Alena Červená zvítězila loni v konkurzu na ředitelku velké pražské základní školy. Kolik ji čeká práce, pochopila až po tom, co do školy vkročila. „Připadala jsem si jako v roce 1985, a to úplně vším od vybavení školy přes nesmyslné rozdělování dětí na chytré a hloupé až po to, že ve škole o téměř tisícovce žáků bylo jediné dítě v inkluzi,“ vypráví. Rozhovor přináší magazín Rodiče vítáni.
Co byla úplně první věc, kterou jste po svém příchodu změnila?
Rozdělování na jazykově nadané a nenadané, které se tu provádělo na konci druhé třídy. To je přežitek z 90. let, kdy nebyly děti, tak každá škola na něco lákala. Ta naše měla jazykové třídy A a B, a slabší děti šly do C a D. To mi připadá strašné kruté. Na tuhle školu ještě vůbec nedorazilo, že má smysl podporovat společné vzdělávání. A že se má na každém vypíchnout to nejlepší, a ne to nejhorší. To přece nemá rád nikdo – jak by se nám dospělým líbilo, kdybychom chodili do práce a tam denně poslouchali, že jsme úplně blbí a že ti chytřejší sedí ve vedlejší kanceláři? Samozřejmě bylo zvykem do A a B dávat ty nejlepší učitele. Takže jste už v sedmi letech to dítě odsoudila k horšímu osudu. To jsem zrušila úplně hned. Chci, aby byl první stupeň stejný pro všechny. Aby měli jazyk všichni a aby ty třídy byly diferenciované vnitřně – lepší a slabší skupina, ale se stejnou časovou dotací jazyků.
Co dalšího vás pálilo?
Podchytit všechny neúspěšné děti. Když má dítě problém, učitel by to měl brát jako výzvu pro sebe. Už ve čtvrtletí jsem si nechala od všech učitelů napsat, kolik mají slabých žáků a jaké mají kázeňské problémy. Když jsem zjistila, že má někdo čtyřku, ptala jsem se učitelů, co udělali pro to, aby to dítě čtyřku nemělo. Potom jsme se sešli s rodiči a probírali to i s nimi. Když se to nezlepšilo, poslali jsme dítě do poradny a většinou se tam našlo něco závažnějšího. Jediný člověk, kterého jsem si s sebou přivedla z bývalé školy, byla výchovná poradkyně, protože mi tohle připadá naprosto klíčové.
Kdybyste si tu školu mohla postavit úplně po svém, jaká by byla?
Líbí se mi, když se učí ve smysluplných projektech, když se propojuje učivo tak, aby se šlo ven, něco se zkoumalo. Badatelská výuka, ale i řád a režim. Nejsem příznivcem úplného chaosu. Hlavně, aby se v každém dítěti podpořilo a vyzdvihlo to dobré. A to špatné se dostalo na co nejvyšší úroveň. Aby se po každém chtělo o trochu víc, než může. Kdyby bylo na mně, tak všem nařídím Hejného a Sfumato. Ale nemůžu. Myslím, že k těm alternativním metodám nelze učitele nutit, musí to vyjít z jejich zájmu. Zároveň si myslím, že když je dobrý učitel, stačí mu křída a tabule, v první třídě k tomu třeba ještě tři maňásky.
Takhle to zní, že všechno má řešení. Je něco, co nejde tak snadno?
Namotivovat učitele… Byl tu zvyk se od všeho distancovat, odučit a jít. Třeba školy v přírodě nebo lyžáky zajišťovala agentura. Má jet přece tělocvikář, třídní učitel, jsou to akce, které mají být součástí školního života. Bohužel učitele nemůžu motivovat finančně, těm aktivním můžu přidat maximálně dva, tři tisíce. A bohužel není nikde ani žádný sklad učitelů, kam by ředitel mohl jít a říct „prosím 2x angličtináře“.
Celý rozhovor naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat