Jiří Karen: Dějepis nesmí být závodem v memorování. Konzervativní výuka umrtvuje (nejen) historické myšlení

„Ve své učitelské praxi trvale narážím na principiální nepochopení vzdělávacích cílů a smyslu současného vzdělávání, které odrážejí hlubší strukturální rozpory českého vzdělávacícho systému. Nedávno jsem například zjistil, že žáci prvniho ročníku gymnázia vnímají rezonanci osmičkových výročí ve veřejném prostoru, avšak kladou výročí někam do 15. století, nejspíše k praotci Čechovi. Z útržků krátkdobě namemorované historické faktografie za devět let základní školy jim z 20. století (pochopitelně) nezůstaly ani pouhé cáry,“ píše Jiří Karen pro Deník referendum.

Jiří Karen (ostravan.cz)

Karen mimo jiné píše:

Rozhodl jsem se, že se odvážím poněkud odchýlit od tematického plánu, ve kterém jsme měli probírat starověkou Lýdii a Frýgii, a pokusím se žákům v pár hodinách nastínit základní obrysy dějinných zvratů 20. století pomocí aktivní práce se školními historickými prameny (jako jsou filmové ukázky, karikatury, plakáty, komiks, dobové texty).

Nepřekvapivě jsem narazil na naprosté nepochopení u kolegů.

„Prosím tě, proč tam bereš to 20. století? Oni teď mají brát Frýgii. Nebudou to umět.“
„Ve všech dokumentech ministerstva se píše o důrazu na 20. století a propojení se současností. Je to jenom pár hodin.“
„Takto to nelze. To by byl průšvih a měl bys problémy. Oni musí umět Frýgii.“
„Jak se proboha dá umět Frýgie?“ trochu jsem zaúpěl v předtuše nepřekročitelné hranice neporozumění.
„Je to stejné jako v angličtině. Nebo matematice. Musí se to naučit postupně – nejprve čísla, sčítání, pak rovnice a tak. Nemůžeš přece něco vynechat a přeskakovat. Co bys pak učil ve čtvrťáku, když bys to s nimi probral teď? Oni na maturitu musí umět všechen ten dějepis!“

Zmíněný rozhovor podle mě odhaluje zející rozpor našeho vzdělávacího systému, ve kterém na sebe nesmiřitelně narážejí dvě absolutně protikladné koncepce.

Na jedné straně stojí tradiční konzervativní pojetí výuky. V případě dějepisu je hlavním cílem, aby byl žák schopen paměťově reprodukovat (zopakovat) selektivně vybranou faktografii během testu či zkoušení. Učitelé diktují žákům do sešitů obsah učebnice či své poznámky z vysokých škol, přičemž úkolem žáků je si toto učivo zapsat a následně se ho „naučit“ – tedy zapamatovat si jakýsi výběrový shluk faktů převážně politických dějin (letopočty, bitvy, územní změny, jména významných bílých mužů) a tento shluk „vyslovit či napsat“. Kdo si zapamatuje nejvíc, vyhrál a považuje se za znalého dějin.

V opozici vůči této tradiční výuce stojí současný závazný Rámcový vzdělávací program, který klade důraz na kompetence a aktivní gramotnosti oproti schopnosti zopakovat fakta (dokonce zakazuje formulace typu „žák zná“). V oblasti dějepisu formuluje jako cíl „kultivaci historického vědomí“ (v současné didaktice spíše historická gramotnost či myšlení). Problém je v tom, že diktovací výuka je v přímém a neslučitelném protikladu s vyučováním zaměřeným na rozvoj kategorií historického myšlení, se současným stavem vědeckého poznání, a dokonce v určitých ohledech i s ústavními dokumenty České republiky.

Konzervativní výuka umrtvuje a degraduje (nejen) historické myšlení. Jeho základním pilířem je pochopení, že historie není objektivně daným shlukem dat, která lze umět (jako Frýgii?), nýbrž dynamickým procesem vznikajícím terprve v průběhu interpretace, jak zjistila historická věda během svého radikálního přetváření v 70–80. letech 20. století. Tato lobotomizace historické gramotnosti žáků však může mít daleko závaznější a tragičtější důsledky.

Celý text naleznete zde