Pavel Kosatík: Není možné tady v tom smradu žít pořád

„Hlavně z vraždění elit vznikla deziluze těch, kteří to pozorovali a kteří pak svým dětem neříkali: Tak my je nahradíme. Oni naopak říkali: My si musíme dát bacha, abychom nedopadli jako oni. Takže ne abyste ve škole vyprávěli, o čem doma mluvíme. A už to jelo. Jak se to dostane do krve, je těžké se toho zbavit. To by se národ jako celek musel nějak nadechnout. Jde to, taky se to stane. Pořád doufám, že se toho dožijeme. Není možné tady v tom smradu žít pořád, protože to, co tady je, podle mě odporuje lidské přirozenosti. Když si pověsíte strop metr vysoko a pak celý život lezete, tak to může být příjemné jenom chvíli, ale ne pořád,“ říká Pavel Kosatík v rozhovoru pro magazín Neovlivní.cz.

Pavel Kosatík (repro ČT)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Jak hodnotíte dnešní situaci v Česku, kdy to vypadá, že nám hrozí jakási nová normalizace?

Nemám to nijak promyšlené, ale zdá se mi, že jsme dlouhodobě podcenili, a pořád podceňujeme, společenskou sebereflexi. Když si vzpomenete na revoluční euforii, to byla senzace. Prožíval jsem to strašně vážně a upřímně. Ale taky jsem si prošel tím naprosto debilním obdobím, kdy jsem si myslel, že skutečně nastal konec dějin, že komunisti jsou navždy poraženi a my jsme navždy na té správné straně. Bylo mi 27 let a měl jsem jenom ta místní měřítka. Prostě začátek byl velice pošetilý. I když jsem se potkával s mysliteli, kteří byli schopni situaci reflektovat. Byl to třeba méně Václav Havel než Karel Kosík, který v té době vydával Století Markéty Samsové nebo esejistické texty, které vycházely v Salonu Práva, tehdy ještě velmi ultralevicově vnímaném. Takové to společenské gró to vnímalo jako naprosto okrajový proud, až nějak avanturisticky, nebo prostě jako něco, co se téměř míjí se slušností. A v tom, co se za slušnost považovalo, byl prostor vlastně téměř celou dobu ideově vyprázdněný. Když necháme stranou klišé typu zpátky do Evropy, neobjevila se reálná programová myšlenka pro společnost, nic.

Klaus měl ten svůj liberalismus.

Ale jaký to byl liberalismus? V té době tomu člověk věřil, tvářilo se to svůdně, prosazovala to skvadra lidí, kteří působili sebevědomě a vypadali, že vědí, co říkají. Ale když jste to pak po čase rozklíčoval, zjistil jste, že je to de facto fanklub lidí, kteří vědí, že uprostřed je figura, která má mimořádné ego, a že o to jde víc než o politiku. Čili se z toho stal výtah k moci, který obklopili. A pak začali nastupovat do politiky typy, kterým taky o politiku vůbec nešlo; taky z ní pak většinou brzo odešli. Buď do kriminálu – minimum z nich –, anebo do byznysu, kde řádí dodnes.

No a ideová levice zde též nevznikla. Miloš Zeman nikdy žádný ideový levičák nebyl a ti hoši okolo něj to nezachránili. To byli praktici z továren, kteří měli, dejme tomu, nějaké sociální cítění, štvali je pražští intelektuálové, mysleli na lidi dole. No, ale mysleli na ně tak, že to opět nedalo dohromady nějaký program ve společnosti. My jsme vlastně bez sebereflexe celou dobu. Někdo si někde píše nějaký knížky, ale vliv to nemá.

Jaký vývoj naše společnost nabere? Výhledy příliš optimistické nejsou. Vypadá to, že nás čeká zase nějaký velký zlom, ať už v podobě rozpadu Evropské unie, nového autoritarismu, nebo války a podobných katastrof. Chce se mi věřit, že se lidi nakonec vzpamatují, že si uvědomí, že tak dobře jako dnes se nikdy neměli.

Na majetku se to nerozhodne. Je to racionální, ale to nestačí. Majetky byly před Hitlerem taky. Myslím, že to nerozhodne idealismus, ale já tomu říkám vztahové myšlení, myšlení se vztahem ke skutečnosti. To je v dnešní době čím dál větší problém, protože žijeme stále méně v realitě a čím dál víc ve virtualitě. Proto je vlastně velmi těžké realitu vůbec pojmenovat. Je to vidět na kultuře fejku (Fake News), že lidi přestávají potřebovat realitu, nebo mají pocit, že se jim žije snadněji ve světě, který si sami vytvářejí. Samozřejmě že se jim nežije snadněji, protože to není realita, takže i tam narážejí. Jde o to, aby to byl aspoň trochu vztahový život.

Jak člověk získává informace o světě? Všichni čteme, co se dá a co nás nějakým způsobem oslovuje. Ale ani ty nejserióznější zdroje, o kterých vím, bych se neodvážil považovat za něco, co pak budu reprodukovat. Vždycky to ještě ženu přes filtr živých lidí, bez toho bych nemohl být. Kdybych byl tady zavřený u stroje a byl na to odkázaný, tak bych se odmlčel, protože bych si přestal troufat něco plodit, tlumočit jenom virtuální informace. V tomhle jsem až podezřívavý. To, že vy tady sedíte v košili a já vás vidím, je pro mě neobyčejně důležité. Kdybyste byl na obrazovce, mělo by to jen desetinovou hodnotu. Možná to zní iracionálně, ale já to tak mám. Fakta si vždycky proženu přes pět lidí, které znám mnoho let, a z tohohle žiji. Skutečně si myslím, že to jinak nejde. I v super kultuře, až budeme všichni z 90 % očipovaní a plní robotů, budeme muset vnímat něco, co smrdí nebo voní, nebo co je smysly zachytitelné. Protože jinak se z toho stane jenom názorový svět. A to je smrt. Když jsou jenom názory bez vztahů, tak je to smrt.


Celý rozhovor naleznete zde