Eposy Ílias a Odyssea bývají pokládány za zakladatelské dílo evropské literatury a kultury. Řecké písemnictví se zrodilo z lidového mýtu, pro který byla typická tzv. eleusinská mystéria (s nimi souvisí i původní význam slova scholé – škola, tedy „oprázdnění“ člověka od starostí běžné každodennosti a obrácení pozornosti ke smyslu života). Tato mystéria vycházela z báje o dramatu Země, matky Deméter, hledající svou zbloudilou dceru Persefonu, jež představuje rozporuplné lidské nitro. Přišla o své božství tím, že podlehla tělesné lásce. Propadla proto temnotě a smrti.
 |
| Karel Lippmann (archiv autora) |
Zeus ji sice svým rozsudkem zachrání, ale dokud temnota jejího nitra nepomine, musí vždy část roku trávit v podsvětí u pána smrti Pluta. Mysterijní cesta pro zasvěcené tak vedla tmou podzemního labyrintu z Athén do Eleusis a vyústila na sluncem ozářeném pobřeží. S tímto symbolickým příběhem souvisí i význam nápisu na Apollónově chrámu v Delfách: „Poznej sám sebe.“ Tato výzva je božská, upozorňuje člověka, že sebepoznání je cestou k tomu, aby si uvědomil, že není bohem, a pokud jím touží se stát, propadne „hybris“ – zničující touze po neomezeném sebeuplatnění.
Řecký mýtus takto zásadně tematizuje prostor a čas. Odysseova desetiletá a strastiplná pouť je toho dokladem. Prostor je vymezen domovem, vyvolávajícím nostalgii – bolest z jeho ztráty a touhu po návratu. Nejlepší je svět na začátku (etiologický mýtus), takový, jak jej stvořili bohové, a povinností člověka je snažit se jeho původní stav udržovat.
Mytický výklad světa je zaměřen na celek, spojuje rozum, cit i vůli člověka. Když pak nad ním začal získávat převahu „logos“ (filosofie), způsob poznávání skutečnosti se podstatně měnil. Porozumět světu nyní znamená použít především slovo, popsat skutečnost a rozdělit celek na jednotlivé části. To vytváří potřebu klást otázky, kriticky a individuálně myslet a vést dialog (Sokratés). Současně se ale začíná ztrácet bytostné zaujetí celkem, před čímž varoval už Platón.
V roce 1922 vyšel román, který si vypůjčil jméno mytického řeckého hrdiny Odyssea do svého názvu. Jeho autorem je irský spisovatel James Joyce (1882 – 1941). Tento román vzbudil mimořádnou pozornost, např. Thomas Mann jej označil za „román, jímž končí všechny romány“. Bývá charakterizován jako travestie slavného Homérova eposu. Jeho děj se odehrává během jednoho dne (10. června 1904), hlavním hrdinou je novinář Leopold Bloom (bloom = květ), pokřtěný dublinský žid. Dalšími důležitými postavami jsou Štěpán (v Homérově eposu Odysseův syn Télemachos) a Bloomova manželka Molly (protiklad věrné Pénelopé). Pan Bloom v roli novodobého Odyssea se musí stejně jako jeho dávný předchůdce vypořádat s mnohými překážkami. Jak to zvládá během jediného dne?
Odbočme nyní k úvaze, jak tento čtenářsky mimořádně komplikovaný, avšak obsahem i formou nepominutelný román srozumitelně a přitom smysluplně přiblížit středoškolákům. Nelze předpokládat, že by jej (snad až na vzácné výjimky) přečetli celý. Proto je nutné vybrat z něj ukázky, které by jim pomohly pochopit souvislosti a rozdíly mezi starověkým a moderním pohledem na svět a jeho výkladem.
Moderní člověk, na rozdíl od antického Řeka, hledí kupředu. Bylo to křesťanství, které jako první změnilo takto pohled na smysl lidského života (zajímavá je zde proto už otázka, proč je pan Bloom pokřtěný žid), ovšem ze zorného úhlu věčnosti (eschatologický mýtus). Nabízí se proto otázka: Kudy a kam směřuje pouť pana Blooma a jak s ní souvisí (jakou má podobu) čas? Homérův Odysseus říká: „Jsem částí všeho, co jsem potkal.“ Jinak řečeno: Vše pro mne mělo smysl.
A nyní přichází vhodná doba pro ukázky z knihy:
1) „Ano vždyť se to dosud nestalo aby si do postele poručil k snídani pár vajíček co jsme bydleli U městského erbu to se někdy tvářil že má bolení v krku a hrál si na pána že tím zaimponuje té rašpli Riordanové myslel si bůhvíjak je u ní zapsán a zatím nám vindru neodkázala všecko na mše za sebe a za spásu své duše taková skrblice skrblá se tak hned nenajde utratit čtyřpeník za denaturovaný líh jí bylo líto co ta toho napovídala kde ji bolí samé stařecké kvákání o politice a zemětřesení a konci světa trošku si napřed užijme nedej pámbu aby byly všecky jako ona koupací trička a vystřižené blůzky na ty měla spadeno nosit je k tomu ji přece nikdo nenutil zbožná byla asi jen proto že se po ní žádný dvakrát neohlíd jako ona doufám nebudu ještě že nechtěla abychom chodily zahalené lepší ženská to byla což o to furt je pan Riordan sem pan Riordan tam ten byl asi rád když ji měl s krku i toho jejího psa však se mi něco naočuchával kožich a pod sukně mi šňupal zvlášť když a přece se mi na něm líbí že je na stařenky tak slušný taky na číšnice a žebráky nafoukaný není je z malých poměrů vážně skoro nikdy nestonal raděj s nimi rovnou do špitálu tam je čisto ale to abych do něho měsíc hučela hned si pak začne s ošetřovatelkou a tak dlouho tam zkejsne až ho vyrazí třeba i s jeptiškou jako na té oplzlé fotce co má ona to bude akorát taková jeptiška jako já ano vždyť jak se roznemůžou jsou hned na hromadě a fňukají bez ženské se nezvetí jen se jim červená spustí člověk by si myslel Ach jaká tragédie vypadal na umření jak vystupoval z jižní okružní při výstupu našeho sboru na Sugarloaf a vymkl si kotník...“
2) Po jakých souběžných drahách se Bloom a Štěpán při návratu ubírali?
Normálním chodeckým krokem společně vyrazili z Beresford place a v zmíněném pořadí se ubírali po dolní a střední Gardiner street na západní stranu Muontjoy square: volným krokem pak oba mířili vlevo a nedopatřením zabočili až na roh severní strany Temple street; volným krokem, přerušovaným zastávkami, mířili pak po severní straně Temple street na Hardwicke place. Zpomaleným chodeckým krokem každý zvlášť pak dorazili na okrouhlé prostranství před Jiřího kostelem a prošli je napříč, neboť tětiva je v každé kružnici menší než protilehlý oblouk.
Copak ti duumvirové cestou produmali?
Hudbu, literaturu, Dublin, Paříž, přátelství, ženu, prostituci, životosprávu, působení plynového nebo obloukového světla nebo žárovek na vzrůst okolních paraheliotropických stromů, volně přístupné obecní nádoby na smetí, katolickou církev, kněžský celibát, irský národ, jezuitskou výchovu, svobodná povolání, lékařské studium, včerejší den, neblahý vliv předsobotí, Štěpánovo zhroucení.
3) Rozcházely se v některých bodech jejich názory?
Štěpán otevřeně nesouhlasil s Bloomovým názorem na nutnost životosprávné a občanské svépomoci. Bloom zase mlčky nesouhlasil se Štěpánovými názory na věčné uplatňování lidského ducha v literatuře. Bloom skrytě souhlasil se Štěpánovou opravou anachronismu, podle níž datum obrácení irského národa od druidství ke křesťanství Patrikem, synem Calpurna, syna Potitova, syna Odysseova, poslaným od papeže Celestina I. r. 432 za panování Learyho, se překládá někdy do r. 260 za panování Cormace MacArta (+266 po Kr.), který se v Sletty udávil nedokonale spolknutým pokrmem a byl pochován v Rossnaree. Zhroucení, které Bloom přisuzoval prázdnému žaludku a některým nestejnoměrným chemickým sloučeninám břečky a silných lihovin, urychleným duševním vypětím a prudkým výřivým pohybem ve vysilujícím prostředí, Štěpán zase připisoval znovuvynoření jitřního obláčku (který předtím oba zpozorovali z dvojího stanoviště, ze Sandycove a z Dublinu), zprvu velikého jako ženská ruka.
4) Byly jejich názory v jednom bodě shodné a záporné? O působení plynového nebo elektrického světla na vzrůst okolních paraheliotropických stromů.
(...)
Jaké byly při vzájemném zjednodušení Bloomovy myšlenky o Štěpánových myšlenkách o Bloomovi a Bloomovy myšlenky o Štěpánových myšlenkách o Bloomových myšlenkách o Štěpánovi?
On si myslil, že si o něm myslí, že je žid, kdežto on o něm věděl, že ví, že ví, že není.
První úryvek je částí monologu náhle probuzené Bloomovy manželky Molly. Kopíruje proud vědomí: obsahuje osm vět bez rozdělovacích a interpunkčních znamének.
Dalším znakem románu je intertextualita: odkazy k pohanským a křesťanským textům, vytvářejícím jakýsi hologram židovsko-křesťanské civilizace.
Typická je rovněž proměna stylu vyprávění, rozum si hraje, probíhá hra se slovy, román budí dojem encyklopedie, moderního Labyrintu. Stefan Zweig o něm hovoří jako o díle vytvářeném více slovem než světem. Hlavním hrdinou je ve skutečnosti jazyk. Skrze pana Blooma se dere na povrch neuspořádané vědomí lidstva, chaoticky utkané složitým vztahem vědomí jedince a vědomí kolektivního. To je důvod onoho směšování jazykových stylů, využívajících mj. aliterací, úsloví, parafrází, slangu, neologismů, vulgarismů a zvukových možností jazyka. Vše se odehrává v přítomnosti, v proudu vědomí.
Překladatel díla Aloys Skoumal v doslovu nabízí souvislost s G. Flaubertem (Paní Bovaryová, Bouvard a Pécuchet), který neposuzoval člověka jako hrdinu, ale jako předmět. Joyce podle něho z všednosti, vnímané jako kladná hodnota, vytvořil epos.
Srovnáním ukázek se začínají vynořovat otázky zaměřené na souvislosti mezi Odysseem antickým a moderním: Jaký je rozdíl mezi smyslem cesty obou postav? Jakou roli zde sehrávají Pénelopé a Molly? V čem tkví rozdíl v pojetí a úloze prostoru a času? Jak se proměňuje vztah člověka k domovu? Čím se liší jazyk ukázek a co jeho proměny vypovídají o světě, ve kterém se pan Bloom a další postavy pohybují? Následující otázka je klíčová: Co všechno se podílí na proměnách evropské civilizace od antiky až po dobu moderní?
Zejména hledání odpovědi na poslední otázku by mělo být společným dílem více oborů – předmětů. Alespoň na některé souvislosti obraťme nyní pozornost. Můžeme začít Platónem a jeho světem idejí, v němž existuje „čistá“ pravda. Z této představy pak vychází Platónovo určení geometrických a reálných objektů, jeho pojetí jednoty světa jako jednoho předmětu pro všechny vědy a umístění ideálu krásy do geometrie.
Aristotelés učinil z idejí pouhé vlastnosti geometrických objektů. Ideje proto nelze nazřít, evidenci nahrazuje neomylný rozum. Mýlit se může jen člověk. Protože jeho myšlení může být i nerozumné, je zapotřebí logika, které sice vznikla na půdě filosofie, záhy se však začala rozvíjet v rámci matematiky.
Velkým předělem je mechanistický reálný svět Descartův, na rozdíl od Démokrita hmotně plný, uvedený do pohybu Bohem. Co můžeme rozdělit v myšlení, můžeme rozdělit i ve skutečnosti, což ale někdy dokáže zase jen Bůh (člověk tedy není a nemůže být Bůh). Reálný prostor je tak jen ohraničenou formou bez obsahu. Podobně je to i s prostorem geometrickým. Novověká přírodověda je pak založena na ztotožnění přirozeného reálného prostoru s přirozeným prostorem geometrickým, pole prázdnoty s geometrickým polem prázdnoty. Reálný prostor je ztotožněn s klasickým geometrickým prostorem. Přirozený geometrický svět se tak rozevírá do absolutního nekonečna. Člověk s celým reálným světem vstupuje do klasického absolutního nekonečného prostoru, stejný krok udělá i evropská novověká věda.
Descartes sice rozdělil skutečnost na ducha a přírodu (dualismus), jeho „metoda“ však vytvářela radikálně, leč jiným způsobem, moderní jednotu světa. Příroda už není pro ducha (rozum) nedosažitelným předmětem (do té doby to byl prostor dosažitelný rukou), člověk se stává jejím pánem, je mu k dispozici. Ruka a její činnost jsou vystřídány duchem, vybaveným bezmeznou schopností manipulovat.
Neeukleidovské geometrie (hyperbolický geometrický svět, eliptický geometrický svět) otřásly názorem, že svět je zcela vysvětlitelný a neskrývá žádná tajemství.
Jak se s tím vším má ale člověk vyrovnat?
Joyceův Odysseus je dílem, které lze do určité míry pochopit pouze v kontextech, které jsou výše uvedeny, avšak jen částečně, protože v plném rozsahu to ani není možné. Je ale zřejmé, že výuka literatury je „povinna“ spolupracovat nejen s jazykovědou, naukami o člověku a společnosti, ale i s matematikou a přírodními vědami. Rozsahem a náročností přiměřenými věku, schopnostem a zaměření žáků. Principiální podmínkou takové spolupráce je oboustrannost. I tyto předměty, jak jsem ukázal, mají možnost čtenáři poskytnout vědomosti, bez nichž nelze konkrétní dílo a celý literární proces alespoň do jisté míry pochopit. Bohužel tak, jak je jejich výuky nyní nastavena, to dělat nemohou. Literatura pak naopak těmto předmětům (vědám) může nabídnout stejně nezbytné poučení o tom, jak se s jejich poznatky lidé vypořádávají, jak jim rozumí, jaké dopady mají vědecké objevy na člověka a společnost a jak i přísná věda čerpá náměty z individuální i kolektivní lidské moudrosti, která pro každou vědu vytváří nezbytné předpoklady. Protože každá věda je vytvořena lidmi a pro lidi. Nejsem si ale vůbec jist, zda si to uvědomují zejména ti, kteří rozhodují o podobě našeho školství.
Dá se předpokládat, že u řady odborníků, zejména na matematiku a přírodní vědy, vyvolá můj laický pohled na jejich obory menší či větší nevoli. Jenže všichni lidé jsou odborníky jen na něco a ve všem ostatním jsou laiky. Dostávají se však do mnoha životních situací, kdy nutně potřebují využít především způsoby myšlení, jež ostatní obory používají, potřebují jejich myšlenkovým základům rozumět. Tak se z odbornosti stává komeniánské vzdělání. Povinností školy je tohle plně respektovat. Žáci na to mají právo!
27 komentářů:
"Neeukleidovské geometrie (hyperbolický geometrický svět, eliptický geometrický svět) otřásly názorem, že svět je zcela vysvětlitelný a neskrývá žádná tajemství."
To není pravda. I po objevení Riemannovy a Lobačevského geometrie stále převládala představa, že každé smysluplné tvrzení v rámci nějakého axiomatického systému lze dokázat, nebo lze dokázat jejich negaci. To, co přineslo revoluce v chápání byly až Gödelovy věty o neúplnosti axiomatických systémů z počátku třicátých let dvacátého století.
To, že každý axiomatický systém, který je alespoň nějak složitý je deduktivně neúplný ale neznamená, že svět musí skrývat nějaká na věky nepoznatelná tajemství. To pouze znamená, že ani abstraktní svět není plně formalizovatelný konečným systémem nějakých pravidel (řečeno poněkud volně).
Nechápu souvislost mezi zmiňovaným románem a nutností provazovat výuku literatury s přírodními vědami a matematikou. Stále tatáž písnička. Ať začne pan Lippmann kdekoliv, končí vždy přesně na tomtéž místě. A celkem mu ani nevadí, že u toho udělá deset kotrmelců, projde třema kanálama a přeleze dva ploty s ostnatým drátem.
Matematika se učí převážně přesně tak, jak se vyučovat má. Představa jednoho učitele literatury, že by se matematika měla vyučovat jako dějepis, nebo literatura, je s prominutím, naprostá hloupost.
Když něco něčím otřese, neznamená to, že dosavadní představy nepřetrvávají. V tomto případě díky systému výuky např. na školách většinou dodnes. A zdaleka ne jen v matematice. Ale já vím, že ani zrnko pravdy mít nesmím.
Dobrá, tak třeba řeknu, že lidský rozum, který byl přesvědčen, že svět nemá žádné neobjasnitelné tajemství, dostal studenou (nebo jen vlažnou? sprchu.
"Představa jednoho učitele literatury, že by se matematika měla vyučovat jako dějepis, nebo literatura, je s prominutím, naprostá hloupost."
Svatá pravda! Ještě větší, s prominutím, hloupost je tvrdit, že "jeden učitel literatury" má takovou představu.
To je pro tentokrát, pane Doležele, opět z mě strany na Vaši adresu všechno. Spustil jste tradičně a pokračovat v hloupostech rovněž pokládám za hloupost.
moderní je nic se neučit a také nic neumět a hledat vše pomocí Googlu. To je věc mnou silně nedoporučovaná, protože ať jste inteligentní, nebo blbej - když je hlava prázdná - je to jedno jestli mozek "stojí", anebo jestli "mele naprázdno". Ergo hlava musí být plná, aby byl materiál k přemítání, a proto je taky třeba jí plnit...
... Můžete vykládat o kreativitě, multikuluralismu, diskriminaci, dovolávat se svých práv, vymýšlet "koncepce vzdělávání", nebo jakékoliv jiné kecy, ale na faktu že buď umíte spočítat 172 zpaměti, nebo ne - to nemůže nic změnit. Matematika je tak exaktní jako strojírenská výroba. Můžeme diskutovat o autě na vodu, ale pak je třeba takové vozidlo nastartovat a odjet. V matematice je třeba dřít, dřít, dřít, nic se nedá vynechat, nic se nedá okecat...
Ergo matematika a tristní výsledky našeho žactva jasně ukazují na lenivost prorůstající naše školství, obalenou do keců o "projektech", "koncepcích" a "reformách". Škoda, protože v přetechnizovaném světě začíná platit, že Matematika = růst ekonomiky.
Možná to si můžeme do této rovnice i dosadit - Matematika = Práce ERGO Práce = růst ekonomiky. Takže ne školství, které je multikulturní, integrované, zábavné, nebo kdoví jaké. Ekonomický růst vzejde ze školství, které je relativně těžké, přísné a hlavně úporné jak střevní choroba.
http://petr-kubac.blog.cz/1806/matematika-se-do-soucasnosti-nehodi
"moderní je nic se neučit a také nic neumět a hledat vše pomocí Googlu. To je věc mnou silně nedoporučovaná, protože ať jste inteligentní, nebo blbej - když je hlava prázdná - je to jedno jestli mozek "stojí", anebo jestli "mele naprázdno"."
Pokud, pane Týři, z mého článku vyvozujte, že tohle podporuji, pak se buď tristně mýlíte, spíše se však nabízí, že přání je zde otcem myšlenky.
"Ergo hlava musí být plná, aby byl materiál k přemítání, a proto je taky třeba jí plnit..."
Nenapadlo Vás jako přísného strážce exaktnosti,že kdyby byla hlava plná, nic dalšího by se tam už nevešlo? A že je důležité, čím ji "plníme"?
Jedna postava románu R. Bradburyho radí: "Namačkej do nich plno údajů, které nejsou nebezpečné, vraž do nich tak nemožné hromady ´faktů´, že se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že úplně ´srší´vědomostmi. Potom se jim bude zdát, že myslí, budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, a budou spokojeni, protože fakta toho druhu se nemění."
Pane Týři, z mého článku naopak vyplývá, že je matematika nepominutelně důležitá i pro ty, kterým její školská podoba nejde, a pro ty, kteří zapomenou vzorečky, rovnice a postupy řešení. Její tradiční podoba dělá bohužel opak. I dřít je třeba, jen ale vědět proč.
"Co můžeme rozdělit v myšlení, můžeme rozdělit i ve skutečnosti, což ale někdy dokáže zase jen Bůh (člověk tedy není a nemůže být Bůh)."
Blábol. Pokud něco můžeme rozdělit ve skutečnosti, nemůže to někdy dokázat učinit jen Bůh. No a za druhé z toho nikterak neplyne, že člověk není a nemůže být Bůh. A za třetí, celé to tvrzení je mylné z podstaty. Každý abstraktní objekt, který můžeme rozdělit v myšlení, ve skutečnosti rozdělit nemůžeme. Například množiny na otevřené a uzavřené, nebo přirozená čísla na sudá a lichá, atd.
"Reálný prostor je tak jen ohraničenou formou bez obsahu."
Další blábol, který vůbec nic neříká a z předchozího nijak nevyplývá.
"Podobně je to i s prostorem geometrickým. Novověká přírodověda je pak založena na ztotožnění přirozeného reálného prostoru s přirozeným prostorem geometrickým, pole prázdnoty s geometrickým polem prázdnoty."
Novověká přírodověda na ničem takovém založená není. Žádný přirozený geometrický prostor není nadefinován. A pole prázdnoty už vůbec ne. Jedná se o klasické rádoby filosofující žvanění někoho, kdo se snaží předstírat vzdělanost.
"Reálný prostor je ztotožněn s klasickým geometrickým prostorem. Přirozený geometrický svět se tak rozevírá do absolutního nekonečna. Člověk s celým reálným světem vstupuje do klasického absolutního nekonečného prostoru, stejný krok udělá i evropská novověká věda."
Blá, blá, blá.
"Je ale zřejmé, že výuka literatury je „povinna“ spolupracovat nejen s jazykovědou, naukami o člověku a společnosti, ale i s matematikou a přírodními vědami."
Vzdělaný člověk se vyznačuje tím, že rozumí matematice a přírodním vědám a jejich metodologii. Tím se odlišuje od lidí nevzdělaných, kteří jsou pouze sečtělí, protože přečetli mnoho beletrie. Vzdělaný člověk je schopen podstatně širší interpretace čehokoliv.
"Rozsahem a náročností přiměřenými věku, schopnostem a zaměření žáků. Principiální podmínkou takové spolupráce je oboustrannost."
Obávám se, že o tu nevěstu, kterou matematice vnucujete, tato nemá zájem.
"I tyto předměty, jak jsem ukázal, mají možnost čtenáři poskytnout vědomosti, bez nichž nelze konkrétní dílo a celý literární proces alespoň do jisté míry pochopit."
Obávám se, že jste nic neukázal. V celém svém článku jste o skutečné matematice a přírodních vědách neřekl vůbec nic.
"Bohužel tak, jak je jejich výuky nyní nastavena, to dělat nemohou."
Jejich výuka je nastavena naprosto správně. Je nastavena tak, aby se děti vzdělávaly v matematice, nikoliv v nějakých poněkud fantasmagorických představách jednoho učitele literatury (pro ty, kteří nerozumí psanému textu dodávám, že význam pojmu "jeden objekt", neznamená totéž, co "právě jeden objekt", "alespoň jeden objekt", či "nejvýše jeden objekt").
"Literatura pak naopak těmto předmětům (vědám) může nabídnout stejně nezbytné poučení o tom, jak se s jejich poznatky lidé vypořádávají, jak jim rozumí, jaké dopady mají vědecké objevy na člověka a společnost a jak i přísná věda čerpá náměty z individuální i kolektivní lidské moudrosti, která pro každou vědu vytváří nezbytné předpoklady."
Toto do matematiky, ani přírodních věd, nepatří. A i kdyby patřilo, výuka literatury jim v tom nikterak nepomůže.
"Protože každá věda je vytvořena lidmi a pro lidi. Nejsem si ale vůbec jist, zda si to uvědomují zejména ti, kteří rozhodují o podobě našeho školství. "
Doufám, že ti, kteří rozhodují o podobě našeho školství jsou dostatečně vzdělaní na to, aby chápali, že rozkydat výuku exaktních předmětů je cesta do pekel. Zcela souhlasím s tím, co napsal Jiří Týř. Úroveň znalostí matematiky je jasnou ukázkou především lenosti našich studentů, kterou jim nejen dnešní školství trpí, ale dokonce je v ní podporuje nejrůznějšími těmi nesmysly propagovanými moderními pseudovzdělanými inovátory. Místo dřiny nesmyslné kydání o ničem.
Pane Doležele, věřím, že tato diskuse může být velmi zajímavá a důležitá. Bohužel také tuším, že může být z více stran kontaminována osobními útoky a přílišnou expresivitou. Zdržte se, prosím toho kontaminování. Děkuji! Hezký den!
Doležel zde komentuje výuku a úroveň žáků, jako ostřílený odborník, zkušený učitel z praxe. Vše z kanclíku jakési soukromé firmičky. Chtěl bych tohoto jednostranně renesančního člověka vidět v akci, třeba ve třídě středního odborného učiliště s maturitou.
"Rozkydat" výuku exaktních předmětů se nikdo nesnaží. Ta se tak nějak rozkydala sama, kvůli jednoduchému faktu, který našim tradicionalistům proklouzl pod radarem.
Žáci se mění a to tak, že velmi, rychle a dramaticky. Požadavky zaměstnavatelů na pracující rodiče se mění. Času na děti je méně. Smartudělátek je mnoho. Jejich vliv na studium a na rodinné aktivity je obrovský. Suma sumárum, nové iděti nepřijmou staré metody, proto jsou staré metody neefektivní (pokud kdy skutečně efektivní byly) a kontraproduktivní.
Metody i náplň výuky se musí odvíjet od vývoje kognitivních možností a schopností dětí.
Pokud tedy výuka (nejen) exaktních předmětů zůstává stejná, tzn šitá na míru autoritářským systémům 19. a 20. století, pak zákonitě nemůže oslovit dnešní děti. Nostalgici praví, že mládež je nevychovaná, líná, nemá respekt, atd, ad infinitum. Ano, to vše je pravda a učitelé mohou zalamovat ručkama a volat po návratu starých dobrých časů. Zmíněné projevy mládeže jsou však pouhými symptomy její proměny v konfrontaci se starými metodami. Ona za tu proměnu ale nemůže. Za tu nese odpovědnost společnost, která podporuje neregulovaný kapitalismus a neomezené šíření technologií.
Je potřeba nelézt nové metody i náplně výuky, vhodné pro tyto nové děti a adolescenty, jelikož již delší dobu nelze spoléhat pouze na formální autoritu učitele a školy jako na dostatečný motivační prostředek.
Staré šablony na nově děti nefungují, stejně jako formát zaškrtávacích testů ze 70. let minulého století, nefunguje pro ověřování vzdělání dnešních žáků. Pokud toto dnešní nostalgičtí ochránci svátosti vzdělání brzy nepochopí, bude to pro státní školství velmi zlé. Odliv dětí do alternativ a domácích škol bude narůstat. Právem a zákonitě. Mezipředmětová provázanost výuky, nikoli její odborná fragmentace, je jedním z funkčních principů ve vzdělávání dnešních dětí. Ať už se to doleželům v kanclících líbí, nebo ne.
stát musí oddělit školy státní a soukromé a stanovit jasná pravidla:
u škol státních závazná u soukromých nezávazná,
první až pátý ročník musí být pouze státní ,jakožto záruka že se lidé naučí číst,psát a počítat,stejně tak stanovit povinnou školní docházku,do konce prvního stupně,pak jest výběr dalšího osudu dítěte plně v rukou rodičů
"Tři citáty pro nepředpojaté čtenáře: "Prostorem rozumíme jen samotnou formu bez výplně. Pole prázdnoty je přirozený reálný prostor vyplněný prázdnotou."
"Přirozeným geometrickým prostorem rozumíme opět jen onu formu, v níž je sevřeno tentokrát geometrické pole prázdnoty. Geometrické pole prázdnoty je pak prázdnotou vyplněný přirozený geometrický prostor."
Oba citáty jsou z knihy "Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci" (prof. Petr Vopěnka).
"Fakta matematiky jsou ověřována a prezentována axiomatickou metodou. Je třeba si však dát pozor a nesměšovat prezentaci matematiky s obsahem matematiky. Axiomatická prezentace matematického faktu se liší od faktu, který je prezentován, tak jako se lék liší od potravy. Je pravda, že tento určitý lék je nutný k tomu, aby se matematika držela v bezpečné vzdálenosti od sebeklamu mysli. Nicméně rozumění matematice znamená schopnost zapomenout na tento lék a vychutnávat potravu. Směšování matematiky s axiomatickou metodou pro účely její prezentace je stejně pošetilé, jako plést si hudbu Johanna Sebastiana Bacha s technikami kontrapunktu barokní doby."
Tento citát je je z článku "O zhoubném vlivu matematiky na filozofii", podtitul "Mýtus přesnosti a iluze definitivnosti" (Gian-Carlo Rota)
Ty první dva citáty jsou bez kontextu plácáním. Nepohcybuji, že Petr Vopěnka jimi něco mínil, ale z těch úryvků není zřejmé co. Mohl byste nám je tedy interpretovat, pane Lippmanne? A vysvětlit? Co míní Vopěnka reálným prostorem a co přirozeným? Reálným prostorem se v matematice nazývá prostor všech reálných čísel. Je to to, co profesor Vopěnka měl na mysli? Jak Vopěnka definuje "prázdnotu"?
S tím třetím citátem souhlasím, i když se obávám jeho nepochopení ze strany mnohých filosofů - nematematiků.
"Doležel zde komentuje výuku a úroveň žáků, jako ostřílený odborník, zkušený učitel z praxe. Vše z kanclíku jakési soukromé firmičky. Chtěl bych tohoto jednostranně renesančního člověka vidět v akci, třeba ve třídě středního odborného učiliště s maturitou."
Tajnej, již mnohokrát jsem psal, že jsem nikdy neměl ambici býti učitelem. Úroveň studentů ale vidím i v praxi. Navíc jí zdaleka nehodnotím takto pouze já. Zrovna jsem přečetl knížečku "Lesk a bída vzdělávání" od bývalé předsedkyně akreditační komise a to je pane počteníčko. Přesně popisuje praktické důsledky špatně pochopeného liberálního školství a mimo jiné na mnoha místech popisuje to, co je všem vzdělaným lidem (skutečně, nikoliv formálně) zřejmé - dramaticky klesající úroveň vzdělávání, posun cílů vzdělávací politiky od kvality, k ziskům soukromých podnikatelů, posun významu univerzit, jakožto vzdělanostních center k businesu s diplomy. Vídám se se svojí profesorkou matematiky, kterou považuji za nejlepšího učitele jakého znám a jejíž přístup vlastně určil mé budoucí směřování. A naše pohledy se prakticky v ničem neliší. Snad jedině na klaunskou čepičku, přičemž já jsem byl tím, kdo uznal, že by měly být správné dvě z nabízených možností. Moje maminka učí a také se shodneme prakticky ve všem. Zkrátka, můj postoj není pouze ojedinělý postoj člověka z kanclíku jedné firmičky (která má tedy celosvětově asi 200 tisíc zaměstnanců a je přítomna téměř ve všech zemích světa - s centrálou v US). Úroveň výuky matematiky se nám jali hodnotit pánové, jako je Lippmann (FF UK, literatura-filosofie), Kartous PedF MU (učitelství občanské nauky a tělesné výchovy), FTV MU (tělesná výchova) a IMS FSV UK (mediální studia), tajnej (údajně PedF nějaké VŠ, ale to je jen proklamace - bůh ví jestli to vůbec dodělal), apod. Vesměs pánové bez znalosti matematiky na SŠ úrovni a bůh ví, jestli ovládají alespoň tu základoškolskou. Tak to jsou naši "skuteční experti" na kvalitu výuky matematiky a přírodních věd. A z čeho soudí? Z vlastních úspěchů na bitevním poli a pochopení látky. Nepochopili oni = výuka je špatná. Klasický projev intelektuálních frustrátů.
"Žáci se mění a to tak, že velmi, rychle a dramaticky. Suma sumárum, nové iděti nepřijmou staré metody, proto jsou staré metody neefektivní (pokud kdy skutečně efektivní byly) a kontraproduktivní."
Žáci se mění, ale z toho neplyne, že se musí měnit styl výuky. Netvrdím, že by neměl, ale tvrdím, že to z toho samo o sobě rozhodně neplyne. Já také děti nebudu krmit hřebíkama jen proto, že brambory a rýže jsou podle nějakého myslitele zastaralé a děti už je nepřijímají.
Děti si nemohou sami určovat, co jak bude, nebo nebude a musí jim dospělí dát určité hranice. To je něco, co se společensky významně zanedbalo pod vlivem nejrůznějších polobláznivých Renátek a podobných individuí a jimi propagovaných drtivě minoritních ideologií. A proč nemohou děti samy rozhodovat? Protože nenesou odpovědnost. Proč nemohou mé děti rozhodovat o tom, kam pojedeme na dovolenou a kdy budou chodit spát? Zkuste si najít odpověď sám. Třeba na to příjdete.
Proto ty nářky nad tím, jak nám naše drahé děti odmítají přijímat metody, kterými jsme se učili my, připadají jako upřímný nářek vraha nad hrobem jeho oběti. Je to naše zodpovědnost, co budou děti umět a jakou budou mít cenu na trhu práce. Je naší vinou, že jsou děti roztěkané a líné a že nepřijímají nic, co není barevné, nehýbe se a interaktivně s nimi nekomunikuje. Já tu budoucnost vidím poněkud jinak, než někteří samozvaní vizionáři. Svět se rozdělí na ty, kteří se budou učit, budou zkoumat a dřít a na ty ostatní, kteří budou jen konzumovat. A ti první si budou ty druhé pěstovat na poptávku. Ti první budou bohatí a ti druzí chudí - na dávkách, na dotacích, na státních podporách, nebo v neziskovkách. Ti první budou peníze vydělávat, protože po nich bude skutečná poptávka (resp. po jejich práci) na trhu, ti druzí budou peníze čerpat, protože po jejich práci poptávka nebude. Mým cílem je, aby těch druhých bylo co nejméně.
"Pokud tedy výuka (nejen) exaktních předmětů zůstává stejná, tzn šitá na míru autoritářským systémům 19. a 20. století, pak zákonitě nemůže oslovit dnešní děti."
"Reformní fanatici chtějí permanentní reformu. Lidi to udrží v pohybu a zabrání se jim v tom, aby dělali to, co od nich reformátoři údajně očekávají. Především, je začlenění do reformního procesu nejlepší možností, jak ochromit jakékoliv myšlení." Konrad Liessmann, Teorie nevzdělanosti
"Reforma pro reformu ovšem žádné důvody nepotřebuje. Vědci jsou tedy placeni za to, aby instituci permanentně reformovali, místo aby svou energii věnovali výuce a výzkumu." Konrad Liessmann, Teorie nevzdělanosti
"Jen velmi bohatá nebo velmi hloupá země si může dovolit vypracovávat pro každou generaci studentů nové pojetí studia. Co to znamená? Chaos porodí nové reformy." Konrad Liessmann, Teorie nevzdělanosti
"Je potřeba nelézt nové metody i náplně výuky, vhodné pro tyto nové děti a adolescenty, jelikož již delší dobu nelze spoléhat pouze na formální autoritu učitele a školy jako na dostatečný motivační prostředek."
Hm hm hmmmmm. Je potřeba. Třeba můžeme zaangažovat pana Onoseto. Nové metody, nové náplně. Hm. Náplně ještě krémovější. Tak nalézaj tajnej, nalézaj. Hledaj nové pojetí studia tak, aby byly děti spokojené s obsahem studia i s vámi. Navrhuji všechno volitelně. Tím se nám to tak nějak zobecní a nikdo nám nebude do těch alternativ utíkat. Musíme se prostě přizpůsobit nové době, v níž host vyhazuje vrchního.
"Staré šablony na nově děti nefungují, stejně jako formát zaškrtávacích testů ze 70. let minulého století, nefunguje pro ověřování vzdělání dnešních žáků. Pokud toto dnešní nostalgičtí ochránci svátosti vzdělání brzy nepochopí, bude to pro státní školství velmi zlé. Odliv dětí do alternativ a domácích škol bude narůstat. Právem a zákonitě. Mezipředmětová provázanost výuky, nikoli její odborná fragmentace, je jedním z funkčních principů ve vzdělávání dnešních dětí."
Tleskám. Tleskám novým šablonám na nové děti. Tleskám novým formátům ověřování vzdělání nových žáků. Tleskám mezipředmětové provázanosti výuky a novým funkčním principům.
Chybí jen maličkost. Kde jsou ty nové šablony a jak vypadají? Kde jsou ty nové formáty ověřování? Kde je ta předmětová provázanost a ty nové funkční principy? Dvacet let se tady do zblbnutí kdáká o nových formách, nových smyslech, nových principech, nových obsazích, nových formátech. A skutečnost? Přesně jak píše Dvořáková a Liessmann. Totálně rozesrané školství, chaos, permanentní reforma. Bláboly intelektuálních frustrátů. A děti vesele blbnou a blbnou. Cesta nejmenšího odporu se stala cestou nulového odporu.
Překvapuje mě, že pan Doležel nečetl Vopěnku. Jistě to dožene.
A nehodnotím úroveň výuky matematiky. Úroveň totiž závisí na obsahu předmětu. To platí mj. i pro češtinu.
"Především, je začlenění do reformního procesu nejlepší možností, jak ochromit jakékoliv myšlení."
To se dnes děje a přispívají k tomu významně reformy, ještě více utužující už dávno nevyhovující obsah a metody výuky. Vrcholem je nová maturita.
"Je ale zřejmé, že výuka literatury je „povinna“ spolupracovat nejen s jazykovědou, naukami o člověku a společnosti, ale i s matematikou a přírodními vědami. Rozsahem a náročností přiměřenými věku, schopnostem a zaměření žáků. Principiální podmínkou takové spolupráce je oboustrannost. I tyto předměty, jak jsem ukázal, mají možnost čtenáři poskytnout vědomosti, bez nichž nelze konkrétní dílo a celý literární proces alespoň do jisté míry pochopit. Bohužel tak, jak je jejich výuky nyní nastavena, to dělat nemohou."
"A nehodnotím úroveň výuky matematiky. Úroveň totiž závisí na obsahu předmětu."
Tvrzení, že nastavení výuky něco neumožňuje, je, dle mého soudu, hodnocením úrovně výuky.
"Překvapuje mě, že pan Doležel nečetl Vopěnku. Jistě to dožene."
Pokus dobrej. A teď bych prosil rozbor a interpretaci zmíněných dvou Vopěnkových citátů. Nechcete přece, aby si čtenáři mysleli, že reprodukcí cizích myšlenek končí vaše argumentace - jak jsem ostatně mnohokrát v souvislosti s vašimi "dokazovacími schopnostmi" naznačoval.
Že je to naše zodpovědnost, co budou děti umět a jakou budou mít cenu na trhu práce? Jenom v omezené míře (a možná HODNĚ omezené). Reaguji na příspěvek Pavel Doležel, 17. srpna 2018 19:09 ////
Neovlivníme trh práce, který se v posledních dvaceti letech chová nesmyslně. I velké bohaté mezinárodní firmy požadují od nabíraných zaměstnanců nikoli skutečné schopnosti (třeba umět účetnictví, umět programovat, umět se přesně vyjadřovat) ale hlavně aby uměli hrát squash a byli ochotni provádět svinstva. ////
Neovlivníme společnost, která do Parlamentu volí B.Sobotku, M.Bendu a do vlády jmenuje Mlynáře - tedy osoby, které zaručeně NIC užitečného neumí. Děti tohle vnímají. Proč by v takové společnosti měly něco umět? Proč by se v takové společnosti měly učit? ////
Když napíšete "naše zodpovědnost", pane Doležel, koho míníte tím "my"? Vyrozuměl jsem, že vy nejste učitel. Takže my diskutující na ČŠ? My úplně všichni? ////
Interpretovat Vopěnku sice mohu, moje argumentace evidencí cizích myšlenek nekončí. Je přece nezbytné jimi se poučit, ale jejich využití v článku jako celku není žádnou prostou reprodukcí. Zatáhnout do další nesmyslné debaty, o což pan Doležel poněkud naivní provokací usiluje, se nedám (navíc Vopěnkovo vysvětlovaní daného tématu má okolo pěti set stran, lze si tedy snadno představit, co by následovalo). A také si s ním nebudu vyměňovat role (což jsem ve svém článku částečně udělal). Já přece jako učitel češtiny a společenských věd (a také logiky) žádám po matematicích, aby mně i žákům pomohli srozumitelně formulovat obecné a obecně využitelné myšlenkové základy jejich vědy, bez nichž nelze předměty, které učím, plnohodnotně interpretovat. To si pan Doležel představuje, že mám dělat to, co mají v popisu práce matematici a další odborníci? Jsem laik, ale chci rozumět podstatě. A takto vzdělávat. Mj. i to z Vopěnkovy práce jasně vyplývá. Už jen z jejího názvu.
Dále už na Vás, pane Doležele, zde nebudu reagovat vůbec. Nemám žádný důvod uspokojovat Vaše osobní potřeby, kterým o řešení daného problému ve skutečnosti nejde.
Především zodpovědnost nás jako rodičů, pane Kocourku.
"A také si s ním nebudu vyměňovat role (což jsem ve svém článku částečně udělal). Já přece jako učitel češtiny a společenských věd (a také logiky) žádám po matematicích, aby mně i žákům pomohli srozumitelně formulovat obecné a obecně využitelné myšlenkové základy jejich vědy, bez nichž nelze předměty, které učím, plnohodnotně interpretovat. To si pan Doležel představuje, že mám dělat to, co mají v popisu práce matematici a další odborníci? Jsem laik, ale chci rozumět podstatě. A takto vzdělávat. Mj. i to z Vopěnkovy práce jasně vyplývá. Už jen z jejího názvu."
Pane Lippmanne, obávám se, že nic jako instantní matematika neexistuje. Požadujete něco, co vám nikdo dát nemůže. Jediná možnost, jak pochopit podstatu, jsou roky pilného studia.
Ale už jsem asi pochopil vámi propagovanou ideu univerzálního vzdělání. Instantní odbornost ve všem. To je jako ve Jménu Růže. Adso z Melku: "Pane, a jakým jazykem ten muž mluvil?" Vilém z Baskervillu: "Všemi a žádným."
Rád bych ještě dodatečně případné čtenáře upozornil, že to, co v článku nabízím, je pouze jedna z možností, jak k výuce přistupovat. Témat, zejména dílčích poskytuje literatura velké množství. Důležité ale je, pracovat s nimi tak, aby výsledkem bylo nějaké hlubší poznání nejen literatury, ale světa vůbec. V obou případech je nezbytný tematický kontext. Literární teorie a faktograficky založená literární historie jsou nezbytnou kostrou. Ta je však sama o sobě mrtvá.
Okomentovat