„Nefungování této společnosti (Cermat – poznámka redakce), která státní maturity v roce 2011 porodila a od té doby s láskou téměř opičí i hýčká, je příčinou, proč se v posledních letech vždy v půli května stává něco tak tradičního a obyčejného, jako je maturita, předmětem sporů a zpochybňování. Jde jenom o ni a její nepodařenost, nebo si skrze ni vyřizujeme účty s celým školským a vzdělávacím systémem, jeho zmítáním se ode zdi ke zdi, neschopností reagovat na skutečné potřeby svých svěřenců – žáků a studentů – a zároveň až gumovou schopností přizpůsobovat se právě vládnoucí ideologii či převládající tendenci?,“ píše publicista a spisovatel Jaroslav Veis v Lidových novinách.
 |
| Jaroslav Veis (repro ČT) |
Důsledkem přístupu Cermatu (a možná nejen jeho) pak je, že škola ztrácí svůj přirozený smysl a místo toho, aby žáky vzdělávala, připravuje je pouze k tomu, aby prošli testy sestavenými z otázek, na které se jich v životě už nikdo nezeptá.
Původní smysl maturit jako standardizované zkoušky se tak podařilo po sto sedmdesáti letech proměnit v standardizovanou karikaturu sebe sama. Stín té karikatury ovšem padá na vzdělání jako takové.
Lze se rovněž obávat, že technokratický přístup ke vzdělání obecně a ověřování znalostí zvláště souvisí s jedním z novodobých mýtů, podle něhož smyslem vzdělání je zvýšit si co nejvíc šance k uplatnění na pracovním trhu. Je to však jen jeden z jeho dílčích cílů. Smyslem vzdělání je naučit se tvořivě myslet, vnímat svět ve všech kontextech a v éře téměř absolutního přístupu k informačním zdrojům také naučit se vyhledávat ty relevantní a orientovat se v nich. To všechno se špatně měří pravítkem, voltmetrem, natož výběrem správné varianty z možností A až D.
Celý text naleznete v dnešních Lidových novinách
0 komentářů:
Okomentovat