Každé dítě má právo zažít úspěch, nemůžeme je někde zmrazit a čekat na učitele, kteří budou všechno umět, děti jsou na školách teď, míní předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Laurenčíková. U mnoha dětí s problémovým chováním se podle ní promarnila řada šancí, jak jim pomoci. Inkluze žádné škody nenapáchala, to je velká zkratka, nedošlo k žádnému velkému přesunu dětí ze zvláštních škol, říká Laurenčíková. Rozhovor přináší DVTV.
Rozhovor ke stažení naleznete zde
5 komentářů:
"Každé dítě má právo zažít úspěch, " - ano, souhlasím. V menším kolektivu 8-10 žáků a pod kvalitní vzdělávací prací speciálních pedagogů, za podpory asistentů dosáhnou žáci s těžkou poruchou chování částečného úspěchu. To však inkluze po českém způsobu nesplňuje. Za takových situací jsou diskriminováni naprosto všichni účastníci vzdělávacího procesu. V mnoha případech a situacích to hraničí s nebezpečím fyzického a psychického poškození neintegrovaných žáků. Kdo za toto nese politickou odpovědnost?
"Každé dítě má právo zažít úspěch, " - ano, souhlasím.
Já zásadně nesouhlasím. Úspěch je odměnou za vynaložené úsilí. Souhlasil bych s tím, že každé dítě, které vynaložilo svým schopnostem a okolnostem přiměřené úsilí, by mělo zažít úspěch (s právěm bych byl opatrnější). Úspěch je ale veličina toliko relativní a co je pro jednoho úspěch, pro druhého může býti neúspěchem. Proto je třeba vzdělávat děti s nestandardními vzdělávacími potřebami zvlášť od standardní populace, aby mohly zažívat skutečný úspěch, ne umělý, sluníčkový.
Ona ta inkluze je vlastně taková výchova ke sluníčkářství. Podívejte na chudinku, je třeba k němu přistupovat "jinak". Proto s inkluzí zásadně nesouhlasím a to v jakékoliv verzi - české, nečeské, evropské, světové i galaktické. Je to umělý konstrukt, kterým se ničeho nedosáhne. Jedině snad toho, že ty děti pochopí, že ten úspěch je umělý a ten přístup hraný a nepřirozený. To si ty děti opravdu nezaslouží.
Když jsem jezdíval v létě dělat vedoucího na dětské tábory, bylo jedním z našich nepsaných pravidel, aby si každé dítě odvezlo domů nějakou odměnu. Většinou sladkou a k tomu nějaký ten na A4 vytištěný diplom.
Přičemž někteří samozřejmě měli odměn několik, a někteří jen jednu.
Často jsme věnovali nemalé úsilí na to jak vymyslet disciplínu, ve které by příslušný jedinec mohl být první, nebo aspoň "první". Vznikaly tak kategorie, jako "za nejlepší opečený buřt"- posuzovala to porota z vedoucích, patřičně instruovaných. Dokonce "za nejvíce spálený buřt", "za nejhlubší spánek", "nejlépe vyprané ponožky" a co já vím za co ještě.
Chtěli jsme, aby se děti cítily dobře a vzpomínaly na tábor jako na příjemně strávených 14 dní. Ale chtěli jsme také, aby musely k dosažení onoho vítězství vyvinout nějaké úsilí, nějakou snahu. Jasně, že jim to nejspíš za pár let došlo, že šlo z naší strany tak trochu o podfuk. Ale snad pochopily i účel této snahy.
Jenže když si někdo plete školu s letní volnočasovou aktivitou a ještě na tom staví filosofii reforem ve školství, tak je to nejen na pováženou. To by mělo být trestné.
Inkluze, ta realistická, skutečná, která se snažila začlenit do hlavního vzdělávacího proudu žáky bez intelektových a mentálních problémů, jejichž hendikep existoval v rovině pohybové, nebo částečně senzorické, ta tady probíhala už desetiletí. Pro žáka na vozíku lze upravit školy na bezbariérové, pro nahluchlého lze vybavit učebny příslušnou technikou, atd.
Ale "inkluze po česku", kterou pomáhala vnutit do škol právě paní Laurenčíková, je zločinem na těch, kteří se nemohou bránit.
Jde o prachsprostou a bezohlednou ideologii, motivovanou vším možným, jen ne skutečným zájmem dětí.
"Každé dítě má právo zažít úspěch, " - ano, souhlasím. A ptám se. Stačí jednou za život? A nacpeme to do něj násilím?
Vždyť je to nesmysl. Tak jako právo na práci. Co takhle:
Každé dítě má mít možnost zažít úspěch a ať si vybere jakým způsobem toho dosáhne.
Vždyť cpaní dětí do normálních škol je proti úspěchu. Přímo to úspěchu brání. To postižené dítě musí mít trauma z toho, že nedosahuje výsledky spolužáků. To sebelepší učitel zamaskovat nedokáže. Pokud je dítě trochu inteligentní tak mu to dojde že na něj hrají habaďůru. Těch několik nahraných úspěchů situaci nezachrání.
Místo toho, aby se dítě pod odborným vedením rozvíjelo, tak živoří. Porovnal někdo, jaký je rozdíl v rozvoji žáka inkludovaného a neinkludvaného? Byl na to nějaký opravdu seriozní výzkum?
Místo, aby učitel táhl žáky a celou třídu výkonnostně nahoru, drží je dole. Na to byl tlak už řadu let. Jen inkluze to prohloubila a dala tomu zákonnou povinnost. Hodilo se vše na učitele a školu. Bez peněz a podpory. Jediná podpora je větší papírování a vyplňování hodnotících lejster. Taková je realita. Udělejte výzkumy! Nezávislé, nezfalšované. Pokud je toho ještě někdo schopen?
Věděli jste, že vydavatel České školy financuje aktivity ČOSIV (Klára Laurenčíková)?
https://www.nadacealbatros.cz/podporene-projekty.html
Okomentovat