Kateřina Vrtišková: Být učitelkou je rozhodně ještě daleko lepší, než jsem očekávala

„Co se týče vybavení škol, to je na úrovni. Náš systém vzdělávání na základních a středních školách ale skutečně pořád funguje jako za té Marie Terezie. Lpí se na znalostech, a když to člověk chce dělat jinak, tak to má těžké. Když učí na prvním stupni jako já, tak je to ještě dobré, protože tam je prostoru relativně hodně,“ říká v rozhovoru pro Lidové noviny učitelka Kateřina Vrtišková, která letos vyhrála první ročník českého kola soutěže Global Teacher Prize.

Kateřina Vrtišková (rodicevitani.cz)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Nicméně i po vás určitě rodiče chtějí, abyste jim děti připravila na přijímačky na víceletá gymnázia…

To nedělám. Podle mě to není úkol základní školy. Pokud si rodina myslí, že dítě má na to, aby studovalo víceleté gymnázium – a chtějí to rodiče i to dítě, což není vždycky totéž –, tak je to jejich věc, aby si ho na to připravili. Základní škola má podle mě poskytnout příležitost všem dětem bez rozdílu toho, jestli chtějí jít studovat, nebo ne.

Co považujete za největší problém českého základního školství?

Čím mám začít? Mně hlavně vadí takový ten předpoklad, že škola připravuje děti na život. Vždyť ony ten život už žijí! On probíhá i ve škole a měly by si ho užívat. Neměly by školu považovat za nějakou přípravu na život, ale za jeho součást. Další hrozná věc je standardizované testování dětí, srovnávání. Je to vlastně nedůvěra ve školu, přesvědčení, že pořád musíme být kontrolováni shora.

Dá se z toho kolotoče testování a příprav na testy nějak vymanit?

V současné době asi ne. To by se musely změnit cíle vzdělávání. To, co po dětech chceme. A my dnes v podstatě chceme totéž co v 19. století: předat dětem znalosti, fakta a vychovat si stádečko, které bude poslouchat. Jakmile je cílem projít nějakými testy, tak děti ztratí motivaci a začnou mít postoj: tady mě máte a něco mě naučte. Když se dítě nechce učit samo, nenaučím ho nic. Já můžu jen poskytnout příležitosti.

Co děláte s dítětem, které něco vysloveně nezajímá a nechce se učit?

Snažím se nabídnout mu různorodé příležitosti k učení. A to fakt není: „Sedněte si do lavice, otevřete si knihu, vyplňte tyhle sloupečky, napište domácí úkol.“ Snažím se najít si ke každému cestu. Dávat tak různorodá zadání aktivit, že si tam každé dítě najde to svoje. Někdo bude radši číst, jiný bude něco vyrábět, další bude přemýšlet, jak něco vyřešit. Ale jsou i děti, které rády počítají ty sloupečky.

Proč to takhle nedělají všichni učitelé?

Myslím si, že zásadní je důvěra v děti. Já věřím tomu, že když jim dám najevo, že věřím, že to zvládnou, tak to zvládnou. Kdybych pořád kontrolovala, jestli se učí, co mají, a ony mi to musely dokazovat, rychle by zjistily, že jim vlastně nevěřím. Pak by se učily jen proto, že musejí.


Celý text naleznete v magazínu Pátek Lidových novin