Zkoušel jsem napsat něco o ničem a zjistil jsem, jak obtížně uchopitelné něco je, když má být zprostředkováno jiným. Otevřel se problém obsahu, o nějž jde, nemá-li docházet k vyprazdňování (ve) vzdělávání...
 |
| Tomáš Janík (muni.cz) |
„Nikdo
nemá „patent“ na rozum. Hledání pravdy je otázkou diskuse. Je to
vlastně
dialog různých „pravd“ – a pokud se takového dialogu nezúčastníme,
nevíme
o povaze pravdy mnoho. Je samozřejmě možné spolehnout se pouze na svůj první dojem či líbivá hesla – ta však většinou neznamenají
nic.“
Slogan pochází z webu www.obsahrozhoduje.cz a když si čtete jeho zvýrazněnou část, zjistíte, že jeho pointou je „nic“. A právě „nic“ je tím, oč jde v této nedělní krasořeči. Nebo vlastně nejde...
„Nic“ a jeho zpředmětnění v „nicotnosti“ odkazuje k maximální míře obsahového vyprázdnění. Těmito slovy označuji jev, s nímž jsme konfrontováni při různých příležitostech v různých oblastech našeho počínání – například když kupujeme máslo a ono je to „Pomazánkové“, případně, když pořizujeme rum, a on je to „Tuzemák“, a tak dále. Zkušenosti konzumentů i nezávislá měření potvrzují, že v uvedených případech obsahového vyprazdňování obsah skutečně oslabuje, vyprchá – zkrátka mizí.
A podobě je tomu ve školství. Na problém obsahové vyprazdňování školního učení poukazovala již před lety Pražská skupina školní etnografie (PSŠE), která si všímala, že ve školách oslabuje význam obsahu (učiva) a ohled k němu. Autoři výzkumu to formulují takto: „Ve srovnání s r. 1991 poklesla obliba školních předmětů [...] žáci dívají na školní znalosti kritičtěji: to, co se naučili, už snad ani pro ně nevystupuje jako základ (ze základní školy), ale jako velmi dílčí kompetence, která vypadá navíc nespojitelná se speciálními znalostmi v pozdější přípravě na profesi. [...] Za této situace se získání poznání jeví jako formální záležitost“ (PSŠE, 2004, s. 237 – Praha: PedF UK).
Jak je patrné, obsahové vyprazdňování ve škole jde ruku v ruce s tzv. poznatkovým formalismem. Pro ten je příznačné, že žákovy znalosti jsou slabě obsahově založené a „rozdrobené“. Jinak řečeno, znalostní fragmenty jsou v mysli žáka málo propojené a stěží z nich může vyrůstat (hlubší) porozumění obsahu a jeho souvislostem.
Pokud bych měl problém slabě obsahově založených (a tudíž nepropojených) znalostí ilustrovat příkladem, uvedl bych, že žák například dokáže zpaměti odříkat znění Pythagorovy věty, ale vztahu, který platí mezi délkami stran pravoúhlých trojúhelníků, nerozumí. Přestože si například pamatuje znění rovnice, která Pythagorovu větu formálně vyjadřuje, nedokáže symboly přiřadit k realitě nebo si není jist, co je to ta „odvěsna“ a jestli ten „čtverec“ je to „na druhou“ apod.
Jak z příkladu vysvítá, v důsledku obsahového vyprazdňování a s ním související problematické kvality znalostí se snižuje předpoklad jejich využitelnosti v praxi, a to nejen při aplikacích, ale také při řešení problémů, které jsou zadány – zdá se – zase nějak jinak.
Příčiny, proč tomu tak někdy ve školách je, jsou četné a různorodé:
- snižování rozsahu učiva a jeho náročnosti,
- opouštění složitějších způsobů tematizace učiva,
- nízká variabilita učebních úloh,
- nedůslednost při zjišťování, zda/jak žáci obsahu skutečně rozumí,
- málo příležitostí k uplatňování (na)učeného v různorodých (aplikačních) situacích a kontextech - apod.
Celkově vzato tedy nejspíše slabá soustředěnost, intenzita a důslednost při práci s učivem a tedy slabý ohled k propojování a začleňování nových informací do znalostních struktur, které žáci již mají... Nebo možná (ještě) nemají...
Samozřejmě, že všechny tyto „příčiny“ mají své „příčiny“, avšak ty by vydaly na samostatnou krasořeč, pročež je zde nebudu nyní rozebírat. Prostě v tuto chvíli jen řeknu, že dle mého pozorování se trend obsahového vyprazdňování zvýrazňuje a stává se skutečným (a nereflektovaným) cílem na horizontu našeho usilování. Nebo spíše neusilování...
Ale konec pohřebních řečí a zpátky k žánru krasořečí a k úvodnímu sloganu. Ten vystihuje z mého pohledu ještě jeden podstatný aspekt, a sice, že důležitá je naše účast na dialogu různých „pravd“ s tím, že pokud se dialogu neúčastníme, nevíme o povaze pravdy mnoho.
Ano, toto je sociálně konstruktivistická teze, z níž vyplývá, že obsah nelze chápat jako cosi předem daného a uzavřeného, nýbrž jako široce otevřenou možnost dobírat se různých významů (interpretací či „pravd“). Takto chápaný obsah má potenciál pro poznávání a učení, které směřuje k porozumění na základě do-rozumívání založeného na různých výrazech. Jak známo z analytické filosofie, význam výrazu přitom spočívá v určení okolností, za kterých mají dva výrazy stejný význam. Toto se má dít účastí na dialogu. Dialog má vést k tomu, že s vaším „něčím“ koresponduje v mysli jiného člověka jeho přibližné „něco“ a nikoliv „nic“ či „cokoliv“. A to je to, o co jde. Nebo spíše nejde...
Pozitivní na tom všem je, že potenciálně tak vlastně všichni (dohromady) víme všechno, přestože každý ví jen něco, a tudíž jsme "odsouzeni" k vzájemnosti. Takto bych ostatně přeformuloval předmětný slogan, pokud by se chtěl v zájmu této nedělní krasořeči projevit jako pedagogický optimista. A to já bych při neděli rád, jakkoliv je optimismus opiem lidstva... Ale kdo ví, když nikdo vlastně nic neví...
Se souhlasem autora převzato z jeho blogu
1 komentářů:
typický příklad sluníčkové doby,na obsahu promluvy nezáleží ale na její kreativitě,jde o to projevem zazářit,oslnit jako to sluníčko
Okomentovat