Pavlína Loňková: To slovo, které označuje, co mě sžíralo, olupovalo o šťastné chvíle, co mi ubíralo síly…, bylo: Pochyby

„Opravdu víme, co je pro ně nějlepší? Opravdu se všichni musíme učit ve stejný čas to samé? Opravdu musí tohle a nesmí tamto? Opravdu jsou malí na to, aby si mohli říct, jak to chtějí oni? Jak nastavit ty správné hranice? Jak to zařídit, aby se do školy těšili a aby je bavilo se učit? Jak to udělat, aby to učení bylo smysluplné? Jak v nich neudusit touhu po poznání? Jak známkovat čtení? Proč známkovat počítání? Proč známkovat? Jak střídat vedení a řízení, aby nám to fungovalo? Jak připravit hodinu tak, aby otevírala příležitosti pro rozvoj každého ve třídě? Vadí, že to, co dělají, dělají pomalu? A bude to někdy lepší, když na ně nebudeme tlačit?,“ píše učitelka Pavlína Loňková v textu, který je především o pochybách. Pochybách o tom, zda ví, jak správně učit. Se souhlasem autorky přinášíme celý text.

Pavlína Loňková (weebly.com)

"Už hrozně dlouho jsi nic nenapsala. Teď jsem na Tebe na jednom školení odkazoval a není co číst."

Zhruba něco takového mi v prvních zářijových dnech nového školního roku s naléhavostí (kterou jsem si možná jen vymyslela) sděloval kolega (v kuloárech známý pod přezdívkou "Slávek, co všechno ví"). Přimělo mě to zveřejnit to, co celý ten rok nosím v hlavě, v srdci, na duši, jen ne na jazyku. I když vím, že si do vlastního hnízda...

Prostě to nešlo. Otevřela jsem náruč dvaadvaceti drobným špuntům, abychom společně absolvovali první (jako úplně první první) třídu. ​​Znovu (a hrdě musím říct, že jsem to prohlašovala už roky předtím) se chci poklonit všem těm, které práce v první třídě naplňuje radostí a láskou. Ve mně to probudilo to, o čem chci psát dneska nejvíc.

Pozoruju jiné učitele. Jak o své výuce přemýšlí, mluví, jak ji prezentují oni a jak jejich žáci. Nebo rodiče. A vypozorovala jsem ledasco. Naprosto nejvíc záviděníhodné mi (nehledě na to jakou cestu si vybrali) přijde sebejistota nebo chcete-li přesvědčení, že to, co dělají, dělají dobře. Ve mně totiž vloni mezi hláskováním slova P-E-S, krokováním "Začni teď" a psaním horní kličky a dolního oblouku opravdu intenzivně zesílil pocit, který jsem v záchvěvech pociťovala i dřív (jen jsem pro něj neměla to správné slovo). Ale teď se to rozjelo naplno. To slovo, které označuje to, co mě sžíralo, olupovalo o šťastné chvíle, co mi ubíralo síly a bolelo mě někde vevnitř, to slovo bylo

Přineslo to spoustu otázek. Opravdu víme, co je pro ně nejlepší? Opravdu se všichni musíme učit ve stejný čas to samé? Opravdu musí tohle a nesmí tamto? Opravdu jsou malí na to, aby si mohli říct, jak to chtějí oni? Jak nastavit ty správné hranice? Jak to zařídit, aby se do školy těšili a aby je bavilo se učit? Jak to udělat, aby to učení bylo smysluplné? Jak v nich neudusit touhu po poznání? Jak známkovat čtení? Proč známkovat počítání? Proč známkovat? Jak střídat vedení a řízení, aby nám to fungovalo? Jak připravit hodinu tak, aby otevírala příležitosti pro rozvoj každého ve třídě? Vadí, že to, co dělají, dělají pomalu? A bude to někdy lepší, když na ně nebudeme tlačit?

Spousta otázek, které se střídaly a předháněly v závislosti na všemožných okolnostech - absolvovaných školeních, nebohaté zpětné vazbě od rodičů, různých radách jiných učitelů (a ostatně i neučitelů), kteří vědí, jak na to, články a rozhovory v médiích, právě čtené knihy. Na jedné straně jsou tu desítky (stovky?) let v systému, který "funguje" (uvozovky jen pro toho, kdo je tam potřebuje). Na druhé straně nové výzkumy, změny výchovy a myšlení, technologie, zrychlení všeho a svět na dlani nebo v kapse. A někde mezi tím vlaju v prostoru já. A jsem z toho na větvi (podobně rozervaně jako Michael Jackson v klipu k Earth song v čase kolem 4:20).

Slávek (ten, co všechno ví) mě obohatil výrokem "přistihnout děti při úspěchu". Přece jim chceme dát šanci, aby se TO VŠECHNO naučily. Jenže jak? Tím, že je necháme hledat? Že jim ukážeme variabilitu cest, které vedou k cíli? Že jim dáme víc času? Kolik času to je? Nebo máme chtít tu jednu cestu, kterou vybereme, v těch přesných krocích a čase, které se nám zdají správné? (Ostatně "taky jsme tím prošli a neublížilo nám to.") Aaaaaaa... A pak ta čísla, kterým říkáme známky. Kdo je nakonec ten, který je opravdu potřebuje? K čemu jsou? Nejde to dělat jinak?

Jak to udělat, když známkovat nechci? A co když známkovat chci, ale nemůžu, protože mě to někde vevnitř nepustí?

Oblast hodnocení mé zoufalství, myslím, dobře vykresluje. Zůstala jsem napůl cesty. Někde v bodě, kde cítím, že známkovat neumím?, ale nevím jak to udělat jinak. Abych mohla chodit domů v normálním čase a svobodná, že jsem svou dnešní práci dokončila. Vymýšlela jsem různé varianty vytváření zpětné vazby, u nichž jsem ve své nesystematičnosti dokázala vydržet jen chvíli, protože jsem se tavila a tavila. A pak mě zase sežvýkaly POCHYBY. ​

Definitivně jsem padla ústy na zem. Ležela jsem v hlíně, padala na mě omítka, stěny a nakonec úplně všechno. Jestli čekáte pointu se šťastným koncem, můžu ji nabídnout, i když jinou, než se asi čeká. Nenašla jsem recept. Našla jsem oporu v lidech, které jsem měla kolem sebe, když mi to začalo přerůstat přes hlavu. To všechno. POCHYBY, mluvící špunti kteří vás nenechají vydechnout, historky on si začal i pláč nad zapomenutými bačkůrkami, nepovedenou horní kličkou nebo prostě proto, že je zrovna čtvrtek. ​Děkovala jsem jim osobně. Udělali toho pro mě moc, tihle mí "andělé". A pevně mě drželi nad vodou, když mě poprvé napadla ona fenomenální Svěrákova věta "Já už tady nejsem rád".

Svůj jedenáctý školní rok "za katedrou" (nezní to trochu jako "za katrem"?) jsem poprvé začala jako netřídní učitel. S rozvrhem druhostupňových kolegů přebíhám tu do třetí, tu do deváté třídy. Někdy tu změnu potřebujeme jako sůl. A sůl je nad zlato. POCHYBY nezmizely. Jsou tu se mnou. Učím se s nimi být. Mluvím o nich. Pozoruju učitele, když mluví o tom, jak to dělat správně. Jak to má být. Uvědomuju si tu spoustu otázek, která mi nad tím pořád vyskakuje. A někdy jim tu jistotu děsně závidím...


Se souhlasem autorky převzato z jejího blogu