„Děti mají problémy, protože mají problémové rodiče a chodí do problémových škol. Když je necháte na pokoji, vše se spraví. Pokud tedy už není pozdě. Zhruba takto se dá shrnout vize legendární britské „svobodné“ školy Summerhill. Takto taky začíná předmluva ke slavné knize o Summerhillu. Napsal ji jeden ze žáků školy, který do svých jedenácti let o čtení a psaní neprojevil žádný zájem – a škola ho nechala být. Tak to totiž v Summerhillu chodí,“ píše Pavel Kraemer pro server Rodiče vítáni.
 |
| Pavel Kraemer (youtube.com) |
Když děti neprojevují zájem o učení, šikanují druhé, lžou nebo kradou, je to důsledek pokřivených vztahů v rodině a represivních metod ve školách, důsledek pokrytectví a tyranie dospělých, ať už rodičů nebo učitelů. To je východisko, na kterém Skot A.S. Neill postavil filozofii svobodné školy Summerhill, již založil ve dvacátých letech minulého století. Neill sám byl z učitelské rodiny, prošel velmi striktní výchovou a konzervativními školami, ve kterých se mu nelíbilo.
Být na straně dítěte
Kořen dětských problémů Neill viděl v tom, co nazval „nedostatek lásky“. Ve své slavné knize Summerhill: příběh první demokratické školy na světě uvádí mnoho příkladů, na kterých ukazuje, že když se dítěti ponechá svoboda a projeví se mu náklonnost – Neill tomu říkal „být na straně dítěte“ – z emočních zranění nasbíraných v rodině a předchozí škole se vylíže a začne se přirozeně chovat dobře, vážit si sebe sama a respektovat druhé. Vyroste v pořádného člověka, nikoli v asociála, jak se domnívají zastánci tvrdé ruky ve výchově a vzdělávání. Neill popisuje příklady zlodějíčků a lhářů, kteří zůstanou úplně paf, když zjistí, že ač jejich lež prokoukl, nenásledoval očekávaný trest. A jejich zlozvyky je přirozeně opustí, protože de facto neznamenají nic jiného, než rebelii proti „zlu“ dospělých.
Zatímco malé dítě se svých problémů dokázalo v Summerhillu zbavit poměrně rychle, u dětí od dvanácti let výš to už nešlo tak snadno. I ty Neill do své školy přijímal a byť nerad, často je tam ponechával, i když komunitu svým asociálním chováním poškozovaly, protože je neměl kam poslat, jak píše. Summerhill byl po velkou část své existence i „odkladištěm“ problémových dětí, na které rodiče nestačili, byť to byly děti ze středostavovských rodin, protože škola je soukromá a platí se školné. Nyní škola děti starší jedenácti let až na výjimky nepřijímá.
Nejpalčivější otázka, kterou tedy kniha Summerhill nastoluje, je, jak komunitu školy ochránit před těmito destruktivními žáky, kteří šikanují ostatní děti.
Svoboda pro všechny, ale funguje to u všech?
Většinová představa o školství sice čím dál víc zahrnuje poznání, že škola by děti měla i bavit, ale dřív nebo později velké většině učitelů i rodičů – i inspektorů – vytečou nervy, pokud se žák neučí, a nasadí nějaký mocenský prostředek. Tím spíš v nejisté době, jak Neill v knize poznamenává. Podle zastánců svobodného vzdělávání je však třeba počkat, až dítě najde vnitřní motivaci, a vytvořit pro to podmínky. Stres a strach rodičů v nejistých dobách ovšem Neill chápe. To nejsou ideální časy pro reformy a experimenty, poznamenává. Zároveň se zamýšlí nad tím, zda svoboda, kterou Summerhill nabízí, funguje i u méně chytrých dětí. „Když přijde čas, chytré děti si sednou a pustí se do práce,“ říká, zatímco děti méně inteligentní se často soustředí hůře a prostředí svobodné školy jim nabízí mnoho rozptýlení. Nikdo nad nimi nestojí a nekontroluje je. Účast na vyučování je v Summerhillu dobrovolná...
Akademické i jiné výsledky dětí jsou dobré, píše se v inspekční zprávě... Zpráva ale zároveň poukazuje na to, že žáci Summerhillu mají menší schopnost pochopit, že vztahy s jinak vzdělávanými a vychovávanými lidmi mohou být pro ně těžké, a celkově projevují malou znalost toho, co se děje mimo jejich „bublinu“.
Celý text naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat