Hlásat pravdu, nebo hledat pravdu, v dějepise? Málokterý učitel má na to odvahu, říká severoirský akademik

Život v rozdělené společnosti Severního Irska dovedl Alana McCullyho k přístupu, který připouští více pohledů na historické události a staví výuku i učení na kladení otázek. To by se mohlo hodit i české společnosti, která je taky rozdělená, i když zatím bez ozbrojených konfliktů. Allan McCully se zabývá výukou historie a přijel do Prahy na konferenci Dějiny ve veřejném prostoru, kterou pořádal Ústav pro studium totalitních režimů. Jeho přednáška i workshop se týkaly práce s kontroverzními tématy v dějepise. Rozhovor přinesly Lidové noviny.

Allan McCully (linkedin.com)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Na konferenci jste upozornil na to, že se již jako děti dozvídáme o historických událostech z různých zdrojů, z filmů, knih, internetu, od rodiny a společenského okruhu, ve kterých žijeme. Škola je pouze jedním z těchto zdrojů. Když tedy učitel ví, že děti do hodiny dějepisu přicházejí již s určitými představami, jak by s tím měl pracovat? Měl by se pokoušet je korigovat, takříkajíc neutralizovat pohled svých žáků?

Studenti nejsou prázdné nádoby, do kterých ve škole naléváme učební látku. Bezpochyby přicházejí s předem zformovanými představami a předsudky. Ale ani školní vzdělávání není bezpříznakové. Dokonce i takový učitel, který svým žákům nic nevnucuje, vnáší do své hodiny subjektivní pohled už jen tím, že vybírá určitá témata a argumenty. To, co učí, jak to učí a za jakých okolností, není nikterak objektivní. Takže neutralita neexistuje ani na jedné straně. Když si je toho učitel vědom a svá omezení a subjektivní zkreslení před studenty neskrývá, ale naopak tematizuje, může je inspirovat, aby i oni zaujímali méně defenzivní postoje a byli ochotnější se zabývat vlastními předsudky jako předmětem bádání.

Motivujete učitele, aby dějepis učili „badatelsky“, jak byste ten přístup stručně popsal?

Tradiční výuka dějepisu v 19. a 20.století sloužila myšlence budování národa. Výklad dějin se adaptoval s ohledem na tento záměr, škole šlo především o posilování národní hrdosti a jednoty. V další fázi se historici pokoušeli nahradit překonaný narativ nějakou alternativou, důraz se kladl na revizi, opravu předchozího podání. Ještě novější přístup k bádání i výuce dějepisu připouští, že o téže dějinné události mohou být různá vyprávění, může být popsána více narativy, z různých perspektiv. Jde o volné zkoumání těchto narativů a toho, jak je prověřují historické důkazy. Ve školním dějepise učitel s tímto přístupem pobízí studenty, aby kriticky zkoumali interpretace těchto vyprávění, narativů, ve světle důkazů. Aby rozvinuli schopnost přemýšlet o nich svobodně.

Připustíme-li, že mohou existovat různé pohledy na tytéž dějiny a že jsou všechny legitimní, nejsme již na šikmé ploše morálního relativismu? Nezpochybňujeme tím určitou danou hierarchii hodnot, jako třeba nadřazenost demokracie totalitní formě vlády? Příkladem může být historik, který se zaměří na pozitivní aspekty a radosti života lidí v diktatuře. Nebagatelizuje tím násilí a zlo, které režim páchá?

Relativismem je již to, že uznáme, že jakoukoli informaci vstřebáváme přes nějaké vlastní filtry a že vždy pochází nějakým procesem interpretace, který je u každého jiný. Různé generace si budou dějiny vykládat porůznu, historie je relativní předmět už ze své podstaty. Na druhou stranu to ale neznamená, že pravda může být cokoli. Cílem historického bádání není najít pravdu, ale hledat pravdu. Badatelský neboli konstruktivistický přístup k historii relativismus uznává. Přišlo by mi tudíž ahistorické, kdybychom se záměrně vyhýbali bádání, které by přineslo důkazy o tom, že lidé v nedemokratické zemi si také užívali života.


Celý rozhovor naleznete zde