Miroslav Hřebecký: Společnost se rychle mění a školství se snaží v mezích možností improvizovat, ale stále víc mu ujíždí vlak

„Situaci si dovolím označit takřka za havarijní. Máme v ČR obecně nedostatek lidí na trhu práce. Platy jsou ve školách tabulkově zastropované a každá komerční firma v personální nouzi vás jednoduše přeplatí. Navíc české sborovny stále stárnou. Během deseti patnácti let odejde do důchodu silná „kohorta“ pedagogů, kteří dnes výuku táhnou. Náhrada z pedagogických fakult za ně ovšem nepřichází, až šedesát procent jejich absolventů do školství vůbec nenastupuje a mnoho dalších mladých po roce dvou rovněž odchází. Vydrží jen ti nejmotivovanější,“ říká v rozhovoru pro Lidové noviny Miroslav Hřebecký ze společnosti EDUin.

Miroslav Hřebecký (eduin.cz)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Jak hodnotíte úroveň zdejších pedagogických fakult? Jaké učitele vlastně vychovávají a v čem mají dle vás české „peďáky“ rezervy? Za vědu a výzkum bývají kritizovány.

Dlouhodobě se většina odborníků shoduje, že je to asi nejslabší článek celého řetězce. Některé konkrétní fakulty považuji ve stávajícím modelu za nereformovatelné; zbourat a postavit jinde na zelené louce včetně nového ansámblu. Když už se v rozhovoru bavíme o odměňování, tak odborný asistent na pedagogické fakultě má nižší plat než středoškolský učitel. Kdysi mi byl nabízen na fakultě post: za poloviční plat, než jsem měl předtím jako ředitel soukromého gymnázia. Jaký div, že jsem se po „dlouhém“ váhání rozhodl takovou nabídku nepřijmout.

Ministr školství Robert Plaga (ANO) nám nedávno říkal, že české vzdělávání jde takříkajíc ode zdi ke zdi. Víme koncepčně, co vlastně od vzdělávání v Česku chceme?

To je velice důležitá otázka. Nevíme. Respektive přesněji nepanuje na tom ve společnosti shoda a ještě horší je, že o tom ani moc neběží diskuse. Společnost se rapidně proměnila a dále mění; školství se snaží v mezích možností improvizovat, ale stále víc mu ujíždí vlak. V době prudkých změn, inovací a digitálních technologií zkrátka nevystačíte s tím, že učíte dvacet let staré věci třicet let starými pedagogickými metodami! Pro mnoho dětí je škola muzeem, které otevírá v osm a zavírá v půl druhé, a reálný život začíná až odpoledne. Ono bájné Finsko, které je tak chváleno, na tom bylo v sedmdesátých letech ještě hůře než my nyní. Zásadní rozdíl byl v tom, že se jako společnost dokázali shodnout na cílech a směru reformy a byla pro celý stát natolik prioritní, že ji mohutně zainvestovali. Máme relativně kvalitní Strategii rozvoje vzdělávání do roku 2020, problémem je, že zůstala z větší části pouze na papíře.

A jak zasáhla diskutovaná a medializovaná inkluze do chodu tříd?

Je několikrát konstatovaným faktem, který odborníci ve školství znají, že žádné velké přesuny se nekonaly a nekonají. Mnohde začleňování běželo již řadu let předtím. Inkluze je bublina nafouknutá především bulvárními médii a hysterií na sociálních sítích. Problémy způsobují především děti s tzv. poruchami chování; ty ale byly ve školách hlavního proudu od pradávna, těch se speciální školy vesměs netýkaly. Jejich počty narůstají, což je pro školy skutečná výzva... Zásadním faktorem v Praze je trvale rostoucí počet cizinců ve školách. Ve většině z nich je jich již mezi deseti a patnácti procenty, výjimečně i dvacet procent! V tomto ohledu je Praha kosmopolitní skoro jako New York. A nutno podotknout, že bez větších problémů ve vztazích mezi dětmi. Roste nám generace, která je v tomto směru v nejlepším slova smyslu „barvoslepá“. To mne naplňuje do budoucna velkým optimismem.


Celý rozhovor naleznete v sobotních Lidových novinách