To, co se učí v české škole, je odtržené od reality. A málo se dbá na emoce a vztahy, říká americká učitelka

„To, co se učí žáci v české škole, je málo propojené s reálným světem. K čemu je učit se nazpaměť název stovky rostlin?“ ptá se americká učitelka Jennifer Dickinson, která působí od roku 2015 v Česku. Někteří čeští učitelé podle ní kladou příliš velký důraz na akademickou stránku vzdělávání. „Děti pak neví, jak se chovat jeden k druhému a mají problém s vyjadřováním svých pocitů.“ Rozhovor přináší server Rodiče vítáni.

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Co říkáte na české školství?

Nejsem tu moc dlouho, nemůžu hodnotit české školství jako celek. Je ale pár věcí, kterých jsem si všimla a připadají mi trochu zvláštní. Třeba český zvyk, kdy mají děti na celém prvním stupni stejnou učitelku. Může to být super, pokud je to dobrá učitelka, ale pokud si dítě a učitel nesednou, může nastat problém. Někdy jsem sama chtěla zůstat s nějakou skupinkou i v dalším ročníku, protože jsem věděla, že mi budou chybět, ale podle mě je dobré dát dětem každý rok nového učitele, novou šanci nastavit si věci, třeba i jinou skupinu spolužáků. Tady mi přijde, že se to často vyvine až do takového kmenového vnímání – my jsme 5. A a vy jste 5.B, my patříme k sobě a vy jste cizí. Britský a americký model spíš preferuje střídání, prolínání a míchání studentů a učitelů, aby si děti zvykaly na různé lidi a různé situace.

Vidíte ještě nějaké další rozdíly?

Občas mi přijde, že se tu klade malý důraz na formování charakteru dětí a na jejich prožívání. Záleží hodně na třídním učiteli. I v českých školách jsou učitelé, kteří se o podobné vztahové věci u svých studentů snaží a z dětí je to potom cítit. Momentálně učím prvňáky, druháky, třeťáky a páťáky a vidím mnoho různých skupin dětí. Poznám, na které z nich má jejich učitel dobrý vliv a které mají učitele, jenž klade velký důraz na akademickou stránku vzdělávání a menší na tu charakterovou. V těchto skupinách vidíte, že děti hůř chápou, jak se mají k druhým lidem chovat, a mají problém s vyjadřováním svých pocitů.

Co jste ještě vypozorovala?

Učím i pár starších žáků a když mi ukazují, kolik si toho musí nacpat do hlavy, tak se mi zdá, že je to trochu odtržené od reality. Myslím, že ve školách v jiných částech světa se klade větší důraz na projekty, řešení problémů a propojování školních předmětů a informací se skutečným životem. Pořád se přitom učíte matematiku nebo zeměpis, ale propojujete to s něčím, co vás obklopuje a v čem žijete.

Jedno z dětí mi ukazovalo, jak se musí učit na poznávačku rostlin v českých lesích. Byly jich snad stovky. Zdálo se mi to zbytečné. Kdybych já byla jeho učitelka, zadala bych žákům třeba projekt, kdy by současné květiny porovnávali s těmi, které už vyhynuly, nebo bychom zkoumali, jak se české lesy mění. Pořád bychom se učili o flóře a fauně, ale spojili bychom to s reálnými věcmi ze života, jako jsou změny klimatu, rozrůstání měst. To je přece mnohem zajímavější i důležitější než se učit zpaměti stovky rostlin.

Celý text naleznete zde