„Mít pochybnosti o věci nebo o sobě není in. Přitom právě pochybnosti jsou zdrojem učení a pokroku. Učit ve školách demokratickému smýšlení a kritickému myšlení vůbec je jako jít proti proudu. Kromě proklamací v RVP po tom žádná poptávka není, a to jaksi v praxi nestačí,“ píše učitel Roman Král na svém blogu.
 |
| Roman Král (eduin.cz) |
„Já nevím“ nebo „Nejsem si jistý“ nikdo slyšet nechce. Tento stav přitom představuje výchozí bod procesu učení. Aby mě informace, kterou mi učitel nabízí, zaujala, musím o ni dopředu stát. Musí být vyžádaná. Říká se tomu motivace. Kdo ve škole se tím zaobírá? Pokud o ni nestojím, nemá taková informace od učitele, zvláště v dnešní informacemi zbytnělé době, žádnou šanci. Učitelská role je tedy převléct informaci do hávu zážitku anebo ponechat dítěti prostor k vlastnímu hledání i s tím rizikem, že dítě dojde někam jinam. Učitel není ten, kdo ví a prozradí. Jediný svět, který učitel zná, je ten jeho. Ale kdo o cizí svět stojí? Jen ten, kdo musí. Učitel nemůže krást dítěti jeho vlastní cestu za poznáním, nemůže ho ochuzovat o radost z hledání a nalézání. Není podstatné, zda se cesta rentuje, zda je správná nebo slepá, ale jestli je má vlastní. Pak se rentuje vždy.
Cesta, jak se učím, musí být moje, protože probíhá v mém kontextu. Chtěl bych, aby můj učitel respektoval můj kontext, ale tato potřeba je nevědomá a já mu to neumím říct. A tak se namísto tolika zajímavých věcí, které mi svět kolem nabízí, učím úplně něco jiného, o co nestojím, a co mě vede ode mne samotného: Učím se přizpůsobovat.
Můj kontext je klíčový. Nevím proč to tak je, ale určuje oblast mého zájmu a způsob mého přemýšlení. Když jdu ráno do práce, jdu vždy stejnou cestou, stejnými ulicemi. Odpoledne ale vidím svou situaci jinak a cesta zpátky z kopce mi otevírá perspektivu jinou. Nazpátek domů chodím vždycky jinudy. Dovolí mi tohle všechno můj učitel? Dá mi tenhle prostor? Pokud ano, pak se budu cítit bezpečně, budu sám sebou, učení mi půjde lépe a svého učitele si budu vážit.
Protože nás neučili říkat „já nevím“, neumíme to.
Celý text naleznete zde
4 komentářů:
Stav, že student NEVÍ, opravdu může představovat výchozí bod procesu učení. Jenže pak proběhne několik hodin učitelova výkladu a studentova procvičování, výchozí bod zůstane v minulosti, a když pak u zkoušky má student předvést, že se ve škole neflákal, ale dělal něco užitečného, opravdu nikdo není na "já nevím" zvědavý. ////
Zažil jsem, když se parta špičkových odborníků dala dohromady a zorganizovali si specializované (a drahé!) školení u hodně dobrého experta na danou problematiku. Bylo i domluveno, že když v průběhu školení ti "žáci" narazí na nějaký zajímavý problém, expert opustí svoji připravenou linii výkladu a bude se věnovat tomu zajímavému. Školení proběhlo, zajímavé vedlejší linie se vyskytly a byly prozkoumány, všeobecná spokojenost. ////
Považuji za PODSTATNÉ, že šlo o odborníky, kteří mají jasnou představu, co se chtějí naučit. Tvrdím, že takovéto "samořízené" školení by nepředstavovalo žádný přínos pro partu neználků. ////
Možná, že pochybnosti jsou zdrojem pokroku. Avšak soudím, že pokrok probíhá i tak dostatečně rychle a není důvod, aby jej musely urychlovat základní a střední školy. ////
Učitel nemůže krást dítěti jeho vlastní cestu za poznáním, nemůže ho ochuzovat o radost z hledání a nalézání. -- Správně, nemůže. Ani to nedokáže. I kdyby žákům odvykládal celou Wikipedii ve všech jazykových mutacích. A on to nějaký učitel zkouší? Nebo proč o tom pan autor píše, jako kdyby to hrozilo? ////
Není podstatné, zda se cesta rentuje, zda je správná nebo slepá, ale jestli je má vlastní. Pak se rentuje vždy. -- Buď je pan autor reinkarnovaný Jára Cimrman, průkopník slepých uliček, nebo je pan autor ředitel školy. Ti se mnohdy chovají tak, jako kdyby čas učitele neměl žádnou hodnotu. ////
Zde jde o čas žáka, ale to je podobné. Předstírat, že lidský čas nemá žádnou hodnotu, je omyl. Objevování již dávno objevené Ameriky může mít smysl jenom za hodně vyjímečných okolností. ////
Co k takovým teoriím říct. Učit žáky a pak se bláboly přetaví v realitu. Jinak opravdu není o čem diskutovat.
Dnes chybí praktiující učitelé a přibývá teoretiků a reformátorů. Přestaňte psát zbytečné články. A své vize realizujte v praxi. Vlastní hlavou a vlastním potem.
Okomentovat