„Asociace krajů chce i přes odpor ministerstva školství prosadit nepodkročitelnou hranici při přijetí žáků na střední školy. Součástí návrhu má být i možnost zavedení jednotných zkoušek v páté a deváté třídě. Asociace krajů má vcelku příčetné argumenty: tvrdí, že úroveň středního školství je nevyrovnaná, často velmi nízká. Důvodem je přijímací řízení nastavené tak, že jím projde v podstatě každý… Návrh krajů neřeší ty podstatné problémy,“ píše Julie Hrstková v Hospodářských novinách.
 |
| Julie Hrstková (repro ČT) |
Hrstková mimo jiné píše:
Kvalita škol odráží vyspělost společnosti. Pokud nemá Česká republika zůstat montovnou, potřebuje kvalitně vzdělané lidi – v technických i humanitních oborech. Začít musí u těch nejmenších. Iniciativa hejtmanů začíná od prostředka, čímž možná vylepší maturitní statistiky, rozhodně ale nepohne kvalitou školství. Spíš naopak, vzdělání se stane ještě stratifikovanějším podle příjmu rodičů.
Jestliže ubytovny v důsledku státní politiky sociálních dávek na bydlení vytvořily novou třídu lidí, jimž z nedostatku fantazie říkáme nepřizpůsobiví, zlepšování kvality středních škol, aniž by se zvedla kvalita těch základních, zabetonuje ve špatném zaměstnání se špatným platem jejich potomky. Takzvaná past chudoby tím sklapne definitivně. Což asi není přesně to, čeho by chtěli hejtmani svojí iniciativou doopravdy dosáhnout.
Celý text naleznete zde
18 komentářů:
ministerstvo musí znovu získat kontrolu nad školami obnovením okresních školských úřadů!
dokud budou školy řídit majitelé herních automatů na kraji a traktoristé v obcích nic se k lepšímu nezmění
Nesouhlasím. Ani náhodou si nemyslím, že vzdělání ustupuje proto, že nastavujeme minimální cíle. Moje zkušenost odpovídá tomu, že když po studentech nic nevyžadujeme, necháváme jim svobodu, neklademe před ně překážky, tak většina z nich (a ti o kterých píše ta paní v článku do ní určitě patří) se bude věnovat činnostem příjemnějším a nenáročným. Dokladem toho je několikanásobný nárůst poptávky po jakékoliv studijní přípravě po zavedení přijímaček.
Dvacet let veleli novináři s politiky a vzdělávání téměř chcíplo. Hejtmani se do toho vložili, ale trochu pozdě.
Zavádět přijímačky na ZŠ je dnes děsivé, ale také na to dojde. S rostoucí nekvalitou škol a domácím vzděláváním se rozvine potřeba ověřovat kvlitu předškolní přípravy. Jenže u nás se ověřování a kotrola zavádí až když už je jisté, že nemůže dopadnout dobře. Místo aby se monitorovalo a problémy řešili v zárodku, hasí se až vše shoří.
"zavedení jednotných zkoušek v páté a deváté třídě."
To má někdo na krajské úrovni ale bujnou fantazii. To má být jako reforma školství? To je fakt síla.
Souhlasím s panem Vaňkem. Zavedení zkoušek je nezbytné minimum, ale pochopitelně je to jen první krok. Vnitřní motivace je naprosto nejlepší, ale bohužel vtip je v tom, že je vnitřní a nedá se tudíž nijak naroubovat z venku.
Proč sem dáváte odkazy na placené články, to nechápu?
"Vnitřní motivace je naprosto nejlepší, ale bohužel vtip je v tom, že je vnitřní a nedá se tudíž nijak naroubovat z venku."
Vtip je v tom, že vnitřní motivaci samozřejmě lze naroubovat z venku, třeba inspirativní výukou. No a ty vaše slavné testy mají právě opačný efekt. Vzdělaný člověk totiž není ten, který složil všechny testy výborně, nýbrž ten, který má hluboké a použitelné znalosti pramenící z porozumění. Ty hluboké a použitelné znalosti se nabývají tak, že se metoda a obsah výuky udělá inspirativní. Dílčí testy nebo prověrky pak hrají roli jako zpětná vazba žákům a učitelům. Nesmí se nikdy stát cílem výuky.
Aby se toto dalo provozovat v měřítku větším než příležitostném, muselo by se to učit na pajdách a museli by to učit ti, kteří to sami provozovali. Protože to tak není, noví učitelé zhusta nabývají vědomosti o inspirativní výuce z přednášek, které mají profesoři sami odněkud vyčtené, nebo tak nějak samostudiem z internetu, přičemž někteří zaměňují výuku bavící za výuku inspirativní.
Možná stojí za to podotknout, že inspirativní výuka a "tvrdé" znalosti se navzájem nevylučují. Jde o to, aby ty tvrdé testovatelné znalosti nedominovaly tomu ostatnímu. Nastavíte-li někým předžvýkané metody, obsahy a výstupy tak, aby se daly snadno změřit testy, nenecháváte prostor pro inspirativnost, neboť pragmatizmus u žáků a učitelů téměř vždy zvítězí nad tvůrčím, inspirativním přístupem k výuce. Je také mnohem snazší postupovat podle cizích učebnic a osnov, než pokaždé znovu přemýšlet a tvrdě pracovat na vlastních metodách a obsazích.
Každá motivace (myšlenková pohnutka k lidskému jednání) je vnitřní. Zkušení a logicky uvažující psychologové, pedagogové a učitelé proto hovoří spíše o motivaci primání (prvotním účelem věci) nebo o motivaco sekundární (druhotná pohnutka - motivace nějakým vedlejším účelem, cílem). J.Týř
Je mi jasné, že mnohým diskutujícím se to asi příliš líbit nebude, ale není pochyb o tom, že kraje jsou zřizovatelem středních a obce zřizovatelem základních škol.
Je proto asi zcela logické, že do systému vzdělávání žáků na základních a středních školách mohou a musí mluvit, protože provoz těchto škol mimo jiné i financují a absolventi těchto dvou typů škol pak působí většinou v daném kraji.
Trvají-li tedy kraje na cut-off-scoru jako na jedné z možností řešení současné neúnosné situace, jak sledovat a regulovat kvalitu škol v kraji, co je na tom tak špatného?
Zdá se to sice jako neuvážený experiment diletantů (většina diskutujících jsou nesporně experti na všechny aspekty českého školství), ale experimentů MŠMT už bylo v posledních letech tolik, že jeden experiment, který v mnoha západních zemích bežně funguje, navíc nás a naše školství nezabije. Například ve formě pilotní dvouleté studie v několika krajích. Výsledky by byly schopny poskytnout daleko více informací, než varování, krákorání a lamentování mnohých expertů na školství, kteří kromě tlachů a geniálních myšlenek (velmi zřídka) z něčím přijdou.
Vnitřní motivace se dá vyvolat nebo k tomu připravit podmínky. Nemusíte ji nikam nalévat, ani sypat. Motivace není o štědrosti učitele, ale o jeho pedagogických schonopstech a také o podmínkách vzdělávacího systému. Dnes už jsou podmínky tak špatné, že pokud nemá žák vnitřní motivaci(a jejich více druhů) jaksi implicitně v sobě, učitel se strašně nadře, než tuto motivaci podněty, úkoly, organizací, požadavky a komunikací vyvolá. Čest a sláva těm, co to dokážou! Slušný plat jim zatím neprorokuji.
Nastavíte-li někým předžvýkané metody, obsahy a výstupy tak, aby se daly snadno změřit testy, nenecháváte prostor pro inspirativnost, neboť pragmatizmus u žáků a učitelů téměř vždy zvítězí nad tvůrčím, inspirativním přístupem k výuce.
To je, s prominutím, blbost, kterou mohl napsat leda někdo, kdo ty metody vlastně ani nezná a nerozumí jim.
Abych usnadnil proces pochopení, položím návodnou otázku:
Je například "Hejného metoda" "předžvýkaná", když se podle ní učitelé učí učit?
Hejného metoda je vlastně propracovaný postup při kterém necháme děti aby samy objevovaly učivo. Dá se ve své podstatě použít téměř v jakémkoliv předmětu a je stará tuším už od Platóna.
Já mluvil o standardních mšmt certifikovaných učebnicích, osnovách, kánonech, katalozích apod. To vy ale víte a jen si rád pro zábavu tu a tam urazíte. Metody zatím přímo specifikované nejsou, ale v dokumentech k revizi už se o doporučených metodách hovoří.
Ty vyčtené "inovativní" metody, které se učí na pajdách zapříčiňují například, že když studenti přijdou na povinnou čumendu, padají hrůzou do mdlob, když vidí frontální výuku. Jakkoli dobrou nebo hodící se probírané látce. Nebo projektová výuka je progresiuní, ale nikdo už jim nevysvětlí, jak mají žáci zvládnout části učiva na níž projektově oni sami nepracují a které jsou prezentovány spolužáky třeba jen neúplně či ledabyle. To jsou zádrhele, které vyplývají z toho, že ti, kteří to učí, sami nikdy neučili.
Tajný učitel má pravdu. Není to někdo jiný? To co tady napsal podepisuji.
Omlouvám se slabším povahám za nadsázku a "nevhodná" přirovnání, která nemusí být dobře pochopena a jsou použita v dalším textu. Neberte vše doslovně. Netvrdím, že děti jsou opice ani je nehodlám nechat umírat. Další text může někoho pohoršit. Proto čtěte na vlastní riziko a inteligenci.
Jen ta realita je trochu mimo.
Řada učitelů z pedagogických fakult učí. Ale většinou na fakultních školách, což není běžná školská realita. To by z hlediska metod mělo stačit, ale naráží to pak na realitu - plný úvazek, přetíženost učitele administrativou s minimálním časem na přípravu. Problém je v tom, že třeba didaktikou odborných škol se žádná fakulta nezabývá a zabývat nebude a nikoho to nezajímá. Pedagogické fakulty se věnují základní a mateřské škole. Přírodovědecké fakulty gymnáziím.
Učitel se naučí učit až na škole. Žádná praxe to nenahradí. Může jen zmírnit náraz. Ale když mladý učitel spadne do prostředí, kde staří mazáci jen přežívají, nemůže to dobře dopadnout i kdyby ho připravoval Komenský.
Každá metoda má svá vhodná použití i nevhodná použití. Stejně tak Hejného metoda. Projektové vyučování, Frontální či skupinová výuka. Bezbřehá propagace jedné metody svědčí o pedagogické nezralosti dotyčného.
Vnitřní motivace se dá vybudit. Ale není to tak jednoduché. Ve 30tičlené třídě téměř nemožné. Vyžaduje to poznat žáka, čas na přípravu a několik pokusů. Myslet si, že to zvládne každý u všech žáků je jako výchova každého občana komunistou, demokratem, kapitalistou aj.
Učit pro testy je tragédie. Ale to není vina testů. To je vina systému a vedení škol. Školy naberou žáky, kteří na to nemají a pak zakážou učitelům učit cokoliv mimo katalog v domnění, že cvičení opic stačí k jejich polidštění. A diví se pak, že i z lidí se stanou opice.
Testy jsou nutné k zjišťování kompetencí. Je třeba kontrolovat schopnosti žáka. Dbát na jeho rozvoj a ten kontrolovat. Nejsou to ale jen testy matematiky či jazyka, ale měly by to být i psychologické testy aj. To ale narazí na zastánce svobody jednotlivce a ochrany dat. Věčný rozpor, zda se má stát o občany starat, krmit je a utírat jim zadky, či je nechat ať se pobijí mezi sebou či svobodně umrznou pod mostem se svými dětmi. Co stát platí, měl by si i kontrolovat.
Howgh.
V dobách temné totality měli větší šanci na přijetí na pedagogické fakulty ti uchazeči, kteří se ve svém volném čase věnovali dětem v různých organizacích, kroužcích a pod.
Mnozí si tak alespoň částečně "srážku s realitou" absolvovali už před nástupem do praxe.
Jenže to bylo "tenkrát" a bylo to určitě špatně.
A pedagogiku šli dost často studovat ti, kteří opravdu chtěli, které bavila a naplňovala práce s dětmi. A ne ti, na které nic lepšího nezbylo.
Proto jsou dnešní učitelé padesátníci skoro všichni skvělí, zatímco třicátníci mají mezi sebou první i třetí jakost.
A k příkladu pana Vaňka jen drobný komentář.
Stát nemá dospělým utírat zadek, ale ani nenechat nikoho zmrznout pod mostem, pokud to sám nechce.
V tom je role státu stejná, jako role rodiče.
Poskytnout zázemí a připravit pro život. A pak nechat žít. Mezi ostatními a podle pravidel.
V dobách temné totality měli větší šanci na přijetí na pedagogické fakulty ti uchazeči, kteří se ve svém volném čase věnovali dětem v různých organizacích, kroužcích a pod.
No a mezi nimi pak také ti, kteří vyhovovali kádrovému profilu a to tak, že budou působiti na socialistickou mládež v souladu s potřebami strany a vlády.
To je už dnes koneckonců jedno. Rozdíl mezi starým a mladým učitelem je dnes stejný, jaký byl vždy. Mladí jsou plní inovátorství a staří vědí své. Jinak je to v případě srážky s realitou. Předtím se vydrželo, překonalo a posílilo a dnes se utíká. Stejně jako v manželství. Tvrdím jen, že je potřeba nejprve udělat mnohé proto, aby se na učitelství hlásili vhodní uchazeči, namísto hurá nastavování latěk a výhybek. Stát chce přeci vzdělávání, které funguje a takové není založené na strachu z testů, nýbrž na kvalitních učitelích. To je celkem jednoduchá pravda k uchopení.
Tzn priorita číslo jedna pro rezort a společnost je jak dostat do škol (a udržet tam) vhodné lidi. Tvůrčí, svobodomyslné, talentované a inteligentní, nikoli poslušné vystrašené úředníky.
Stát chce vzdělávání, které funguje.
A to jsou, překvapivě pro Vás, také mnohé vyzkoušené a ověřené "staré" metody.
A velice často to nejsou ty "nové", často jen marketingové a neověřené.
A stát má právo ověřovat, zda vzdělávání funguje.
Tam, kde skutečně funguje, se nemusí bát nikdo, žáci ani učitelé.
Tvůrčí, svobodomyslné, talentované a inteligentní učitele musí stát nejdřív zaplatit a tak je získat. Jinak to v kapitalismu nefunguje.
Jakákoliv metoda, ať už stará či nová funguje jen pokud učitel ví co dělá, rozumí dětem a má talent učit. Jinak souhlasím, nejdříve dobře zaplatit učitele je nutné. Jinak se to nezlepší. Maximálně se to přizpůsobí ověřování a třídění, což není to samé jako zkvalitnění.
Nejde o to bát se ověřování. Stát může ověřovat a třídit, měl by to ale zařídit tak, aby se to ověřování a třídění nestalo cílem celého procesu a měl by se nejprve aspoň pokusit zajistit optimální pracovní podmínky pro dobré učitele.
Okomentovat