Václav Mertin: Dvě školy při střídavé péči. (Z hlediska dětské psychologie pokládám rozhodnutí o dvou školách za špatné.)

„Od roku 2012 je možné, aby dítě v Česku navštěvovalo střídavě dvě základní školy. Toto opatření se týká situace, kdy bylo svěřeno do střídavé péče obou rodičů. Při patrně nejběžnější frekvenci střídání jednou za týden je dítě každý týden v jiné škole… Z hlediska dětské psychologie pokládám pravděpodobně každé rozhodnutí o dvou školách za špatné. Proč?,“ píše Václav Mertin v časopise Školní poradenství v praxi.

Václav Mertin (repro ČT)

Mertin mimo jiné píše:

Při podobných rozhodováních je třeba vždy klást na misky vah všechny podstatné zájmy, které jsou ve hře. Na prvním místě pochopitelně hájím zájmy dítěte. V tomto případě spatřuji jako podstatné dva, které, jak se ukazuje v reálném životě, nemusejí jít stejným směrem. Jeden spočívá v tom, že při střídavé péči je uplatňován zájem dítěte mít vcelku vyrovnaný kontakt s oběma rodiči, čímž je naplňováno jeho právo (totéž platí pro rodiče, i když jejich zájem je méně důležitý). Tuto skutečnost je třeba jednoznačně podpořit.

Na druhé straně je v tomto období pro dítě klíčové kvalitní vzdělávání. Jde o jeden ze zásadních vývojových úkolů socializace. V dnešní době se navíc dramaticky snižují šance jedince bez vzdělání na pracovní uplatnění. Pro budoucnost to platí ještě mnohem víc. Má-li dítě dosahovat odpovídajících vzdělávacích výsledků, je žádoucí, aby mělo vhodné podmínky doma i ve škole. Již samotný rozvod rodičů zpravidla výrazně komplikuje situaci dítěte. Dojde ke snížení životní jistoty a aktuálního smyslu života. Dvě souběžné školy představují další jednoznačně výrazně zvýšené nároky na edukaci dítěte, zhoršují podmínky pro vzdělávání a navíc mu výrazně ztěžují některé další aspekty socializace.

První komplikace souběžné návštěvy dvou škol je tedy úzce vzdělávací. Je nepravděpodobné, že by obě školy byly ve výuce vždy na identické úrovni a že by se v nich probírala totožná látka zcela stejným způsobem. Nevadilo by to asi tolik, kdybychom pojímali školu jako místo, kde dochází výlučně k mechanickému předávání encyklopedických dat. Jenže tak tomu zdaleka není, přestože českou školu stále za přemrštěný akcent v tomto směru kritizujeme. Existuje tzv. skryté kurikulum, které může být stejně významné jako učení explicitním poznatkům. Jenže dítě je nemůže plně vstřebávat, když do školy chodí málo a vlastně má v každé škole zameškanou nejméně polovinu času. Podobně se mohou lišit zvyklosti a požadavky učitelů v obou třídách. Dítě občas snadněji unikne některým méně příjemným úkolům, protože ve třídě nebylo, když se zadávaly, na druhé straně se nemůže zúčastnit řady příjemných akcí. Rovněž na ně mohou až nespravedlivě dopadnout nezaviněné neznalosti.

Pokud je dítě výborné, patrně zejména v nejnižších ročnících nenastane problém, že by obě látky nezvládalo, a na odlišnosti ve způsobech obou učitelů si snad po několika střídáních zvykne. Argument, který se v té souvislosti vyskytuje, že dítě má v první nebo ve druhé třídě samé jedničky, je lichý. Podstatná část dětí v první třídě a velká ve druhé třídě má samé jedničky. Neumím si však představit vyšší ročníky, případně dítě, které má i jen mírně snížené kognitivní předpoklady a vzdělávací problémy. Může dojít k tomu, že dítě zvýšené nároky zvládne, ale za cenu zvýšeného vypětí, případně omezení zájmových aktivit. Podobně dítě živé a hůře se soustřeďující, vyžadující systematickou důslednost bude mít ve dvou školách patrně více problémů. Dítě, které je sociálně méně zdatné, např. je poněkud rigidnější, může mít problém přizpůsobit se lišícím se přístupům učitelů i zvyklostem ve třídě. Sice si postupně zvyká na odlišnosti v přístupech různých lidí, problém ve škole však spočívá v tom, že důraz se klade na výkon...

Druhý aspekt je neméně závažný. Děti si obvykle vytvářejí emocionální vazbu na třídu, do které docházejí, během času se s ní identifikují („to jsou béčáci, já jsem z céčka“), totéž platí i pro vztah s paní učitelkou (pokud se nevystřídají tři v jednom školním roce), navazují kontakty se spolužáky, vytvářejí kamarádské vztahy, učí se komunikovat bližším způsobem než s cizími dětmi. Jenže třída, která už je spolu nějaký měsíc, nebo dokonce rok, může být citlivější na rušivý element „přivandrovalce“ nebo dítěte, které je často nemocné, zkrátka se ve škole objeví jen někdy. Navíc toto dítě má jen část společných zážitků se spolužáky. Řadě dětí trvá nějakou dobu, než si zvyknou na novou paní učitelku nebo na více učitelů na druhém stupni. Pochopitelně i tato dovednost patří k životu, nicméně neměla by zabírat příliš energie, která pak může scházet pro jiné stejně důležité vzdělávací aktivity...

Neočekávám, že by došlo ke snižování rozvodů/rozchodů ani k omezování střídavé péče. Pozvolna se zvyšuje mobilita občanů. Je na nás, abychom na nepříznivé dopady dvou škol upozorňovali rodiče hned ve chvíli, kdy se rozcházejí. Velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů by měla být v případě školních dětí pokládána za kontraindikaci střídavé péče...

Obrátil jsem se v této záležitosti postupně na ministry školství a spravedlnosti se žádostí o úpravu tohoto stavu. Uvědomuji si, že patrně nebude stačit pouhé zrušení možnosti dvou škol a bude zapotřebí zavázat rodiče a soudy, aby tuto problematiku řešili včas a pozitivně, to už je však mimo rámec schopností a možností psychologa.


Celý text naleznete zde