„V okolí jsme známí jako „romská škola.“ V současné době máme skutečně asi ze 70 % romské děti. Přibývá nám ale i dětí neromských, teď mezi prvňáčky je to téměř půl na půl. Především jsme ale škola pro děti, které mají nějaké poruchy – učení, chování. Máme tu i 22 dětí, které mají lehké mentální postižení, a vzděláváme je normálně v základní škole. Jsou tady mezi ostatními dětmi, samozřejmě mají individuální vzdělávací plány, ale ve škole se cítí dobře. Máme tu šest romských asistentů, takže od nich máme zpětnou vazbu. Myslím si, že jsme takové komunitní centrum pro rodiny z okolí,“ říká Irena Meisnerová, ředitelka ZŠ Cimburkova v Praze v rozhovoru pro magazín Rodiče vítáni.
V čem je práce u vás specifická?
Snažíme se mít k dětem individuální přístup. Máme možnost mít poměrně malé třídy. V běžných třídách máme dětí kolem dvaceti, ve speciálních třídách pro děti s poruchami učení nebo chování do patnácti, dětí s lehkým mentálním postižením máme maximálně osm ve třídě. Kdykoliv za vámi děti přijdou, tak je musíte vyslechnout, a v některých případech i trochu suplujete rodiče. Naši učitelé musejí mít opravdu rádi děti, i problematické děti. Kdo by je neměl rád, nevydržel by tu.
Jaké mají vaše děti a jejich rodiče představy o budoucnosti?
Tak rodiče vám často řeknou, že by z jejich dítěte měl být právník nebo lékař. Většinou ale vůbec nevidí tu práci za tím, léta a léta ve škole. Část našich dětí vám bohužel na rovinu řekne, že půjdou na pracák. Samozřejmě učitelé se na ně snaží působit a vysvětlovat jim, že jít na pracák není úplně nejlepší plán do budoucna. Rodiče u nás na třídní schůzky většinou nechodí. Pořádáme tedy nejrůznější akce, jako třeba multikulturní dny. Tam většinou přijdou, takže se s nimi můžeme setkat a probrat vše potřebné.
A co pro to konkrétně děláte, aby vaši žáci nemířili po škole rovnou na ten pracák?
Velká zásluha naší výchovné poradkyně je to, že všichni naši deváťáci někam pokračují dál, většinou na učiliště. Na střední školu s maturitou od nás odchází obvykle pár dětí z ročníku, letos to byly 4. Naše výchovná poradkyně a učitelky navštěvují s dětmi střední školy a učiliště. Máme dokonce tak dobré kontakty, že si naše děti můžou zkoušet do těch škol chodit a pracovat. Je hrozně fajn, že děti si to vyzkouší, poznají prostředí, a pak s větší chutí tam přecházejí. Důležité je, že na těch školách i zůstávají, s čímž se nám pak rádi chodí chlubit.
Říkala jste, že ve vaší škole to není o výkonech a velkých úspěších. Přece jen, co je ale pro vás úspěch? Na co jste pyšní?
Jsme pyšní, že se nám povedlo, že ty děti chodí do školy a ta škola je většinou poměrně baví. Chodí sem myslím rádi. A úspěchy? Jsou to drobnosti. Že dítě, které se špatně učí násobilku, ji nakonec ovládne. Nebo že se jim daří ve sportu. Máme tady skvělé fotbalisty, máme kroužky tance a zpěvu, vedou to dvě asistentky, a ty s dětmi jezdí různě po soutěžích a vystoupeních a docela se jim daří. Hlavně si ale myslím, že jsme vytvořili klima, kdy nám důvěřují děti i rodiče.
Celý rozhovor naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat