„Problém je v tom, že se děti až příliš často učí jen kvůli tomu, aby dostaly dobré známky, zájem o to, co se učí, vlastně nemají. A to pro ně z řady důvodů není dobré. Pokud převládá vnější motivace, pro další vývoj dítěte je to riziko. Tak například když se jim nedaří a známky najednou nejsou podle jejich představ, mívají silný pocit selhání, jsou přesvědčeny, že jejich hodnota v očích ostatním klesla. Problém je také, že investují energii do známek, místo aby ji investovali do učení se toho, co je zajímá,“ říká Šárka Portešová z Katedry psychologie Masarykovy univerzity v Brně. Rozhovor přináší iDNES.cz.
 |
| Šárka Portešová (repro ČT) |
Jak by to mělo ideálně vypadat?
Je také spousta dětí, které vědomě do hloubky rozvíjejí schopnosti a zájmy v oblastech, které je zajímají, a mají v nich velmi dobré výsledky. Zároveň vědí, že není v jejich silách podávat nejvyšší výkon ve všech předmětech. Jdou si za tím, co je baví a zajímá. To je podle mě mnohem lepší cesta než obecná snaha mít dobrou známku za každou cenu a ze všech předmětů. Když je do toho budete nutit, budete je možná i brzdit v oblasti, pro kterou mají nadání. Pracujeme se skupinou dyslektiků, kteří excelují v matematice. Kdybychom po nich chtěli, aby podávali nadprůměrný vývoj i v jazycích, neustále by doháněli handicap, který tu mají a který nemohou vyrovnat, a to by je brzdilo v rozvoji jinde. Stručně řečeno, zprůměrovali bychom je.
Takže děti se samými jedničkami jsou vlastně v nevýhodě?
Může to tak být. Víte, je hodně chytrých dětí, které na základní škole spoléhají na svou vysokou inteligenci a paměť a neučí se učit. Systém je nastavený tak, že jim učitelé dávají stejné výzvy jako ostatním a tyto děti nejenže stagnují, ale neučí se ani plánovat si práci, dosahovat cílů a překonávat při tom překážky. Nerozvíjejí strategie, jak ukládat informace do paměti. To pak bývá pro některé z nich ve vyšších třídách problém. Ve srovnání s průměrnějšími dětmi, pro které byla škola náročnější a tyto strategie si vybudovaly, jsou v nevýhodě. Pro rozvoj velmi nadaných dětí je to opravdu značné riziko. Proto také apelujeme na to, aby je školy včas rozpoznaly.
Proč učitelům tak často nejde rozpoznat nadané dítě?
Nikdo je to neučí. Pak si řada z nich představuje, že nadané dítě se projevuje jako malý Einstein, který všechno ví, ve všem exceluje, nosí pečlivě vypracované domácí úkoly a hlásí se v hodinách. Učitel by měl vědět, že dítě může být chytré a zároveň může být pomalejší než spolužáci, může mít problémy s pamětí nebo může být dyslektik. Nadání bývá rozloženo nerovnoměrně, zatímco v jedné oblasti je dítě handicapované, v jiné může excelovat. A nic na tom nemění fakt, že má neúhledné sešity nebo má ve zvyku debatovat o věcech, které učitele vyvádějí z míry. Velkou část nadaných dětí vnímají učitelé spíš jako problémové, rušící. Ty děti narážejí na systém, který na ně není připraven.
Celý rozhovor naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat