Klára Metge: Pár slov k literatuře a matematice

„Tenkrát se o románu nemluvilo jako o zboží, jako se to dělá dnes. Tehdy ještě panoval všeobecný názor, že kniha je pro lidi potěšením a potřebou a že dobrá kniha opravdu něco znamená, protože může změnit celý náš život.“ Poznali jste? Anton Myrer, Poslední kabriolet. Román o věčném přátelství, veliké lásce a jedné generaci. A také i o lásce k literatuře. A právě o tom bych si ráda promluvila.

Klára Metge (otevrenaveda.cz)

Kdysi dávno platilo nepsané pravidlo – čím více přečteš, tím lépe pro tebe. Vlastně se nejednalo ani o pravidlo, bylo to tak nějak logické. Proč se tedy tato logika postupně vytratila?

Maturitní ročník, seznam četby a dvacet knih. Všichni se snaží vybrat dvacet rozebratelných děl, z nichž budou schopni vykutat pět znaků libovolného směru, dvaadvacet literárních figur a kritiku společnosti (to je sázka na jistotu – spisovatelé se obvykle rozzuří, sednou ke stroji a začnou dštít síru). Dvacet knih, to nemůžeme stihnout, takže si vybereme ty nejkratší, málo stránek, v průměru tak sto padesát až dvě stě, denně padesát stran, ale Bulgakov vypadá, že je strašně zamotanej, takže toho ne, radši Petra a Lucii nebo Starce a moře (i když to je prej taky divný, ale je tam to existenciálno…), to máme… tři sta padesát stran týdně, takže asi jedna a čtvrt knihy, za měsíc nějakých pět až šest knih. Pokud nebude únor.

Školní literatura se začíná podobat matematice. Na pokyn CERMATu se stává chladnou, logickou vědou, již je potřeba rozškatulkovat. A škatulky přesně, neslučitelně a s konečnou platností určit, oddělit a zařadit. Profesoři i studenti jsou tlačeni do neosobních analýz textů, kde pocity čtenáře nemají co pohledávat. A to je špatně. Proč se z literatury stal postrach?

Proč panuje čím dál tím větší přesvědčení, že se jedná o jakési neuchopitelné a nebezpečné cosi?

Knihy vám dávají možnost zkusit si všechno tak nějak nanečisto. Příběhy se opakují, jsou stejné jako naše životy, fungují na odvěkých principech, a proto jsou pravdivé. Ukazují nám tisíce řešení konfliktů a rozporů, byť sebesložitějších. Vypráví o moudrosti a odvaze, strachu a zbabělosti, lásce a přátelství.

Umožňují nám utvářet názory, bořit je a znovu přestavovat. Hodnotit, odsuzovat, promíjet. Jsou našimi průvodci v těch nejtěžších situacích, umožní nám beztrestně nahlédnout do životů ostatních. A když opravdu nebudete vědět kudy kam, nechají vás utéct. Kamkoli. Aspoň na chvíli.

Připraví vás na spoustu dobrého i špatného. Možná potom nebudete tolik překvapeni. Anebo budete, ale dokážete si poradit, neboť budete mít na paměti, že to zvládli i jiní. Anebo nezvládli, ale neutekli. Anebo utekli a špatně to s nimi dopadlo. Tisíce cest, které vám odkrývají svůj začátek.

Změní vás. Některé více, některé méně. Možná na okamžik, možná napořád.

Prosím, nečtěte knihy pro jejich délku. Nikdy. Ani pro jejich příslušnost k nějakému směru. Ani pro to, že na nich můžete dokázat motiv nevěrohodného vypravěče. Čtěte, protože tři mušketýři i Pistolníci byli přáteli na život a na smrt. Protože Bulgakovův Mistr se bál. I Owen Meany Johna Irvinga se bál, ale dokázal strach udusit. Protože Gandalf byl moudrý a Sam věrný. Protože Scarlett O’Hara si stála za svým. Protože láska Živaga a Lary, Heathcliffa a Kateřiny, Cyrana a Roxany je věčná. Protože nikdy nebudete sami. Čtěte knihy, protože jsou krásné. Protože hrdinové se stávají vašimi přáteli, společníky, vzory. Milujeme je nebo nenávidíme, litujeme je i opovrhujeme jimi. A neradi je opouštíme.

Čtěte, protože knihy jsou pravdivé a moudré. A nesmrtelné.

Prosím.