„Předstupuju před ně na každých třídních schůzkách s osobní prosbou "pojďme spolu mluvit". Když se Vám něco nebude líbit, když Vás něco naštve, když Vás něco potěší, rozesměje, rozzlobí, znejistí i když bude dlouho ticho. A oni mlčí. Mlčí i naši žáci. Společně je učíme že když mají jiný názor nebo otázku, je lepší si to všechno nechat pro sebe,“ píše Pavlína Loňková v textu o tom, jak se snaží „vtáhnout rodiče do dialogu“. Se souhlasem autorky přinášíme celý text...
Pavlína Loňková (weebly.com) |
Dost dlouho už to nosím v sobě a teprve rozhovor nad obrázkem hada, za kterého dostala nebohá žákyně čtyřku, to vygradoval. "Snaží se těm rodičům dávat najevo, aby se neúčastnili toho dialogu nebo že nestojí o žádný dialog." (Z rozhovoru s Peterem Chvojkou na DVTV).
Možná to tak je. Ale já si to dovolím otočit. Tohle bude soukromé a vezmu to zeširoka.
Nejsem normální učitelka. Vyčerpává mě ten žalářnický model DOZORŮ a kontrol a úplně nerozumím děsu v očích těch, kteří při představě dětí, které nikdo NEHLÍDÁ, padají do mdlob. Jsem učitelka. Ne dobrman. Dnes mi při pročítání seminárek mých žáků přistálo pod ruce tohle. Je to nehoráznost. Tedy myslím to, co z nich tímhle systémem vychováváme.
Kromě toho, že jim několik let tvrdíme, že se bez nás nemůžou hnout, protože by se jim něco stalo, je taky učíme další podivné věci. Třeba mlčet. Máme tu takové vzorce. Nevím jak Vaši, ale naši jsou v tomhle ohledu přeborníci. Zkoušela jsem kdeco. Marná sláva, mlčí. Pan Chvojka ve videu láteří na české školy. Že se snaží nevtahovat rodiče do dialogu. Já vtahuju. Vtahuju co to jen jde. Výsledky mého soukromého výzkumu jsou ale tristní. Oni mlčí.
Zkoušela jsem se ptát obecně i pokládat velmi konkrétní otázky. Víte, z čeho se mají děti učit? Vyhovuje Vám systém, který jsme si s dětmi nastavili? Je pro Vás srozumitelné, kdy a z čeho budou děti hodnoceny? Mlčí. Z třiceti se ozvou dva. Někdy dokonce (ale to je buď v úterý nebo v březnu) i (nebojím se to říct) čtyři.
Abych byla spravedlivá, musím to uvést na pravou míru. Není tak úplně pravda, že nemluví. Oni mluví, jen ne se mnou. Nevím jak Vaši, ale naši mají takový zajímavý zvyk, že si to proberou spolu a když už je něco rozhýbe a do školy přijdou, berou to rovnou přes vyšší instance. Předstupuju před ně na každých třídních schůzkách s osobní prosbou "pojďme spolu mluvit". Když se Vám něco nebude líbit, když Vás něco naštve, když Vás něco potěší, rozesměje, rozzlobí, znejistí i když bude dlouho ticho. A oni mlčí.
Mlčí i naši žáci. Společně je učíme že když mají jiný názor nebo otázku, je lepší si to všechno nechat pro sebe. Že nejlepší cestou je to "přetrpět". Že když je ten dějepis nuda, tak to holt musíš vydržet. Že když se mi ve třídě dějí nepravosti, tak to taky musíš vydržet. Že když nás někdo ponižuje, máme zatnout zuby. (Jsme malí a nemáme si co vyskakovat, chápete...). Chjo...
Bylo 23:58, když jsem vypustila poštovního holuba, aby zákonným zástupcům vykokrhal mé interní zoufalství. Sepsala jsem "pamflet". Někoho pobouřil a někoho znejistil. A představte si ten kolotoč. Obratem mi přišly 2 e-maily. Jeden rodič si tu nehoráznost vytiskl a přišel mi do školy se zdviženým ukazováčkem říct, co si o mém zamyšlení myslí on.
Dvě maminky si sjednaly osobní schůzku a někteří to dle našineckého zvyku nechali projít i vysokými patry. V další reakci jsem obdržela děkovné zjihnutí smíchy zlomené v pase spolu s tipem na zajímavou knihu. Až takhle jsem dobrá...
"Snaží se těm rodičům dávat najevo, aby se neúčastnili toho dialogu nebo že nestojí o žádný dialog," proletělo vzduchem. Naopak. Dělám všechno proto, abych z nich tu zpětnou vazbu dostala.
Závěr: Bylo zjištěno, že (nevím jak Vaši, ale naši jo) mluvit umí. Otázkou zůstává, jestli šlo o výkřik do tmy, první vlaštovku nebo labutí píseň. A jelikož nejsem normální učitelka, budu to zkoušet dáááááál...
Ještě je tady P.S.: Chtěla bych poděkovat všem našim, kteří s námi s úctou ten dialog vedou. S úctou, Vaše...
Se souhlasem autorky převzato z jejího blogu
Citovaný rozhovor naleznete zde
6 komentářů:
tohle aktivistické dobroxerství školu akorát rozvrací,nevím co nych si o učitelce jako rodič pomyslel
Paní učitelku chápu. Ale narazila na pokrytectví českého školství. Rozpor mezi ideálem a realitou. To co před dvaceti lety ještě možná šlo s menším rizikem, dnes už nejde.
První problém nehlídání!
Dnes, kdy za každým stromem číhají dva právníci, výhledově jistý kriminál. Pokud je dítě nezletilé je za ně zodpovědná škola. Tedy pokud se mu ve škole něco stane bude popotahován odpovědný pracovník(učitel vyučující či dohlížející) Pokud něco opomněl nepomůže mu u soudu ani svěcená voda. Navíc to může být i důvod k odvolání ředitele, takže ředitelé jsou v tomto hodně opatrní.
Jsou sice učitelé paranoici, kteří okřikují děti kvůli každé blbosti a jiní tolerantní, ale čert věř rozumnému posouzení situace nezávislým soudem.
Paní učitelka by měla zapomenout na proklamované ideály, které systém nepodporuje a dětem vysvětlit problém, že prostě hlídány být musí. Tak je legislativa nastavena.
Druhý problém - nekomunikace rodičů.
Kolik rodičů se vůbec zajímá o své děti, pokud zrovna nepropadají? Stačí účast na třídních schůzkách. Pokud dítě prospívá a vše klape, nevidím ani důvod, aby rodiče pobíhali po škole a komuniovali ze všech sil. Problém je spíš u těch, kde to nefunguje a rodiče komunikují jen v úředním módu.
Školní činnost je práce s individualitou dítěte a tedy je třeba zohlednit i individualitu rodiče. Nelze aplikovat jednotnou šablonu na všechny. Tam se projeví cit kantora pro vzdělávací práci(pokud mu to školní řád a předpisy či paranoidní nadřízený vůbec dovolí)
kontakt školy s rodiči má obstarávat školní výchovný poradce a ne třídní učitel,rodič má přístup na stránky školy a do bakaláře,kde se vše potřebné dozví
učitel nemá má učit a ne dozorovat,pokud budou pětiminutové přestávky na vyčůrání,desetiminutová na sváču a půlhodinová na oběd tak potřebujete dozor akorát v jídelně
zažil jsem školu,kde byly rodičovské schůzky (rodiče+žáci)pouze na počátku prvního ročníku
srovnám li školy státní a soukromou kde jsem působil to dva světy,na soukromé se otáčí každá koruna a využívá každá minuta,učitel pouze učí a za odučené hodiny je také placený,doprovod žáků např na olympiádu obstarával vých poradce,kopírování apod věci obstarávala asistentka zástupce,při odchozu zadal druhý den ráno vyzvedl,efektivita
Jo, to je pravda. Děti se mají ve škole bavit. Nakonec až půjdou do práce, tak tam taky půjdou hlavně kvůli zábavě.
A když je nebude bavit porada nebo dělání administrativy, tak to dělat nebudou, to je jasné. Hodí ksich a sdělí řediteli, že se na to mohou vys...
Tak to přece v zaměstnání chodí. Na tohle je připravujme - a ne nějaké pravěké "dělej věci pořádně".
Pokud bych se rovnou nezačala smát, taky bych mlčela, kdyby to na mě učitelka vybalila na třídních schůzkách stylem: „Pojďme se mít rádi“. Tedy pouze do doby, než bych dítě od takové učitelky dostala pryč. Kdyby mě učitelka obtěžovala emailem se svou osobní nejistotou, doporučila bych jí zřejmě obratem psychoterapii. To ve vší vážnosti. A také bych informovala vedení školy. Přijde mi to jako reakce normálního rodiče (při kolizi s nenormální učitelkou – jak nám mimochodem sama o sobě sděluje v textu). Jinak pominu-li ty s vyloženě problematickým jednáním – kterých nebývá zase tolik, komunikaci s rodiči jako problém nevidím. Třídní schůzky slouží k tomu, aby je učitel dostatečně a efektivně informoval. Na to se pak může navázat další komunikace.
Zrovna včera mi někdo vyprávěl, jak u nich ve třídě na druhém stupni základní školy už někteří rodiče schůzky prostě vzdali, rezignovali, protože se tam mimo jiné nic nedozví. Škola je celkově dlouhodobě zatěžuje. Stojí nadbytečně hodně financí. Obecně jsou nespokojeni nejvíce s projektovou výukou. Což je pro ně synonymum toho, že se žáci nic nenaučí. Na pojem „kreativní“ učitel/učitelka jsou už alergičtí, protože to pro ně znamená, že se děti opět nic nenaučí, rodiče budou zatěžováni blbostmi (muset věnovat čas a energii shánění něčeho do školy či neustálému pomáhání dítěti s čímsi), a bude je to navíc opět hodně stát.
Okomentovat