Veronika Valíková se ve své glose pro MF DNES vrací ke sporům o divadelní hru Naše násilí, vaše násilí a uvažuje o mezích svobody uměleckého vyjádření a smyslu příběhu:
 |
| Veronika Valíková (archiv autorky) |
Mají všechny atributy, které jim Karel May přisoudil – Ilčiho a Hatátitlu, medvědobijku, henryovku a stříbrnou ručnici. Kolébají se měkce v sedlech a vy víte, že přijíždějí Strážci dobra. Před saloonem sklouznou do prachu cesty, ten první rozrazí dveře a jeho opakovačka se rozštěká. A zatímco brakuje kasu a prolévá se whiskou, druhý přeskočí haldu mrtvol, popadne rudě oděnou ženu ječící hrůzou, mrskne s ní na podlahu, zacpe jí ústa medicinovým váčkem a v rytmu známé melodie ji znásilní.
Příliš brutální? Jde přece o umělecký počin. Co na tom, že Vinnetou a Old Shatterhand představují pro generace nedotknutelné symboly dobra, umělec má ukazovat nezkreslený obraz Divokého západu. Přece i děti vědí, že Mayovy fantasy se neslučují s realitou...
Spor o divadelní hry chorvatského režiséra Frljiće, které pobouřily mnohé kvůli neúctě ke křesťanským symbolům a kvůli nimž podal v posledních dnech kardinál Duka žalobu na Centrum experimentálního divadla v Brně, je složitý, právně i mravně těžko uchopitelný. Literární nebe je plné velikánů, kteří byli za svá díla postaveni před soud a posláni do vyhnanství. I neúcta k náboženským symbolům k umění patří. Vždyť Puškin v mládí zřejmě napsal poemu, v níž archanděl Gabriel drsně přestoupil své kompetence, Karel Havlíček vytvořil ze svatého Vladimíra buranského nadsamce a despotu, šikanujícího ubohého Peruna, a Nikós Kazantzkis nechal Krista sestoupit z kříže a prožít poslední pokušení v náručí Máří Magdalény a Lazarových sester Marty a Marie.
Kde leží hranice, za níž jsou některá umělecká díla pro nás nepřijatelná? Každý si ji neseme v sobě. Ale je tu jedno poznávací znamení. Pokud autor tvoří s láskou k příběhům, které se jako věčné principy stále vracejí, aby nám ukázaly smysl naší existence, pokud se poctivě snaží dobrat podstaty svého tématu, málokdy potřebuje brutální, prvoplánové berličky, které působí zbytečnou bolest.
Netuším, jak dopadne právní spor o hry režiséra Frljiće. Svoboda slova i svoboda umělcova vyjádření je skutečně věc zásadní a těžko zpochybnitelná, ať se jedná o umělce poctivého, či takového, který tvoří vlivem různých doktrin, ismů a grantů. Postava Ježíše Krista, jehož symbol v jedné z Frljićových her figuruje, je ovšem také součástí velkého, stále se vracejícího příběhu, který pohnul dějinami. A pokud někdo bez pochopení a lásky ten příběh przní, cítím i já nutkání svou milovanou postavu bránit. Jako bych bránila Vinnetoua, Jeana Valjeana, Gandalfa či Rostandova Cyrana z Bergeracu.
Protože oni nikomu neubližují. V příbězích i v naší mysli stojí pevně na straně dobra a nikdo by je neměl svévolně přetahovat na temný břeh. Tím totiž ubližuje i nám.
Se souhlasem autorky převzato z jejího blogu
(Text původně vyšel v MF DNES 20.7. 2018)
10 komentářů:
Nejhůře ovšem dopadli příznivci „Matrixu“. V knižní parodii „Matrix Recesed“ se hlavní hrdina namísto Neo jmenuje Nemo a jeho přítel Morčeus. Není vyvolený, ale naopak největší nýmand, protože jen nikdo je neviditelný a může projít systémem. A místo modré a červené kapsle dostane na výběr mezi sklenicí Ironu a brusinkového džusu…
Cenzuru na ně, na bídáky*!
-------------------
*americký
Na prznění příběhů by měl být zvláštní paragraf?
Vlastně mne to ani tak moc nepřekvapuje.
Už jsem si zvyknul, že "hlasatelé dobra" prostě "vědí", co je pro ostatní dobré.
Celý ten článek je nakonec snad i stravitelný.
Ale nadpis vyvolává nepřijatelné asociace.
Když autorka píše:
"A pokud někdo bez pochopení a lásky ten příběh przní, cítím i já nutkání svou milovanou postavu bránit.",
je to v pořádku.
Pokud chce své "příběhy" a "symboly" bránit prostřednictvím článků a svých veřejně prezentovaných postojů.
Jen by to nemělo být prostřednictvím "paragrafů", ani naznačováním potřeby jejich vzniku.
To, jak moc chápeme význam svobody slova se totiž nepozná podle toho, jak dokážeme bojovat za názorové souvěrce, ale podle toho, jak dokážeme chránit právo jiných vyslovit myšlenky, které nám samým jsou odporné.
Abychom si rozuměli. "Umělecké dílo" velebící třeba Hitlera je jasně za hranou zákona.
Ale nevěřím, že je v zájmu demokracie a svobody, mít zákon zakazující parodovat, nebo dokonce urážet Bibli či Krista.
(Už jen proto, že bych nerad přišel o Monty Python: Život Briana, včetně závěrečné písně.)
Položím na závěr jednoduchou otázku:
Karikatura Mohameda s bombou ukrytou v turbanu je projevem svobody slova, nebo "przněním velkého, stále se vracejícího příběhu, který pohnul dějinami"?
Souhlasím s tím, že vcelku "stravitelný" obsah čĺánku je v rozporu s jeho, domnívám se rovněž, hloupým nebo snad záměrně provokujícím nadpisem.
Konečné vyznění článku si s jeho nadpisem zrovna moc nezadá. Rozumný člověk si nijak nespojuje parodii díla s jeho původním obsahem. Maximálně se zasměje, pokud je zdařilá. Ale že by se cítil pohoršen?
S obsahem článku se dá souhlasit. Prznění historie jde někdy až příliš daleko. To když v čele středověkých rytířů vyjede na bílém koni rytíř-Afroameričan. To potom fakt nevím.
Prznit se dá příběh nejen parodií, či záměrným překroucením, ale i tím jak se vypráví původní příběh.
Připomněl jsem si to, když kolega Mádr použil termín "Afroameričan" v souvislosti s se středověkým rytířem.
Dodnes jsem úplně nestrávil například černého Heimdalla ve filmu Thor.
A také mi není jasné, proč jsme tak snadno přijali americkou "politickou korektnost". Proč už třeba bez obav nenapíšeme "černoch"?
Svoboda umělecké tvorby se řadí na stejnou úroveň jako svoboda víry či náboženského vyznání. Obojí dokonce spadá do stejného resortu, pod Ministerstvo kultury. Při současném stavu vědeckého poznání osobně považuji přinejmenším za stejně šokující popírat evoluci či tvrdit, že je možné porodit dítě bez fyzického početí. A co brutální scény uváděné v bibli? Proč je potřeba těchto berliček? Láska a věčné principy nestačí?
Přesto žaloby nepodáváme, tolerujeme to. Jenže ono ne nadarmo se říká, že potrefená husa nejvíc kejhá. Ve výsledku tedy přibyla další mezinárodní ostuda. Jako by pro tento rok nestačila kauza s Krnáčovou o možném vyškrtnutí Prahy ze seznamu UNESCO.
Zajímalo by mě, kdo podá žalobu na parodii „Pár pařmenů“ (Pán prstenů), kde vystupuje Šmajdalf (Gandalf). Budou to elfové? Nebo paní Valíková?
ad poste.restante
Zkazit se dá dobrý film i natočením "dvojky", jeho pokračování, z komerčních důvodů. To pak obvykle má, na rozdíl od zmiňované parodie, na původní originální obsah zpětný vliv.
Okomentovat