Pavel Kysilka: Jedním z hlavních problémů českého školství jsou rodiče. Jsou konzervativní, brání se změnám

„Naše školství převážně stojí na biflování faktů. Trochu je to v pořádku, musíte mít v hlavě nějakou materii. Ale jen do jisté míry. Začínáme však hrozně zaostávat při výchově k sociálním dovednostem, schopnosti spolupracovat, vzájemně komunikovat, a to i v cizím jazyce. Či kooperovat s lidmi rozdílných kultur. To dohromady se pro byznys ukazuje jako rozhodující. Nebo aby žáci a studenti uměli vyhledat a vytřídit informace, aby rozpoznali ty, které jsou důležité. V tom naše školství selhává,“ říká Pavel Kysilka v rozhovoru pro týdeník Ekonom.

Pavel Kysilka (vlada.cz)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Takže zavést nové předměty a jiné utlumit? Hlavy studentů nejsou nafukovací…

Říkám, co potřebujete pro úspěch a sebeuplatnění v 21. století a čeho se nám nedostává. Recepty, jak to ve školách udělat, neznám. Přesto existuje řada příkladů. Třeba moderní školy, kde nenápadně učí dějepis, jazyk či matematiku a děti si vlastně ani moc neuvědomují, že se zrovna učí počítat, protože jde o kolektivní aktivitu, hru, soutěž, spolupráci. Spolupracují výborně s učitelem i mezi sebou navzájem, soutěží, sami si vyhledávají informace. Školy by měly přesouvat důraz od toho, co bylo důležité dříve, k tomu, co je důležité dnes a zítra. Nemělo by jít o speciální předmět, sociální dovednosti se musí rozvíjet při všech, integrovaně. A nejde jen o školy. Potřebujeme přejít na systém celoživotního vzdělávání až do penze. Když mě robotizace a umělá inteligence nahradí v nějakém oboru a já postoupím o patro výš, kam zatím stroje nedosáhnou, je jen otázka času, kdy proniknou i tam. Celý život před nimi musím mít náskok, abych mohl vždy dělat to, co v dané chvíli technologie ještě nezvládnou.

Jako příklad uvádíte vzdělávání ve Skandinávii, Singapuru – co tam dělají jinak? Je to úrovní platů?

Singapur pro nás opravdu může být dobrým příkladem, tam si před 15 či 20 lety uvědomili, že se musí připravit na budoucnost, tedy ne na to, v čem žijí dnes. Začali pedagogickými fakultami, protože pochopili, že nejdříve musíte mít vzdělané učitele. Pro tyto fakulty získali skvělé profesory z celého světa. A vydatně, několikanásobně přidali na platech učitelům. Neskončili jen u platů. Od učitelů požadují celoživotní vzdělávání a nasadili i efektivní systém hodnocení kvality jejich práce. Podobně dnes postupují skandinávské země. Ve všech těchto státech mají učitelské platy na úrovni nejlépe placených vysokoškolských absolventů. Často slýchám protiargument, že učitelé nezačnou hned zítra učit lépe jen proto, že dostali přidáno. Já si myslím, že aspoň zčásti začnou. Protože najednou vidí, že si jich někdo váží. Důležitější je ale to, že zvýšení platů okamžitě přiláká na pedagogické fakulty šikovné studenty, kteří zatím chodí jinam.

Změny ve školství jsou vždy běh na dlouhou trať. Co byste doporučil rodičům dnešních dětí?

Jedním z hlavních problémů českého školství jsou právě rodiče. Jsou ve své většině konzervativní a často se brání jakýmkoliv změnám.

I když jde o mileniály?

Je to tak. Ačkoliv je tu i skupina rodičů, kteří mají velký zájem o vzdělání svých dětí a vyžadují, aby školy učily jiným způsobem. Vede to ovšem k tomu, že vzniká dvoukolejné školství. Jedno menšinové, dynamické a progresivní, kde žáky připravují pro 21. století. Často jde o normální veřejné školy, které rodiče a osvícený ředitel či ředitelka dotlačí do nové podoby. Školský zákon naštěstí umožňuje ohromnou variabilitu. Problémem ale je, že většinové školství o to víc ztrácí krok. Děti, které mají štěstí, se dostávají do bubliny podobně motivovaných spolužáků a učitelů. Většina však zůstává na ocet ve školách, které neumí žáky vytáhnout z jejich rodinného či sídlištního prostředí, které nepřispějí k rozvoji jejich talentu a k tomu, aby se jednou chytili na trhu práce. Opravdu je to hodně na rodičích, protože zřizovatelé, obce i kraje, často vlastně nevědí, jakým směrem školy vést.


Rozhovor naleznete zde