Ministerstvo školství si zaslouží uznání za pečlivý analytický přístup k otázce případného zavedení nepodkročitelné hranice (cut-off score) pro přijetí ke studiu v maturitních oborech. K věcným výhradám ministerstva týkajícím se velmi závažných negativních dopadů takového rozhodnutí je třeba přidat ještě důležitou výhradu technickou. Aby se toto opatření mohlo aspoň tvářit jako spravedlivé, musí být totiž náročnost přijímacích testů meziročně srovnatelná. Není jednoduché ani definovat, co to přesně znamená, ani toho dosáhnout. A Cermatu se to navíc zjevně nedaří.
 |
| Oldřich Botlík (eduin.cz) |
Nepodkročitelná hranice by měla být stanovena předem, tedy v době, kdy se ještě neví, jak náročná ve skutečnosti zkouška bude. Ani otázka náročnosti (obtížnosti) není úplně jednoduchá, jako hrubý odhad může ale sloužit průměrný výsledek za všechny žáky, kteří zkoušku skládali. Podstatné je, že ten se zatím v matematice výrazně měnil, takže limit třeba 22 bodů z 50 by fakticky znamenal každý rok úplně jiné nároky. Uchazeči by museli přeskočit laťku umístěnou každý rok v jiné výšce, kterou by navíc předem neznali. Podívejme se na dosavadní výsledky jednotných přijímacích testů určených zájemcům o osmiletá gymnázia a o čtyřleté maturitní obory.
Naprosto zásadní problém spočívá právě v tom, že pro stanovení náročnosti plošných testů neexistují žádná pravidla. Letos na jaře jsem se v rozhlasovém duelu ptal tehdejšího ředitele Cermatu, proč byly přijímací testy z matematiky tentokrát tak náročné. Odpověděl, že mu zavolali ředitelé několika matematických gymnázií a stěžovali si, že loňské přijímací testy byly pro jejich uchazeče příliš snadné. Nechal prý tedy ty letošní připravit tak, aby byly výrazně náročnější. Když jsem chtěl vědět, o která gymnázia šlo (je jich u nás jen pár – celý „problém“ se týkal odhadem několika tříd), vzpomněl si pouze na jedno brněnské.
Zatím taková svévole „jen“ poznamenala psychiku těch žáků, kteří se nepřipravují na vědeckou kariéru v matematice už od první třídy. Po zavedení nepodkročitelné hranice by ale šlo o závažnou neregulérnost přijímacího řízení. Lze to ukázat na vývoji průměrného výsledku maturitního testu z českého jazyka a literatury (diagram je převzat ze str. 12 materiálu Cermatu Maturitní zkouška – společná část – 2018 jaro) – tam se jedná o skutečný problém již dávno.
Prudký meziroční pokles ze 75,3 % na 66,7 % byl podle oficiálního vysvětlení způsoben zavedením tzv. částečně otevřených úloh, v nichž žáci odpověď nevybírají z nabídky, ale tvoří ji sami. Cílem změny bylo snížit pravděpodobnost úspěchu náhodného tipování, což se zjevně podařilo. Je to ovšem velmi nákladné (pro srovnání: v přijímacích testech bylo podle informací Cermatu v roce 2018 hodnotiteli posouzeno cca 4,5 milionu odpovědí, které žáci nevybírali z nabídky).
V roce 2017 došlo k nenápadné změně pravidel bodování pěti uzavřených úloh. Při hodnocení podle pravidel roku 2016 by průměrný výsledek v testu nebyl 65,1 %, ale jen 60,6 %, a maturantů by namísto necelých 6 tisíc propadlo více než 10 tisíc. Podstatné ovšem je, že například ve čtyřech úlohách typu A/N bylo po změně bodování možné získat náhodným tipováním alespoň jeden bod s pravděpodobností 15/16, tj. 93,75 %. Prostředky vynaložené na hodnocení částečně otevřených úloh v maturitním testu z češtiny byly tedy v roce 2017 vyhozeny oknem.
Ředitel Cermatu tehdy napsal, že žádným předpisem, a to ani interním, není stanoven způsob bodování jednotlivých úloh. Ten je určován autory testů s ohledem na celkovou obtížnost testu a rozložení obtížnosti jednotlivých otázek. Ministerstvo školství odmítlo poskytnout jména autorů testů s odůvodněním, že veřejným zájmem není odtajnění jejich identity, ale naopak ochrana těchto osob, jejich soukromí, a též ochrana vlastního procesu přípravy maturitních testů tak, aby byla zachována jeho objektivnost. (!)
Závěr: Pro nastavení náročnosti plošných přijímacích a maturitních zkoušek neexistují žádná trvale platná pravidla, která jsou dodržována. Náročnost (obtížnost) testů nastavují případ od případu veřejně neznámé osoby na základě převážně neznámých pohnutek, jež mohou být velmi subjektivní (například zvýhodnit či znevýhodnit určité kategorie žáků) a občas jsou až neuvěřitelně bizarní. Dokud se tento stav nezmění, můžeme si o regulérnosti a spravedlivosti těchto zkoušek jen nechat zdát.
Je ovšem otázkou, zda namísto hledání objektivních pravidel pro stanovení náročnosti testů s výraznou převahou zaškrtávacích úloh nemáme začít intenzivně hledat takové nástroje obou zkoušek, které neškodí. A to včetně způsobů, jak zajistit objektivní posouzení práce žáků jinak než hodnocením v centru. Naše plošné zkoušky totiž sice něco změří, občas možná dokonce poměrně přesně, ale především vyvolávají u žáků, jejich rodičů a rovněž u mnoha učitelů zcela nežádoucí představy o tom, co má být cílem vzdělávání ve školách.
Zdroj dat k prvnímu diagramu: Jednotná přijímací zkouška 2018 – Analýza výsledků
Druhý diagram byl převzat ze str. 12 materiálu Maturitní zkouška – společná část – 2018 jaro
0 komentářů:
Okomentovat