IPSI: Novela klíčové vyhlášky hrozí otevřením prostoru pro segregaci desítek tisíc dětí ve vzdělávání

"Po půl roce váhání předložilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy do vnějšího připomínkového řízení novelu vyhlášky č. 27/2016 Sb. o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných žáků. Návrh zcela mění dosavadní kurz. Místo aktivní podpory společného vzdělávání otevírá ministerstvo legální cestu segregovanému vzdělávání dětí s postižením a zhoršení podmínek pro jejich vzdělávání ve školách hlavního vzdělávacího proudu. Novelu charakterizuje návrh na vypuštění odstavce 1 z § 19 vyhlášky, který deklaruje předností vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu," píše Institut pro sociální inkluzi v úvodu série textů k návrhu nové vyhlášky. Se souhlasem institutu přinášíme dva úvodní díly.

Do speciální třídy se dítě dostává až v okamžiku, kdy pro něj pobyt v běžné třídě není produktivní. Ministerstvo odstavec 1 vypouští s tím, že je „částí veřejnosti vnímán negativně jako diskriminační“. To je NESMYSL, toto ustanovení nikoho nediskriminuje, pouze zabezpečuje základní právo každého dítěte, resp. jeho zákonného zástupce, si zvolit školu, ve které chce být vzděláván. Odepření tohoto práva je naopak diskriminací.

Dále ministerstvo uvádí, že „současná vyhláška pouze duplikuje text zákona“ a „odstraněním tohoto ustanovení dojde nejen ke zjednodušení právního předpisu, ale přispěje k jeho srozumitelnosti a věcnosti.“ To je ale velmi sporné: deklarace přednosti vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu ve vyhlášce má symbolický a metodický význam, s vyhláškou pracují poradenská zařízení i školy denně. Navíc zákon a vyhláška neříkají zcela totéž. Zatímco vyhláška v současném znění přednost prostě konstatuje, školský zákon říká, že zařadit žáka do speciální třídy lze pouze tehdy, „shledá-li školské poradenské zařízení…že by samotná podpůrná opatření nepostačovala k naplňování jeho vzdělávacích možností…“. Tedy v zákoně je zřetelně prostor pro výklad poradenského zařízení, jež nemusí akcentovat přednostní vzdělávání v běžné škole.

Že nejde o náhodu, ale koncepční obrat, dokládají na pohled velmi drobné změny v § 19 vyhlášky. Ty umožní, aby ve speciálních školách vznikly třidy pro děti s různými typy postižení.

To má řadu negativních efektů. Například se tím ruší specializace škol, jež je pro určité skupiny zdravotně hendikepovaných dětí zcela zásadní. Nejviditelněji se to zřejmě projeví u dětí s poruchou autistického spektra, které nezbytně potřebují, aby prostředí školy bylo klidné a bez rušivých zásahů. Pokud nově začnou ve speciální škole vznikat vedle tříd pro autisty také třídy pro děti s vývojovou poruchou učení a chování, de facto to vzdělávání autistických dětí znemožní. V tomto kontextu je zdůvodnění ministerstva, že se tím posílí inkluze různě hendikepovaných skupin dětí, absurdní.

Ministerstvo touto cestou znovuotevírá možnost vzdělávat děti s poruchami učení a chování v bývalých praktických školách, které trpí úbytkem žáků. Jde mimo jiné o děti, které byly dříve diagnostikovány s lehkým mentálním postižením, a na to konto zařazováni do praktických ZŠ. Poté, co se provalilo, že počet diagnóz je dvojnásobný nad běžným výskytem lehkého mentálního postižení v populaci, začaly být tytéž děti diagnostikovány s vývojovou poruchou učení nebo chování. A nyní budou moci být s touto diagnózou opět vzdělávány v (bývalých) praktických školách, neboť pro ně budou moci být zřizovány samostatné třídy. Dokládají to i čísla: počet dětí s diagnózou LMP před lety prudce poklesl na cca 13 tisíc a v posledních letech zůstává stejný. Naopak dramaticky narůstá počet dětí s diagnostikovanými poruchami učení a chování, a to až k 60 tisícům. Jen 3 % z nich jsou přitom aktuálně vzdělávána mimo běžné základní školy. Neobstojí argument, že děti s poruchami chování ruší ostatní děti a do běžných škol nepatří. Patří, mimo jiné proto, že tuto diagnózu dostávají děti s velmi rozličnými individuálními potřebami a české školství je nemůže vytlačovat na okraj a oddělovat je od ostatních dětí. Vykopává tím příkop, který si děti přenesou i do dospělosti. Vzdělávací soustava by tím programově vytvářela společenský problém.

Definitivním návratem před rok 2007 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva o systémové segregaci v Česku, je škrt slova „škola“ v odstavci 5 § 19. Tím se umožňuje, aby ve stávajících školách pro žáky s mentálním postižením vznikaly třídy pro žáky bez mentálního handicapu. Přitom zrušení možnosti vzdělávat žáky bez mentálního postižení ve školách, třídách, oddělení a skupinách zřízených pro žáky s mentálním postižením, bylo hlavním opatřením, které vláda ČR přijala v reakci na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v roce 2011.

Zajímavé je, že ministerstvo nešije novelu vyhlášky horku jehlou, ale má k dispozici oponentury, které jej varují před přijetím těchto změn. Proč na ně nedbá, a proč se rozhodlo zásadně zasáhnout do principů vyhlášky č. 27/2006 Sb., není jasné. Ekonomické motivy samy o sobě nepostačí, úspora není velká. Resp. odlivem většího počtu dětí do speciálních škol se jejich vzdělávání prodraží. Přitom po třech letech od přijetí novely školského zákona a následně také této vyhlášky by bylo na místě seriózní vyhodnocení novinek a návrh oprav, které systém nepodkopou, ale zpřesní. Informace k tomu má ministerstvo mimo jiné od České školní inspekce, ale nepochopitelně je ignoruje.

Díl druhý: Zaklínadlo o snižování administrativy a zvyšování efektivity neplatí

Návrh novely vyhlášky č. 27/2016 o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných odůvodňuje ministerstvo školství potřebou zvýšit efektivitu systému podpůrných opatření a snížit administrativní zátěž. Jenže především u nejdražšího podpůrného opatření – asistentů pedagoga, jí novela nedocílí. Jde na to totiž mechanicky, plošně škrtá počty asistentů ve školách.

I Česká školní inspekce ale ve své tematické zprávě upozorňuje, že důležitější je řešit metodickou podporu spolupráce učitele s asistentem, naučit je pracovat v tandemu. A upevnit pozici asistenta tím, že se stane organickou součástí pedagogického sboru. A to včetně regulérního financování této pozice, jež je mimořádně finančně podhodnocená (asistenti jsou zařazováni do 4. až 8. platové třídy) a financována z roku na rok, bez jistoty udržitelnosti. Důležitost asistentů se potvrzuje stále více, a je nezbytné, aby ve školách měli adekvátní pozici, a ne aby ministerstvo zděšeně reagovalo na jejich nárůst zatěžující ministerský rozpočet prostým škrtáním z dosavadního maximálního možného počtu třech asistentů ve třídě na jednoho. Přitom ministerstvo nemá statistiky o počtech asistentů ve třídách a neví, v kolika třídách jich působí více než jeden. Prostým porovnáním čísel je zřejmé, že ve většině tříd žádný přetlak asistentů není. V Česku je přes 4100 základních škol a v nich více než 44 tisíc tříd. Přitom v září 2017 bylo v základních (a středních) školách celkem 13 252 asistentů (nepřepočtených úvazků), přepočtením na celé úvazky jejich počet poklesne asi o třetinu. Je tedy jasné, že než se ministerstvo pustí do škrtání úvazků, musí mít velmi podrobný přehled o tom, jakou roli asistenti v českých školách postupně získávají, tuto roli dále upřesnit a definovat, kdy je podpora asistentem na místě a v jakém rozsahu, a kdy už nikoliv. A tato vodítka předat poradenským zařízením, aby s nimi závazně pracovala.

Snižovat administrativní zátěž chce ministerstvo také omezováním pravidelné rediagnostiky (nového posouzení) žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a odstraněním povinnosti vytvářet plán pedagogické podpory pro žáky v prvním stupni podpory. První stupeň podpory přitom navrhuje a naplňuje samotná škola (na rozdíl od stupňů 2-5, které navrhují poradny a jsou doprovázena také finančním příspěvkem). Poradenská zařízení (především pedagogicko-psychologické poradny) řeší velký nápor na provádění nového posuzování a jsou změnami zatížena možná nejvíce ze všech částí vzdělávací soustavy. To je však přechodný stav, který doprovází každou změnu, a zejména: zvýšení efektivity se nedocílí škrtáním povinné rediagnostiky, resp. jejím omezením, jak navrhuje ministerstvo. Připomeňme, že doposud byli nejčastěji přešetřeni žáci s vývojovými poruchami učení (55,8 %) a žáci s mentálním postižením (16,4 %), přičemž více než čtvrtina z nich byla díky doporučení zařazena do speciální třídy. Rediagnostika je tedy v jejich případě zcela zásadní, nové posouzení může vést k doporučení, aby byli s podporou zařazeni do běžné třídy a integrovali se. To je životně důležitý zájem dítěte, který prostě nejde škrtnout nebo odsunout o rok nebo dva.

Omezení plánu pedagogické podpory považuje ministerstvo také za úsporu administrativy. To je ale kardinální nepochopení jeho účelu. Tato zdánlivá maličkost totiž definuje přistup k dětem. Děti ve třídě nejsou homogenní skupina, ale čím dál různorodější směs individualit. Není to snadné, ale učitelé to musí ve svém přístupu ke vzdělávání reflektovat. A skrze plány podpory pro děti, které individuální přistup potřebují ještě o něco více než ostatní, se mění celý koncept vzdělávání v Česku. Zprávy z terénu dokládají, že učitelé, kteří na to přistoupili, si plán podpory osvojili a pochvalují. Umožňuje jim koordinovat se s ostatními pedagogickými pracovníky, kteří se na vzdělávání žáka podílejí, zaznamenávat jeho progres a vyhodnocovat ho. K tomu nějaký standardizovaný plán, který je k tomu vede, potřebují. Jeho odstranění proto nedává žádný smysl – negativně se podepíše na dětech, a do vzdělávací soustavy posílá zprávu, že podpora v prvním stupni vlastně není zase tak důležitá.

Neefektivní výdaje a zbytečná administrativa mají být jistě odstraňovány. Navržené změny ale vylívají s vaničkou i dítě a pod zámínkou efektivity narušují fungování systému, a to především pro děti, které jeho funkčnost potřebují nejvíce. Je zjevné, že navrhované změny by vedly ke snížení už tak nedostatečné podpory, kterou děti nezbytně potřebují, aby při vzdělávání prosperovaly.


Převzato z facebookového profilu IPSI