – vždy reagovat, nenechat to „plavat“.
• Přerušit vlastní činnost a zajistit kontakt s dítětem.
• Klidně a krátce – bez vyčítání, obviňování, bez ponižování dítěte – zformulovat hranici.
• Nenechat se vtáhnout do diskusí.
• Vždy stejně (důslednost).
• Počítat s emoční reakcí dítěte a ustát ji.
• Dát dítěti empatickou reakci.
• Navrhnout jinou možnost, pokud lze.


Celý text naleznete zde