Tereza Vrbická : Začínající asistent pedagoga (Neměla jsem ani jedno setkání s ředitelem, postrádala jsem jakoukoli reflexi)

Pracovat jako asistentka pedagoga jsem začala na jedné velké pražské základní škole. Náplní mé práce bylo být ku pomoci jednomu z dětí, které mělo problém se soustředěním a zároveň se u něj často projevovaly výkyvy nálad spojené s agresí. Jednalo se o 4. třídu. Na začátku neproběhla žádná schůzka, ze které by mi bylo jasné, co přesně se ode mě očekává. Kdo je vlastně asistent pedagoga, jsem věděla z přednášek ve škole, ale co konkrétního bych měla dělat, jsem nevěděla.

Na začátku jsem se sžívala s novou třídou, s jejími pravidly, s tím, jak škola funguje, a hlavně s tím, jaký vztah nastavit mezi mnou a třídní učitelkou. Znaly jsme se, dokonce bych řekla, že velmi dobře, ale absencí jakýchkoliv představ o mé práci z její strany jsem se v ní postupně ztrácela a řídila se hlavně intuicí.

Nejprve jsem se věnovala především žákovi, ke kterému jsem byla přidělena. Pracovala jsem s ním na úkolech, které byly zadávány během hodin, pomáhala jsem mu dělat zápisky, diktovala diktáty na chodbě, vysvětlovala mu látku, když si nevěděl rady, a pomáhala mu se zvládáním jeho emočních stavů.

Rodičům jsem byla hned na začátku představena jako ta, která bude dělat asistentku jen onomu žákovi. S rodiči dítěte jsem mluvila na první třídní schůzce. Nebyl zde ale dostatečný prostor více si popovídat. Z obou stran byly znát rozpaky. Oni mě viděli poprvé a nevěděli, co ode mě čekat, a já jsem zase kvůli své předem nevyjasněné pozici nevěděla, co jim nabídnout. Žák, ke kterému jsem byla přiřazena, byl známý svým odmítavým postojem k asistentkám. Snažila jsem se na něj tedy moc netlačit a svoji pomoc nabízet i ostatním dětem. Často se pak stávalo, že mě o pomoc žádal sám a celou hodinu jsme pracovali spolu.

Postupem času ale docházelo k tomu, že jsem ani těsně před začátkem hodiny nevěděla, co konkrétního se bude dít, a to moji práci značně komplikovalo. Začala jsem po učitelce vyžadovat přípravu alespoň den dopředu. To se bohužel nedařilo dodržet, a tak se velmi často stávalo, že práce nemohla být uzpůsobena individuálním potřebám žáka. Situace byla náročná i pro samotné rodiče. Během 2. pololetí jsme se sešli ještě několikrát, a to jak v rámci tripartit, tak v rámci osobních schůzek, které jsem ale iniciovala já. Cílem bylo pracovat na konkrétních bodech, které mohly dítěti pomoct v dalším studiu. Na schůzkách jsme se domluvili, že budu rodičům každý týden psát mail ohledně toho, jak se dítěti dařilo (případně co zlepšit) a jak toho můžeme společně docílit.

Komunikace mezi mnou a třídní učitelkou na začátku fungovala dobře, problém nastal ve chvíli, kdy paní učitelka nechávala organizaci celého plánu výuky pro daného žáka na mně. Často se stávalo, že jsem plán tvořila na místě nebo během přestávek. Poprosila jsem tedy třídní učitelku o schůzku, na které bychom si ujasnily, co je moje kompetence a co už ne. Nakonec jsme obě došly k závěru, že bude nejlepší, když k pozici asistenta převezmu i pozici párového učitele. Do této pozice jsem se dostávala spontánně již předtím. Nutno říct, že jsem za celou dobu své práce asistentky neměla ani jedno setkání s ředitelem školy, který by mi řekl, co ode mě očekává ze své pozice.

Co jsem při této práci opravdu postrádala, byla jakákoliv forma reflexe. Nevěděla jsem, jestli to dělám správně, jestli je něco, co bych měla dělat jinak, nebo za kým jít, když si nejsem jistá.


Celý text naleznete zde