„Našemu školství samotné tradiční přístupy neškodí. Našemu školství může škodit jedině konkrétní učitel. A je úplně jedno, jestli škodí tradičními nebo moderními přístupy, které neumí používat.
Kvalita a efektivita školství se totiž odvíjí od kvality a efektivity učitelů a od podmínek, které mají k dispozici (počet a skladba žáků ve třídě, přístupné technologie, prostorové možnosti…). A dále od schopnosti učitele naslouchat žákům, spolupracovat s kolegy i rodiči a samozřejmě také od portfolia výukových metod a strategií, které se učitelům nabízí. Mezi ně ovšem patří i tzv. tradiční záležitosti – frontální výuka, učení zpaměti, trochu zjednodušeně napsáno: dril. Stejně jako domácí úkoly a řady dalších věcí, které jsou dnes zatracovány,“ píše učitel Zdeněk Brom v Hospodářských novinách v polemice s Jaroslavem Jiráskem.
 |
| Zdeněk Brom (blog.aktualne.cz) |
Bavit se o tom, jestli českému školství škodí tradiční přístupy, vnímám jako ztrátu času. Spíše je důležité bavit se o tom, jak efektivně vzdělávat budoucí učitele a jak rozvíjet další vzdělávání současných učitelů, aby uměli smysluplně a ku prospěchu žáka využívat širokého spektra „tradičních i moderních“ metod, strategií, přístupů atd.
A pak je samozřejmě důležité, aby se učiteli vytvořily podmínky, ve kterých může své schopnosti rozvinout. Ono při třiceti dětech ve třídě s rozpětím jejich intelektuálních schopností od téměř nevzdělavatelných až po velmi talentované je to mnohdy nadlidský a těžko splnitelný úkol.
Školy se mění, protože se mění především žáci a přístup rodičů ke školám. V některých školách je tento proces klidný, protože žáci, rodiče a učitelé spolupracují, jinde je mnohem bouřlivější, protože zmíněné strany si obrušují hrany. Stejně tak se mění i přístupy k žákům.
Například se ukazuje, že lpění na dodržování pravidel ve škole je velmi důležité a není to zase takový přežitek. V jedné inspirativní knize z praxe reformních škol jsem se dočetl, že vyučující na jedné škole, která si zakládá na volnosti žáků, tuto záležitost objevili po roce práce.
Aby se české školství skutečně změnilo k lepšímu, je třeba nejprve klást správné otázky, které povedou k hledání odpovědí posunujících kvalitu vzdělávání v této zemi. Je třeba klást otázky: Co konkrétně potřebuje učitel pro to, aby mohl efektivně vyučovat? Které metody jsou pro žáky přínosné a jak je používat v konkrétních školách s konkrétními žáky? To jsou otázky, na které bychom měli hledat odpovědi.
Celý text naleznete zde
7 komentářů:
V tom článku kolega Brom také píše:
Každé prostředí školy, každý žák a učitel jsou jedineční a vyžadují individuální přístup. Představa, že existují nějaké "zázračné moderní" metody, které fungují vždy, všude a na všechny, je scestná. Při výuce každého žáka funguje vždy něco jiného. Když vybírám z portfolia metod a strategií, tak se neptám, zda jde o tradiční, nebo moderní přístup, ale jestli jde o přístup pro žáka přínosný, zda ho posune a pomůže mu v tom nejdůležitějším − rozvoji jeho lidství a schopnosti učit se.
Pěkně napsáno. :-)
q.e.d/ a pan ředitel má provizi
Nejlepší metoda je ta Hejného. Na všechno.
Ale učit se jejím prostřednictvím mají děti jen to, co samy chtějí a jen tehdy, když to samy chtějí.
:-)
Schopnost jednoho konkrétního učitele škodit školství je zcela zanedbatelná ve srovnání se schopností škodit libovolného ministra, lhostejno zda konkrétního či jiného. Protože ten jeden konkrétní učitel nemůže žádnému dalšímu učiteli nic příkázat. ////
Zdeněk Brom používá zdravý selský rozum. Souhlasím. A především oceňuji, že pan učitel se věnuje pouze školství a nezatahuje tam politiku a předvolební kecy.
„Bavit se o tom, jestli českému školství škodí tradiční přístupy, vnímám jako ztrátu času.“
Výstižná formulace a dobré doporučení. Ztotožňuji se s celým článkem. Děkuji panu poste.restantovi za informaci uvedenou v paralelní diskusi o využívání netradičních přístupů pana Broma ve výuce („…smysluplné názory kolegy Broma, jehož znám z dřívějších diskusí jako člověka a učitele, který nemá problém s použitím i netradičních přístupů, ale který spíš než o nálepku a bombastická PR se zajímá o konkrétní prospěch konkrétního žáka.“ – http://www.ceskaskola.cz/2018/09/jaroslav-jirasko-cilem-vzdelavani-v.html).
Přesně toto je i má zkušenost, v dřívější diskusi ohledně problematiky Hejného metody jsem na to také poukazovala. Za mnohem inovativnější a inspirativnější považuji proto například právě kritiky HM. Nelze stavět na bourání a znevažování, ne-li dehonestaci, všeho stávajícího. Enormně lepší výsledky přináší využití tradičních přístupů, tedy dosavadních dobrých zkušeností předchůdců, doplněné o ty inovativní. Což koneckonců mohou být třeba i dosažené zkušenosti z jiných zemí. Po mnohých nadšencích a tzv. inovátorech člověk v nejednom případě musel „uklízet“, opět dávat věci do pořádku. Nadšení totiž nikdy nemůže nahradit dostatek zkušeností a znalostí. A nelze stavět na chaosu, tak jako nelze stavět dům na písku, ale je třeba pevná zem.
Okomentovat