Češi jsou historicky úspěšní, říká nestor českého dějepisectví Robert Kvaček

Echo24.cz přináší rozhovor s historikem Robertem Kvačkem o tom, jak se po roce 1989 vyvíjela česká diskuse o nových dějinách, z čeho pramení pocit méněcennosti mezi tolika českými intelektuály i o vzniku Československa a roli Čechů v Evropě.

Robert Kvaček (repro ČT)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

A je to samo o sobě dobro, že jsme se udrželi?

Je to dobro. Jsme Češi a něčím jsme do té Evropy taky přispěli. Tvůrčími schopnostmi. Češi jsou úspěšní ve všem podstatném, od ekonomiky po humanitní vzdělání. Už vzpomenutý americký profesor mi říkal: To je úžasné, jakou kulturní úroveň na konci 19. století jste měli. Měli jste okamžitě přeloženu každou významnou knížku, jaká v Evropě vyšla. A ty knihy se nejen překládaly, ony se tu i četly v původních jazycích. Ženy malých podnikatelů četly v originále Flauberta a diskutovaly o něm.

To tehdy nebyl standard? Ženy malých podnikatelů už přece jen patřily ke střední třídě.

Standard by to byl tak mezi ženami šlechticů. Pokud zůstaneme u habsburské monarchie, něco takového byste po Chorvatkách nebo Bosňačkách těžko mohl žádat. Karel Purkyně namaloval obraz čtoucího kováře. Řekněte mi, kolik kovářů jinde v Evropě v polovině 19. století četlo noviny. K lepším českým tradicím patří velký důraz na školy, touha po vědění. To se utvořilo za Rakouska, které vznik škol sice regulovalo, ale v zásadě umožňovalo. Moji maminku vzali rodiče ze školy ve dvanácti, i když za ni prosili kantor i farář, aby mohla pokračovat aspoň do čtrnácti. Rodiče ji nepustili, a maminka celý život těžce nesla, že nemohla chodit do školy jako její bratři.

Chybějí nám dnes Slováci? Nebo se naopak ukázalo, že k sobě do jednoho státu nepatříme?

Nemělo by se zapomenout, že Slováci nás v roce 1918 žádali, abychom je při vzniku nového státu neminuli. Neminuli, ani jsme nemohli. Křehké to samozřejmě bylo, i proto Masaryk mluvil o potřebě dostat pro republiku padesát let míru. Problém byl v tom, že soužití jednotlivých národností v Československu bylo postaveno na principu demokracie. TGM se domníval, že demokracie bude pouto, které časem vyrovná národnostní nesrovnalosti. Že i Němci budou vděčni, že se ocitli v demokratickém státě. Ale ukázalo se, že to nefunguje a že demokracie byla přeceněna. Na Slovensku zase byla potíž, že nejsilnější tam byla lidová strana a ta byla založená na podobných principech, na jakých fungovala katolická církev. A v církvi demokracie být nemůže. Přecenění demokracie pozoruji i dnes. To slovo hodně ztratilo na hodnotě. My si z pozdního 20. století ještě neseme pocit, že národnostní otázka je passé. Ale zatím se zdá, že národnostní otázka je v tomto století pomalu aktivnější než ve 20. století. Tuším, že 21. století bude ještě žít otázkami národnostními i sociálními. Je mi to líto, ale je to tak.


Celý rozhovor naleznete zde