Tento text pojednává o působení asistenta pedagoga na základní škole u žáka s poruchou pozornosti a hyperaktivitou, známější spíše pod pojmem ADHD. Text je poskytnutím mých zkušeností a poznatků, které jsem nasbíral přímo z praxe. Jako asistent pedagoga pracuji u tohoto konkrétního žáka již druhým rokem a článek je zaměřen na období 6. třídy. Snažím se v něm popsat základní body či postupy, kterými se ve své práci řídím.
Na základě těchto zpráv jsme ve škole pro žáka vytvořili individuální vzdělávací plán (IVP), který má čtyři stěžejní oblasti k řešení:
• Oblast sebeobsluhy – příprava pomůcek před hodinou, strukturování pracovní plochy, vyhledávání cvičení při hodině
• Oblast pozornosti – cílený rozvoj pozornosti, střídání činností (přechod z jedné činnosti na druhou)
• Sociální dovednosti – podpora žádoucích sociálních návyků (například komunikace v kolektivu spolužáků, komunikace s dospělými)
• Pracovní dovednosti – upevňovat pracovní návyky, postupně vést k větší samostatnosti, například zápis domácích úkolů do úkolníčku.
IVP byl představen rodičům, kteří se zajímali o to, jakou formou chceme IVP prosazovat. Rodičům jsme tedy vysvětlili, jakou formou chceme Ondru jednotlivé návyky (ať už pracovní, nebo sociální) učit. Poté, co rodiče s IVP souhlasili, jsme ho ještě konzultovali s PPP, do které Ondřej dochází. Bylo nám doporučeno postupovat obezřetně s ohledem na chlapcovu introvertní povahu (mohlo by dojít ke změnám v chování, aniž bychom si jich všimli, a časem by s námi Ondra mohl úplně přestat spolupracovat).
Samotnou práci se žákem bych ve školním roce 2017/18 rozdělil do tří období.
• Období I – seznámení se žákem, získání důvěry (září, říjen)
• Období II – získávání podrobnějších informací o žákovi od žáka, nastavení pravidel spolupráce mezi žákem a asistentem (listopad, prosinec)
• Období III – přímá pedagogická práce se žákem (leden, únor, březen, duben, květen, červen)
Období I: Seznámení a navázání kontaktu se žákem a získání důvěry
Žák, se kterým pracuji, je introvert a není zrovna průbojný, v kombinaci s jeho nepozorností se často dostává do pro něj nepříjemných situací, ve kterých neumí komunikovat s okolím. S přechodem na druhý stupeň jako by se ještě více uzavřel sám do sebe a nekomunikoval téměř vůbec. Musel jsem tak nejdřív prolomit jeho obrannou bariéru, kterou přede mne postavil hned při našem seznamování (obranná bariéra spočívala v nulovém očním kontaktu – veškerou komunikaci se mnou Ondřej vedl pomocí mimických gest). Byl jsem trpělivý, lidově řečeno, chce to netlačit na pilu a dát tomu čas.
Mluvil jsem na něj vždy klidným hlasem, hlas jsem na něj za žádných okolností nezvyšoval. Ze začátku jsem ho také nenutil, aby se mnou komunikoval ústně. Já jsem mluvil, vysvětloval, ptal se a žák si vystačil s mimikou a gesty. Po téměř měsíci přišel posun, kdy mi začal odpovídat jednoslovně: ano, ne, nevím, zkusím. Mimiku začala nahrazovat verbální komunikace. Koncem října už se mnou dokázal mluvit, dokázal mi říci, co ho trápí nebo s čím by potřeboval pomoci.
Nově jsem si tedy musel Ondry všímat ještě více, protože občas na mě mluví, ale potichu, tak aby to nikdo jiný neslyšel (tím pádem to ale občas neslyším ani já) a musím se mít na pozoru, abych náhodou nepřeslechl něco důležitého, co mi chce sdělit (mohl bych tak ztratit pracně nabytou důvěru).
Celý text naleznete zde
0 comments:
Post a Comment