„Pro úvahy o problémech českého školství je v mnoha ohledech inspirativní islandský a norský přístup ke sportu. Islandský zázrak rozebíral v české televizi fotbalový trenér Antonín Barák. Jak to, že národní tým země, která má 360 tisíc obyvatel, dokáže postoupit na mistrovství světa ve fotbale?
Barák vysvětlil, že Islanďané si v referendu odhlasovali, že jejich děti budou mít od dvou let hodinu gymnastiky denně, jako průpravu na budoucí sportování. A loňský průzkum mezi fotbalisty a házenkáři, kteří jsou ve světové špičce, ukázal, že většina z nich se pro svůj sport rozhodla zhruba ve 13 letech. Neboli: Žádná předčasná specializace. Islanďané sázejí spíše na důkladnou všeobecnou přípravu,“ komentuje pro Český rozhlas Plus Michal Komárek.
 |
| Michal Komárek (archiv autora) |
Podobný je norský model: Děti do třinácti let sice soutěží, ale nezaznamenává se, kdo vyhrál. Jde o to, aby se děti cítily dobře, aby se bavily, nikoli o to, aby dychtily po vítězství. A ještě jedna zvláštnost: Úspěšní olympionici nedostávají žádné prémie, protože norští sportovní funkcionáři mají za to, že „prémie dělají z lidí něco, co by být neměli“.
V mnohém je to pravý opak toho, co se děje v českých školách.
Z mezinárodních srovnání v rámci zemí OECD vyplývá, že čeští žáci chodí do školy vůbec nejméně rádi. Necítí se ve škole dobře.
A na další dvě témata znovu upozorňují aktuální diskuse. Jedna se každoročně rozhoří v souvislosti s vysvědčením. Kritici tradičního známkování tvrdí, že tento systém dokáže dítěti vzít vnitřní motivaci a radost z učení už během několika týdnů. A zbude učení se "pro prémii", orientace na výkon...
Druhá diskuse se točí kolem selektivnosti českého školství...
Předčasná specializace, všeobecná otrávenost, tlak na výkon, selekce… Podle norských a islandských sportovců je to nejkratší cesta k vyhoření a neúspěchu.
Celý text naleznete zde
8 komentářů:
Komunismu zdar, soudruhu. Každému podle jeho potřeb.
Někdy si opravdu říkám, že je dobře, že tu éru cestování ke komunismu už máme za sebou, protože vysvětlit některým zaníceným ideologům, že to nebude fungovat, by bylo nemožné. Takto to snad chápe alespoň většina lidí a provozování utopických ideologií vyvěrajících z osobnostních patologií, charakterových nedostatků a traumat některých jedinců, nepovede k jejich realizaci.
Ale pindat si samozřejmě může každej soudruh co chce.
K dobrým výsledkům ve školství vede mnoho cest. Jejich společným znakem a základním východiskem je motivovaný a svého oboru znalý učitel. Česká vláda a parlament na to kašlou s odpuštěním jako na placatý kámen. Dohadovat se nad tím, zda je to projev komunismu, fašismu, neoliberalismu, tzv. liberální demokracie, tržního hospodářství, neokolonialismu apod. nemá valný význam. Stát, který na vzdělanost kašle do té míry, že má v rámci OECD nejhůře placené učitele a jeden z nejnižších školských rozpočtů, spěje do jakéhosi koloniálního područí států, které tak hloupou vládu a parlament nemají.
BEZ VÝKONU JE RADOST JEN RADOSTÍ Z NÁHODY, Z DÁREČKŮ, Z ÚLEV OD POVINNOSTÍ ATD.
Pane Komárku, výkon* a prožívání radosti jsou dvě věci, které, myslím, nesprávně stavíte do protikladu. Ty dvě věci totiž spolu velmi úzce souvisejí, když samotná radost bez výkonu nemá valný smysl:
Při výzkumech mozku objevili vědci centrum radosti v mozku. U pokusné opice zavedli elektrody do centra radosti v jejím mozku, spojili je s tlačítkem na radost a sledovali, co se stane. Opice se vykašlala na všechny běžné k životu potřebné činnosti a utlačítkovala se při prožívání té umělé radosti až do stavu, že upadla do komatu. Prožívala totiž jen umělou radost, ale nepodávala přitom k životu potřebný výkon.
Radost (pocit štěstí) malého dítěte plyne z především z vlídnosti při uspokojování jeho potřeb. Jednou z těch základních potřeb je i něco se naučit a podávat dobrý výkon. Základem výchovy je umožňovat dítěti prožívat radost z vlastního výkonu (z toho, že dělá věci správně). Radost vzdělaného a dobře vychovaného (dospělého) člověka je výjimečný stav jeho vědomí (duše) plynoucí především z jeho uspokojení z výkonu - z výsledku jeho konání*. Dárečků a pohlazení dospělí bez vlastního výkonu totiž mnoho nedostávají.
Škola je vzdělávací instituce, která dělá z dětí zpočátku plně závislých na vlídnosti (péči a "dárečcích") okolí dospělé lidí schopné prožívat radost z jejich vlastního výkonu například i při uspokojování potřeb svých budoucích dětí. Radost do školy i do života patří, ale bez rozumné orientace na výkon by škola zaměřená především na radost nebyla školou a život člověka by nebyl plnohodnotným životem.
J.Týř
* VÝKON = VÝsledek KONání (činnosti)
RADOST = pocit uspokojení navoditelný i dárečky, lichocením, drogami, tlačítkem do mozku, úlevami od povinností, ideologickým mámením atd.
Kdo říká, že orientace na výkon (na výsledky konání) může být ve škole nahrazena orientací na radost, říká naprostý nesmysl. Škola je vzdělávací instituce, jejímž cílem je vzdělávat a vychovávat lidi k tomu, aby měli důvodnou radost ze svého výkonu (výsledků svého konání), nikoli jakkoli radostné lidi závislé například na dárečcích, lichocení, drogách a ideologických tlačítkách vedoucích do jejich mozků, na úlevách od povinností atd. Tohle je, myslím, i jeden z omylů tzv. Hejného metody výuky matematiky - samotná radost z objevování nevede automaticky k dobrému výkonu ani v matematice, je-li spojená například s přílišnými úlevami od povinností.
Jedna z publikací, které napsal profesor psychologie Mihaly Csikszentmihalyi, má český název O štěstí a smyslu života. Shrnuje výzkumy o pozitivních stránkách lidských prožitků - radosti, tvořivosti, zaujetí životem.
Ve škole málo radosti a pocitů štěstí odpuzuje od vzdělávání. A proto v mnoha školních vzdělávacích programech nalezneme požadavek na "přívětivou školu". Často se setkáváme s přístupem opačným, navazujícím na špatné tradice z předminulého i minulého století.
Pokud se zde objevila zmínka o Hejného metodě, její zastánci staví na nejnovějších poznatcích neurodidaktiky. Mnoha lidem ve školství i lidem hovořícím o školství a vzdělávání tyto poznatky chybí. Bohužel.
Pokud se zde objevila zmínka o Hejného metodě, její zastánci staví na nejnovějších poznatcích neurodidaktiky. Mnoha lidem ve školství i lidem hovořícím o školství a vzdělávání tyto poznatky chybí. Bohužel.
Agresivita, se kterou mnozí zastánci tzv. Hejného metody podsouvají záporné motivy a neznalost tzv "neurodidaktiky" jejím odpůrcům, je dokladem toho, že ač se na poznatky té "neurodidaktiky" odvolávají, sami je neeticky porušují. Panem Hejným počínaje a panem Václavíkem v tuto chvíli konče. Bohužel.
J.Týř
Tak to bych potřeboval, pane Týři, vysvětlit: Jaká poznatek neurodidaktiky jsem porušil? A proč neeticky? Za odpověď předem děkuji.
Přečtěme si, prosím, jak agresivně (nepřívětivě, v jasném rozporu s odborností, prostou lidskou etikou i v rozporu s tzv. moderní "neurodidaktikou") pan Hejný podsouvá záporné vlastnosti odpůrcům jeho tzv. metody:
Milan Hejný: Učitelé jsou s prominutím podělaní a domnívají se, že čím větší tlak vytvoří, tím budou u vrchnosti lépe hodnoceni
http://www.ceskaskola.cz/2018/06/milan-hejny-ucitele-jsou-s-prominutim.html
Milan Hejný: Ti, co říkají, že naše metoda je neověřená, se cítí ohroženi. Cítili by se ohroženi čímkoli, co ruší zaběhaný řád.
http://www.ceskaskola.cz/2018/05/milan-hejny-ti-co-rikaji-ze-nase-metoda.html
Pane Václavíku, ve svém posledním komentáři jste tu agresivní aroganci pana Hejnéhoo opomenul a k tomu podsouvání záporných vlastností odpůrcům Hejného (ne)metody jste přidal své polínko do ohně, na němž se mají smažit ti, kteří s profesorem Hejným a s vámi důvodně nesouhlasí? Pokud ne, proč jste ten komentář napsal, jak jste ho napsal? Necítíte se tak trochu jako příslušník jakési novodobé inkvizice zakládající ohně, na nichž se mají smažit odpůci jejích dogmat?
J.Týř
Okomentovat