Karel Lippmann: Maturitu bych změnil podstatně. Nejprve by měla proběhnout zásadní debata o vzdělání a vzdělávání

Česká škola oslovila učitele a teoretiky v anketě k aktuálnímu tématu – odvolání ředitele Cermatu Jiřího Zíky a novém startu diskuse o proměně statní maturity. Ptáme se:
1) Očekáváte, že odvolání ředitele Cermatu bude impulsem k diskusi o změně podoby státní maturity? 2) Vítáte takovou diskusi? Budete ji případně i iniciovat? 3) Jak by podle Vás měla v budoucnu maturita vypadat?
Odpovídá středoškolský učitel češtiny Karel Lippmann.

Karel Lippmann (archiv autora)

Karel Lippmann:

1) Očekáváte, že odvolání ředitele Cermatu bude impulsem k diskusi o změně podoby státní maturity?

Odvolání pana ředitele Zíky nepochybně vyvolá novou diskusi o podobě maturity, velkou otázkou však je, podle jakých pravidel bude tato diskuse probíhat a kdo rozhodne o tom, co z ní bude uvedeno do praxe. Zkušenosti s nedávnou minulostí nejsou v tomto případě příliš povzbudivé. Diskuse většinou jen formálně legitimizovala předem dané exekutivní rozhodnutí.

2) Vítáte takovou diskusi? Budete ji případně i iniciovat?

Vítám každou diskusi, tedy i tuto, sám ji už iniciovat vzhledem k svému věku nebudu, připojuji se jen k iniciativě Společnosti učitelů ČjL.

3) Jak by podle Vás měla v budoucnu maturita vypadat?

Odpověď rozdělím na dvě části:

     a) Nejdříve je zapotřebí eliminovat stále se zvětšující negativní dopady stávajícího stavu. Společnost učitelů navrhuje, redukovat společnou část maturity na „přístupový“ test a maturitu jako celek (slohové práce a ústní zkoušky) ponechat školám. S tím bych souhlasil

      b) Z dlouhodobého hlediska bych maturitu změnil podstatně. Než by dostala nějakou ucelenou podobu, měla by napřed proběhnout zásadní debata o vzdělání a vzdělávání, která by měla mít institucionalizovaný a spravedlivým pravidlům odpovídající formu. Zúčastnit by se jí měli společně učitelé základních, středních i vysokých škol. Za sebe bych navrhoval to, co jsem uvedl ve svém Desateru. Forma a obsah maturity by měly odlišovat vzdělání a odbornost. Ověření odborných vědomostí, schopností a dovedností by mohlo být přiměřeně a podle povahy oborů centralizováno. Úroveň vzdělání by měly hodnotit školy s ohledem na své zaměření a možnosti. Např. pro gymnázium bych navrhoval jako slohovou práci esej, jehož téma by si student mohl do jisté míry vybrat, na jehož napsání by měl dostatek času a k němuž by měl k dispozici i některé výchozí studijní materiály. Na technických školách by takovou prací mohl být třeba odborný popis, výklad apod. Kvalita vzdělání by se nemusela „oceňovat“ současnou klasifikační stupnicí, nýbrž ústním hodnocením, jehož součástí by v krajním případě bylo slůvko „nevyhověl“. Navrhoval bych i celkové maturitní hodnocení, které by ve své vzdělávací části použilo opět jen ústního vyjádření v tomto případě průběžného výkonu ve všech předmětech, snad kromě výchov. Toto hodnocení by zahrnovalo poslední dva roky čtyřletého cyklu, kdy už by také bylo zřejmé, na kterou odbornost (které odbornosti) se bude žák zaměřovat.

Zmíním zde ještě samostatně dnes ožehavý problém povinné maturity z matematiky. Tento problém by se vyřešil tím, že by maturita byla sice povinná, protože jde o obor po všech stránkách důležitý, ale byla by rozdělena na matematické vzdělání a matematickou odbornost. Kdo ji chce v nějaké podobě studovat či v praxi užívat, nechť ji umí, ten, kdo se jí takto zabývat nebude, nechť ji v základních záležitostech umí, ale pak ať jí hlavně rozumí v souvislosti s dalšími oblastmi života, protože i tam, kde to v současnosti ani netušíme, je matematické myšlení přítomno. To samozřejmě platí i pro odborné matematiky.

Soukromě ještě dodám, že si přehnané naděje nedělám. Pozitivistická výuka má velice tuhý kořínek, umožňuje totiž nadřazenost učitelů a politiků nad potřebami žáků. Ti nemají do čeho mluvit a je logické, že vlastně ani nemohou. Učitelé by v jistém smyslu měli být jejich advokáty, s tím však pozitivismus nepočítá, naopak to zavrhuje. A snadno se v jeho rámci zkouší a třídí. Tento systém je navíc tradiční, jak je patrné i z debat na ČŠ. To, co navrhuji, není obtížně realizovatelné proto, že by to učitelé a žáci těžko zvládli (naopak), problém je v tom, že to téměř nikdo nepožaduje. Systém funguje jak perpetum mobile. Jeho inovátoři (podle mne např. Eduin), pan Šteffl atd. jen chtějí přizpůsobit stejné paradigma aktuálním podmínkám. To ale zdaleka nestačí, považuji to dokonce za nebezpečné, protože se po ztraceném čase zjistí, že to zase nefunguje. Už 46 let sleduji snahy o zdokonalování systému, který je evidentně špatný tak, že každá změna o jeho zlepšení přináší jen další problémy. Nakonec z toho zůstane stále přísnější zkoušení a zhoršující se kvalita vzdělání.


V anketě odpovídali Tomáš Feřtek, Veronika Valíková a Lenka Dohnalová, Radek Sárközi, Jiří Zajíček, Ondřej Šteffl a Petra Mazancová