Nechtěl bych být na místě žádného učitele, škola je nesvobodný systém, jsme vedeni k poslušnosti k autoritě, rodič je nucen odvádět děti do školského systému, i když s ním nesouhlasí. Můj syn úkoly dělat nemusí, ale není kvůli tomu černou ovcí třídy, děti to vůbec neřeší, říká bloger, který vystupuje pod přezdívkou Táta parťák. Pro svého syna vymohl, že ve škole nemusí úkoly dělat. Dodává, že si jeho syn sám vybere, jestli je pro něj úkol zajímavý, nebo jestli se chce věnovat něčemu jinému. Do školy se už ve druhé třídě prý tolik netěšil. Rozhovor přináší DVTV.
Celý rozhovor naleznete zde
4 komentářů:
Sakra, a nemohl bych si já taky vybrat, jestli budu vyplňovat stohy formulářů, nebo ne?
Táto parťáku, svého syna můžete vzdělávat doma, případně se můžete odstěhovat. Svět je dost velký, určitě najdete místo, kde nebudou povinnosti (nejen domácí úkoly).
Proč se pán nepředstaví svým jménem? On se za něco stydí?
Otec měl názor, že úkoly nejsou povinné. Líbilo by se mu, kdyby si v této věci syn mohl rozhodovat sám. Osmiletý syn řekl: „Tak jo“. Tomu se říká vzájemná dohoda.
Mnohem více než pravidelné domácí povinnosti dítě zatíží, pokud se cítí z kolektivu nějakým způsobem vyčleněno. Je dokonce možné, že se syn snaží uspokojit výstředního otce i paní učitelku, proto dělá úkoly „napůl“.
Zajímalo by mě, proč otec nedal syna do nějaké alternativní školy, kde úkoly často povinné nejsou. Proč využívá státní systém a nepřiplatí si raději pár tisíc za „lepší“ školu? Protože je zdarma? A čím se vlastně živí, když tak kritizuje „systém“? Je zaměstnaný? Nevadí i jemu práce?
Proč dával/dává děti do státní školky, kterou taktéž kritizuje? Mateřská škola pro čtyřleté není povinná. A rovněž je možné volit z alternativ.
A co na to máma parťáková? O jejím názoru se nezmiňuje. Vlastně se o ní vůbec nezmiňuje. Vždy je slyšet jen „já“, nikdy „my“. Je to vůbec člověk schopný dospělého vztahu? Respektu, zodpovědnosti?
Táta parťák na mě působí jako adolescent, který se hledá – touží po svobodě, možnosti vlastní volby, vyhraňuje se proti většinové společnosti. Necítí se dobře ve své kůži (citace). A píše si o tom deníček (= blog).
Zřejmě opravdu hledá sám sebe. Což můžeme u dospělého člověka označit za určitý stav neurózy. Každopádně „systém“ by mu – dalo by se říci jako jakási náhradní rodičovská autorita – neměl jít ve výstřednostech na ruku.
Okomentovat