Autorem románů Pan Theodor Mundstock (1963) a Myši Natálie Mooshabrové (1970) je Ladislav Fuks, který ve svých dílech s židovskou tematikou hledal podstatu nadějí i tragických omylů moderního člověka.
 |
| Karel Lippmann (archiv autora) |
A nikdo z chodců neměl ani potuchy, co starší spěchající pán s hvězdou na kabátě, pokrytý prachem, už jasně ví:
Že takto podobně jako dnes v Mečířské ulici, musí myslit stále. Že metoda a postup, kdyby myslil podobně jako dnes v Mečířské, by ho zachránily. Že by byl zachráněn!
V téže chvíli řekne Monovi: Našel jsem se, jaký jsem býval, když jsi neměl o mně zdání.
A v téže chvíli Mon zmizí. V čem zázračná metoda spočívala?
V kolosálním nalézání všech možných situací, v podrobných, do všech jednotlivostí vypracovaných postupech pro všechny tyto situace i jakékoli možné eventuality a v nevídaně vytrvalém praktickém výcviku. V tom, že uchopil a promyslil skutečnost a přitom ji oprostil od vší fantazie, domněnek a smyšlenek.
V tom.
Bylo mu, jako by se přerodil.
Idea metodické přípravy na přežití v koncentračním táboře pana Mundstocka zcela pohltí. Je si její dokonalostí zcela jist a na každém kroku ji prakticky aplikuje. Stejným způsobem se snaží spasit i chlapce Šimona (v hebrejštině ten, kdo slyší moji bídu). Zbavil se její mocí Theodor Mundstock Mona navždycky? Zachránila ho, jak byl pevně přesvědčen? Odchází k transportu do koncentračního tábora:
Tamhle stranou u toho hloučku, vidí osaměle postávat, chlapce s velikýma černýma očima a takovým zeleným kufříkem. Ano. Je to on. Šimon.
– Už jsem tě našel, šeptá si, tebe jediného mi Hospodin nevyrval. Tobě jsem pomohl. Alespoň tobě. Naučil jsem tě blahoslaveným metodám, postupům. Počítat a přehazovat, do desíti, do pěti, zachráníš se… Bože, aby to vyšlo…
A jak vidí Šimona osaměle postávat mezi těmi zástupy lidí, jejichž zoufalství, bezradnost, hrůzu cítí přes velkou rušnou třídu, náhle ho napadne, zda to vůbec u Šimona mělo smysl. Náhle mu bleskne hlavou, že jsou možná věci, na které se člověk ani nepřipraví… Tohle jsem zrovna opominul nacvičit, bleskne mu hlavou, tohle, aby tak osaměle nepostával v takovém strašném davu, ale byl spíše jako ostatní, tohle zrovna jsem zapomněl…
A pan Theodor Mundstock s kufrem a šedivým flanelem v ruce kvapně vkročí přes velkou třídu, která ho dělí od chudáků před Veletržním, palácem, propadlým smrti, a od něho, mezi nimi tak osamělého, jemuž se cítí tolik dluhovat, hledí před sebe na druhý chodník, na chudáky s ranci, propadlé smrti, na osamělého Šimona, chudák chlapec, je to on, ještě mě nevidí, ale volat na něho nesmím, a nejistě se usmívá, tváře mu ještě více buší soucitem, celá duše v tento zvláštní den.
Ale vtom, uprostřed ulice si uvědomí, proboha pozor!
Vždyť jsem uprostřed, ulice, vždyť jsem před cílem!
Zde přece už nepočítat do desíti, zde počítat už jen do pěti! Metodu musím dodržet přesně, to by přece jinak byla bezcenná.
A trhnuv sebou uprostřed jízdní dráhy, zarazí se, aby ještě jednou – za pět – podle nebeského plánu přehodil…
Vtom slyší strašný hluk. Zahlédne, že se na něho řítí obrovské vojenské auto.
Před očima se mu zatmí, jakási přeukrutná síla mu vyhodí kufr z ruky a tu pozná, že se dostal do nějaké strašlivé pasti… Bože, co se to stalo, vykřikne v jeho hlavě, co jsme to dělali, že jsme jen nacvičovali, vždyť jsme se snad opravdu nemohli na všechno připravit, vždyť to všechno asi byl nějaký můj omyl, vždyť já jsem se v tom asi velice zmýlil… vnímá, jako by padala jakási hvězda, k němu přirostlá, dolů, dolů, bleskne mu hlavou, bože, jestlipak to ten chlapec vidí, jestlipak to pochopí, bože, aby ten ubohý… a v té chvíli hrůzou bezděčně vykřikne. Výkřik se mu vydere z úst, poslední výkřik, Mone, Mone…
Šimon ale uslyšel své jméno.
„Nebeský plán“ zahubil pana Mundstocka ještě před transportem do koncentračního tábora. Jak se to po tak přepečlivé a metodicky propracované přípravě mohlo stát? Metoda, jejím objevitelem je René Descartes, představuje způsob, jak překonat veškerou rozdílnost a nerovnost lidí. „Sjednocuje všechny lidi takovým způsobem, že ruší jejich partikularitu, nahodilost, nerovnost, rozličnost a dovoluje jim, aby se chovali k tomu, co jest, jako jeden člověk:“ (K. Kosík, Předpotopní úvahy, Praha 1997)
Svět Descartovy metody je dualistický: Jednou podstatou je nerozprostraněný rozum, druhou pak rozprostraněná příroda. Obě podstaty stvořil Bůh stejnou metodou, jejímž principem je matematika. Pokud si člověk tuto metodu osvojí, pak se stává pánem přírody, která začne fungovat jako stroj. Rozum je potenciálně metodický, příroda mechanická. Všechno může fungovat. Pozitivistická moderní věda (A. Comte) „vyškrtla“ posléze Boha, stačí matematika a experiment.
J. A. Komneský, Descartův současník, poukázal na v dualismu skryté nebezpečí. Proti němu prosazoval triadismus: rozum – smysly – víra, přičemž jeho víra není nějakým naivním „lidovým náboženstvím“, nýbrž schopností lidského ducha vstupovat do světa ještě neobjeveného a k tomu ještě přesahujícího pouhou přírodní danost. Proto ve své pansofii rozlišuje sedm pansofických světů, z nichž ve třech je člověk „spoludělníkem Božím“. Tyto světy mu otevírají možnost překonat onu všemocnou danost a prohlubovat svou lidskost.
Dualismus naopak uzavírá člověka do jeskyně (viz Platón), ovládané arogantní nenasytností a počtářstvím. V ní je též deformována řeč, mateřský jazyk, protože se zde o ničem podstatném nemluví. Myšlení a řeč jsou součástí další triády: skutečnost – myšlení – řeč.
Co se ještě může stát ve světě ovládaném abstraktní metodou, to ukazuje Fuksův román Myši Natálie Mooshabrové. Ocitneme se v něm ve fantastickém světě, v němž lidé létají na Měsíc, současně však neumí vyřešit problém stále více se množících myší. Natálie Mooshabrová, po všech stránkách staromódní žena, přežívá v chudém bytě činžovního domu, rozmlouvá s domovnicí a líčí pasti na myši. Jejím zaměstnáním je údržba několika hrobů, o něž se už nikdo nestará. Kromě toho pracuje v ústavu Péče o matku a dítě, který se zabývá kontrolou zanedbaných dětí, případně jejich odebráním od rodičů a svěřením do náhradní výchovy.
Paní Mooshabrová má potíže se svými dospělými dětmi, kriminálníkem Wezrem, jeho sestrou, prostitutkou Nabulí, a jejich kumpánem, přezdívaným Černý pes. V den, kdy paní Mooshabrová nastoupila jako zmocněnkyně Péče k Oberonu Felsachovi, synovi místního průmyslníka, došlo ke státnímu převratu a senzačnímu odhalení. Wezr a Nabule nejsou skutečnými dětmi paní Mooshabrové, ale osvojené děti zemřelého kočího Mooshabra. Paní Mooshabrová převzala jeho jméno ve chvíli společného útěku z knížecího zámku, ale nikdy s ním nebyla oddána. Ve skutečnosti je kněžna - vdova Augusta Tálská, panovnice země, která se ukryla před nastoupivším předsedou vlády. Ten nastolil diktaturu a panovnici hledal, aby se jí mohl zbavit. Příběh končí příchodem představitelů nové vlády k Felsachům, Přišli povolat kněžnu – paní Mooshabrovou znovu na trůn.
Co v této souvislosti Oberon Felsach paní Mooshabrové sdělil?
„Potkala jste v lese dívku, spíš viděla, která nebyla v krinolíně. Bylo to vesnická dívka, byla na chrastí. Být to obráceně,“ Oberon Felsach se usmál s pohledem na ubrus, „bylo by to jasné, řekl jsem. Ale takhle je to,“ Oberon Felsach se usmál, „ještě jasnější. Ta dívka v lese na chrastí a v krinolíně jste byla – vy. Jenže…“ řekl Oberon Felsach po chvíli ticha, v němž jen slabě hrála hudba, praskalo kadidlo a hořela svíce… a pomalu jedl koláč, „jenže ono je to zcela jedno. Nic se totiž nezmění, i kdybyste řekla, že na chrastí jste byla vy a v krinolíně byla ona dívka. Neboť tam v té hloubce lesa, v okamžiku, kdy se velká ohřívená myš propadla, jste byla náhle oběma… Nešlo o dvě dívky, o vás a o ni, ale o jednu jedinou, a tou jste byla vy sama. Nikdy jste ve Fettgoldingu nebyla, ale Marii Zemi jste v dětství znala, měla ji ráda, byla to snad vaše jediná kamarádka, i když jste s ní v životě nemluvila a ani ona s vámi… a váš muž nebyl Medard Mooshaber, kočí v pivovaře. Váš muž nikdy nebyl pochován v Drozdově u Etlich. Kočí Medard Mooshaber nebyl váš muž, byl to cizí člověk, který u vás později žil a převzal vaše jméno (…) A Wezr a Nabule Mooshabrovi nebyli vaše děti, nikdy jste žádné děti neměla. Byli adoptivní, úplně cizí lidé, a vy jste na ně strašně doplatila.“
Všimněme si: paní Mooshabrová „byla náhle oběma“. V tom vrcholí dualismus a z něho vycházející metoda. Člověk je snadno zaměnitelný, neboť ve světě jeskynní manipulace je vlastně ve své podstatě vždy stejný a dle potřeby úzké vrstvy mocných i manipulovatelný. Stejně tak lze manipulovat se vztahem přítomnosti a minulosti. V čase se lze pohybovat stejně jako v prostoru, časem i prostorem je možné stejnou metodou manipulovat.
Jaký je konec Natálie Mooshabrové?
Pár kroků před ministrem a klečícími davy se zastavila, usmála se a řekla:
„Nařizuji a uděluji. Pro Albína Rappelschlunda milost. Milost pro Wezra a Nabuli Mooshabrovy.“ A sáhla do kapsy své černé dlouhé sukně a podala ministrovy jakési staré pečetidlo.
Pak padla na koberec jako starý, suchý, podťatý strom, a ti co klečeli nejblíž, slyšeli její poslední tichá slova.
„To všechno byl můj osud. Bůh buď milostiv mé ubohé duši.“
Zbývá otázka: Kdo vlastně je Natálie Mooshabrová a čím je určen její osud?
2 komentářů:
...podala ministrovi...
Super, děkuji. Bez té opravy to nedávalo smysl.
Okomentovat