Barbora Urbanová: Problém mladých je nejen v tom, že se o politiku a veřejné věci nezajímají, ale absolutně to vytěsňují

„My jsme vlastně protestní skupina. Stužák vyrostl na tom, že nám vadí určitý způsob výuky a její výsledky, a proto jsme se rozhodli, že ten systém doplníme. Vyrostli bychom, kdyby ten systém fungoval lépe…? Asi ne. Ve chvíli, kdy proběhne nějaká reforma školství směrem k modernímu systému, jako mají ve Finsku, kde se učí projektově, splní se náš cíl. Formální vzdělávání do sebe začne pohlcovat to neformální. K tomu nicméně vede dlouhá cesta, protože vidím, že úředníci ani politici nevědí, jak na to,“ říká předsedkyně spolku Stužák Barbora Urbanová v rozhovoru pro e15.cz. Projekt Stužák, aneb Studenti žákům, vznikl na podzim roku 2016 jako seskupení vysokoškoláků, kteří chtěli změnit lhostejný přístup mladých k věcem veřejným.

Barbora Urbanová (stuzak.cz)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

V jakém věku by se podle tebe mělo s občanským vzděláváním začít? Je tou hranicí právě osmá třída, nebo by měly školy veřejný prostor probírat už na začátku druhého stupně?

Občanské vzdělávání jako takové by mělo rozhodně začínat od základní školy. Když jsou tím děti nepolíbené na prvním stupni, tak to asi taková tragédie není. Ale myslím si, že na druhém stupni už musí vědět, že existuje starosta nebo hejtman, že se o veřejné prostranství musí někdo starat a že ty čarodějnice, na které ve vesnici jdou, musel někdo zorganizovat a připravit. Sociologie nebo právo pro ně může být ještě dost abstraktní, ale nějaké základní součásti veřejného prostoru, jako jsou média nebo i ten starosta, by jim neměly být úplně neznámé.

S menšími dětmi se dá navíc snadno pracovat. Stačí se projít a ukázat, kde je obecní úřad, říct, kdo tam sedí, jak je velká obec a kolik má třeba zastupitelů. S takovými základními věcmi by se mělo přicházet už na druhém stupni a v osmé a deváté třídě by se pak podle mě mělo začít s občanským vzděláváním intenzivně. Co se týče finanční gramotnosti, tam bych viděla začátek už ve čtvrté třídě – dneska mladí stejně dostávají kreditky už ve dvanácti letech, tak s tím musí umět zacházet.

Často v souvislosti s motivací, proč jste Stužák založili, zaznívá, že 57 % mladých lidí se v Česku o veřejné dění nezajímá. Potvrzují to tvoje zkušenosti ze středních škol, na které jezdíte? Nebo je realita od statistiky dál?

Ten nezájem tam je, ale nemyslím si, že by to bylo v tom smyslu jako „nechci se zajímat”, ale spíš „já to vlastně nevnímám”. Jde více o ignoraci než nezájem a to je vlastně ještě horší. Protože když se o něco nezajímám, tak jako já o fotbal, je to proto, že jsem si to vybrala a nebaví mě, ale zároveň vím, že fotbal existuje a jak funguje. Jenže problém mladých je nejen v tom, že se o politiku a veřejné věci vůbec nezajímají, ale absolutně to vytěsňují, protože nechápou, že tady existuje nějaký veřejný prostor, že se to hřiště, na kterém si právě hrají, nepostavilo samo a někdo se o něj musí starat. Těch necelých šedesát procent samozřejmě reálný základ mít bude, protože v těch třídách, kam jezdíme, se najde ojediněle jeden nebo dva žáci, většinou lídři, kteří něco vědí. Ale to je ze třiceti zoufale málo, procentuálně ještě horší než těch zmíněných padesát sedm procent.

Jak přijímají vaši iniciativu školy?...

Nejvíc jsme se báli, aby učitelé nezískali pocit, že se tváříme, že to ve svých dvaadvaceti letech umíme líp. Snažili jsme se vždy zdůraznit, že výuku především doplňujeme o hravou složku, nezastupujeme učitele. Ten strach se ale ukázal jako úplně lichý, protože obzvlášť mimo Prahu mají učitelé radost, že k nim vůbec někdo přijede a ukazuje žákům, jak je důležité se zajímat a že to není nuda ani otrava. Takže ze strany učitelů se setkáváme jen s pozitivním přijetím a od účastníků workshopů většinou taky. Chvíli trvá, než se prolomí ledy, ale potom je atmosféra přátelská a uvolněná….

Kdyby byla jedna věc, kterou bys mohla na českém školství změnit, bez ohledu na náročnost uskutečnění, co by to bylo?

Platy učitelů. Tím to začíná a končí. Já naprosto chápu, že lidé nejsou motivovaní dělat něco navíc a vytvářet ve svém volnu interaktivní workshopy, když za to nebudou dostávat adekvátní ohodnocení. A respekt. Učitelé mají být ti nejlepší z nás – nejvíc respektované morální autority.

Celý rozhovor naleznete zde