Tomáš Němeček: Usilovat o vzdělání obyvatel patřilo k představě o „dobré vládě“ a tu Marie Terezie sdílela s dalšími panovníky

„Marie Terezie bolestivě pociťovala svůj vzdělanostní deficit, o to víc o vzdělání dbala u svých dětí. Zejména synové, ale do určité míry i dcery se ve srovnání s ní vzdělávaly hodně. To víme docela podrobně, dochoval se i jakýsi soupis předmětů. Zahrnoval kromě čtení, psaní a matematiky i jazyky říše – císař Leopold mluvil běžně česky – ale i francouzštinu a latinu, dějepis, zeměpis a válečné plánování. A samozřejmě náboženství. Od čtrnácti let se učili logiku, fyziku, politiku a válečnou taktiku, ale měli také „dílny“ – pracovní výchovu. To je podle rakouských historiků habsburská specialita, tento rod dbal na to, aby jejich potomci aspoň „přičichli“ k manuální práci. Proč vlastně Marii Terezii záleželo na tom, aby její poddaní byli gramotní?,“ říká Tomáš Němeček v rozhovoru pro server Rodiče vítání. Němeček je autorem knihy pro děti a mládež Marie Terezie očima Marie Antoinetty a generála Laudona.

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Proč vlastně Marii Terezii záleželo na tom, aby její poddaní byli gramotní?

Rozrůstal se státní aparát a byly potřeba lidské zdroje, které by zaplnily místa úředníků. Armáda absorbovala moderní vynálezy a rovněž vyžadovala od vojáků vyšší kompetence. Zároveň ale usilovat o vzdělání obyvatel patřilo k představě o „dobré vládě“ a tu Marie Terezie sdílela s dalšími evropskými panovníky. Z výnosu, který zavádí povinnou školní docházku, je patrné její přesvědčení, že vzdělávání je dobrá věc. Vzdělávací reformou pověřila augustiniánského mnicha opata Ignáce Felbigera, který zvelebil školství ve Slezsku, tehdy již pruském. Vyzvala ho, aby to, co tam vyzkoušel pilotně, provedl ve velkém v celé její říši.

Co to například obnášelo?

Felbinger připravil učebnice, ty měly své národní mutace a pro chudé děti byly zadarmo. Zpracoval i metodickou příručku, která by se mohla přirovnat k dnešnímu rámcovému vzdělávacímu programu. Také zavedl inspekci – kontrolu učitelů. Ti si měli vést deník a bylo jim poskytováno vzdělávání. Pomalu přestávalo platit, že učitelské místo je trafika pro armádní vysloužilce.

V mnohých vsích ale ještě žádné školy nebyly, tak jak tam děti mohly docházet?

Císařovna si od pobídky vyjádřené výnosem slibovala mimo jiné, že je místní šlechta založí. Pokud vám panovnice řekne, že by ráda viděla, aby „rodiče své děti ve věku od 6 do 12 let do škol posílali“, bylo jasné, že jde o příkaz a že se to musí nějak zařídit. Představa byla taková, že kde je fara, by měla být i škola. Mimochodem, pedagogičtí experti se v této souvislosti přou, zda její glejt zavedl povinnou školní docházku nebo spíš povinné vzdělávání. Děti šlechticů se taky nevzdělávaly ve školách, ale měly domácí učitele.

Tam kde školy byly, jak velké měly třídy?

Žáků bylo ve třídě asi osmdesát, když přesáhl počet stovku, učitel měl nárok na pomocníka. Mužský rod je namístě, ženy učitelky se objevily až o sto let později.

Co se děti učily?

Číst, psát, počítat, venkovské děti taky základy zemědělských prací, a samozřejmá byla výuka náboženství. Učilo se v národních jazycích říše, u nás tedy česky. Další studium ale pak již bylo v němčině. A to je počátek stížností českých vlastenců na germanizaci vzdělání.

Celý rozhovor naleznete zde