„Učitelé mi řekli, že bych měla dělat editoriální design, ale to mi nesedlo. Taky jsem byla znechucená tím, jak různé spolky působí v uvozovkách pro Vietnamce. Proto jsme se zamýšlely s kolegyní, kde je ta opravdová pomoc. Setkávaly jsme se s maminkami, které neměly kam dát dítě. Školky spíše nabíraly české děti a ty vietnamské končily u českých babiček. Proto nás napadla myšlenka vietnamské školky,“ říká Le Ha v rozhovoru pro Lidovky.cz.
 |
| Le Ha (facebook.com) |
Sehnaly jsme prostory, celou školku jsme zařídily podle českých norem. Daly jsme dohromady české učitelky. Hlavním cílem Talentu bylo připravit vietnamské děti do české školy, na český školský systém, a zároveň udržet vietnamské kořeny. Otevírací doba byla přizpůsobená vietnamským rodičům. Ve školce jsme neměli prázdniny. Snažili jsme se držet vietnamské i české svátky.
Rozvrh pro učitelky byl náročný, ale nemohli jsme se akreditovat kvůli specifickým osnovám. Vše jsme si nastudovali, ale v praxi to bylo složitější. Nic takového tu předtím nebylo. Učitelky do toho musely dát víc energie. Na začátku jsme v tom plavali, za několik měsíců jsme si ale vytvořili učební metodu. Když jsme například učili děti o dopravních prostředcích, druhý týden jsme je vzali do města, na bus nebo loď.
Vedli jsme školku a pak také zájmové centrum. Měli jsme lektory na yo-yo, diabolo nebo háčkování. Na tom jsme ale ztroskotali. Jediné, co rodiče chtěli, bylo piano, karate a balet. Měli jsme například šikovného fotbalistu, rodiče mu to ale zakázali. Báli se, i přestože domů nosil samé jedničky. Naštěstí to dobře dopadlo, klučina chodí na gympl a stále hraje.
Snažili jsme se do práce promítnout i to, co jsme sami zažili. Snažili jsme se, aby rodiče měli pochopení. Začali jsme proto “vyučovat” i je. Vedli jsme rodiče k tomu, aby si vzali aspoň jednou měsíčně volno v práci. Proto jsme začali pořádat společné výlety.
Celý text naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat