Bořivoj Brdička: Problém, který musí školství řešit, je, jak dovést lidi ke schopnosti inteligentní počítačové systémy využívat

Profesorka Rose Luckin vidí dva možné hlavní směry vývoje – dystopický a utopický. Dystopický scénář vede k převzetí kontroly nad výukovým procesem umělou inteligencí. Je to taková forma, v níž je žák při učení řízen počítačem. Označujeme ji již řadu let za instruktivní. Vývoj v poslední době směřuje k výrazně sofistikovanějším metodám založeným na analýze velkých dat všech studujících. Systém disponující strojovým učením dokáže porovnáním malých dat jednotlivce s daty ostatních vygenerovat každému uživateli optimální studijní postup. Mluvíme v tomto případě o tzv. personalizaci.

Rose Luckin (youtube.com)

I když může být tento přístup na nižších stupních Bloomovy taxonomie přínosný, má jeden zásadní nedostatek. Umělá inteligence zatím není schopna takové úrovně empatie jako živý učitel. Sama nemá metakognitivní schopnosti, a tak je nedokáže rozvíjet ani u žáků. To platí i pro aktuálně stále potřebnější nekognitivní kompetence – tvořivost, spolupráci, podnikavost apod. Rose Luckin tento směr vývoje označuje za dystopický hlavně proto, že nedokáže zajistit zdravý budoucí vývoj celé lidské společnosti. Ten je totiž podmíněn dostatečnou schopností občanů myslet.

Problém výrazně zhoršuje fakt, že automatizovaná výuka nahrazující učitele je výrazně levnější. Proto již dnes existují silné ekonomické tlaky k jejímu zavádění zvláště tam, kde nejsou lidé ochotni (či schopni) za vzdělání platit.

Jenže technologie lze využívat též jinak, a sice konstruktivně. Platí to v plné míře i o AI. Konstruktivní přístup je obecně založen na generování vlastní aktivity žáka. Pro technologie (včetně těch vybavených AI) to znamená, že cílem není studujícího řídit, ale pomáhat mu dělat vlastní rozhodnutí. Významnou roli hraje učitel. Může spolu s AI každého naučit se učit na jeho individuálně nejvyšší možné úrovni. Jak vidno, nazvat tento scénář utopickým je docela přiléhavé.

Přesto bychom se měli pokoušet se touto cestou vedoucí k vyšším formám myšlení vydat. Rose upozorňuje, že musíme začít o umělé inteligenci uvažovat trochu jinak. Dosud jsme nebyli zvyklí vnímat technologie jako inteligentní. To je ale třeba změnit. Začít bychom měli zamyšlením nad tím, co to inteligence vlastně je. Ta strojová asi nikdy nebude stejná jako lidská. Dnes je již ale docela jisté, že s její pomocí člověk, i kdyby nebyl vysloveně inteligentnější, vykazuje mnohem inteligentnější (umocněnější) chování.

Problém, který dnes musí školství řešit, je, jak dovést lidi ke schopnosti nové inteligentní počítačové systémy využívat. Ta kompetence nevznikne sama od sebe. Rose pro pochopení situace používá názorné podobenství z knihy amerického doktora Spencera Johnsona nazvané Who Moved My Cheese? (česky Kam se poděl můj Sýr?). Jedná se o názorné vysvětlení nutnosti na sobě pracovat, chceme-li v životě něčeho dosáhnout. Na první pohled je to typická americká kuchařka, která se vás snaží navést na cestu k úspěchu – podle odezvy veřejnosti ale jedna z nejlepších.


Celý text naleznete zde