Rozhodla jsem se vytvořit soubor textů pro hodiny výtvarné výchovy. Chtěla jsem ve všech předmětech, ve kterých učím (ZSV, ČJ, VV), posunout čtenářskou gramotnost dopředu a líbilo se mi, že za pomoci textů to jde i na střední škole v dějinách umění. Základem je článek novináře Jiřího Peňáse, pochopení kořenů moderní architektury, funkcionalismu jako moderního trendu, kontinuity evropského vývoje architektury, souvislostí společenskovědních.
Stáli jsme v pokoji, který se v průběhu své existence proměňoval, pustl a zase se obnovoval. Spolu s tím vtahoval do sebe lidské osudy, které též proměňoval. Glassraum, The Glass Room, osvitová komora, do níž se promítlo minulé století. Vzniklo jako dílo vysoce sofistikované kultury moderní, vyspělé, kosmopolitní a minulost za sebou zanechávající Evropy. Všechno bude čisté, rovné, účelné. Ornament je zločin, staré umění je zbytečné, patří tak do muzeí, ne do domů nebo na stěny moderních lidí. Však také jediné umělecké dílo, které architekt připustil, bylo Lehmbruckovo torzo, které stálo před onyxovou stěnou. Tato moderna byla však jinou „modernitou“ (nacismus chtěl být také moderní, ale jinak), mnohem dravější a mnohem brutálnější odmítnuta, ničena nebo z Evropy vyhnána.
A pak už ten pyšný prostor jen léta chřadne, pustne a koroduje. V tom městě, stejně jako v celé zemi, už potom pomalu nikdo neví, co to je za dům, kdo si ho tu nechal kým postavit. Vzpomínky na tu dobu jsou jako vyhlížení zmizelých stínů lidí, na které už si nikdo nepamatuje, nikdo je nezná a nikomu ani nechybí. Jenom ten dům tu zůstal.
Ne každý ten dům ale ve své době jen obdivoval. Karel Teige o něm napsal, že je to „vrchol moderního snobismu“ a příklad zcela chybného směru v moderní architektuře. Na tohle čeští avantgardní intelektuálové tedy opravdu neměli. Nějakou menší funkcionalistickou vilku, kterou jim navrhli spřátelení architekti, to snad, to by ještě hypotékou možná uplatili. Ale tohle? Palác, kde jen stěna z toho marockého kamene stojí tolik, co celý normální dům?
Dům, který si nechali v roce 1930 (za půl roku bylo hotovo, na Vánoce 1930 už byli ve svém) postavit novomanželé, by prý dnes vyšel na 272 milionů korun. Byli to nepředstavitelně bohatí lidé, jedni z nejbohatších v Československu, možná ve střední Evropě: v jejich sňatku se spojily dva brněnské židovské textilní rody, Greta pocházela z rodiny Löw-Beerů – pozemek dostala od svého otce, kterému patřila vila ve spodní části parcely. Ze Švýcarska pak emigrovali v lednu 1941 do Venezuely, pak do Spojených států: Greta zemřela v roce 1970, Fritz už v roce 1958. Nejstarší jejich syn, Ernst (nar. 1930), je významný německý filozof, interpret Martina Heideggera a Edmunda Husserla – ten se narodil v nedalekém Prostějově, takže krajané...
Prohlídka začíná ve vstupní hale, kam se vchází ze strany z ulice. Tam se rozprostírá horní patro, dům tedy de facto začíná nahoře. Tady byla soukromá část domu panstva (služebnictvo bydlelo ve svém sektoru): ložnice Grety a Fritze, pokud si vzpomínám, byly oddělené, ale navštěvovatelné, dále pokojíky dětí, na pohled docela jednoduché, ovšem žádná IKEA, skříně a postele jsou z nějakého hodně drahého dřeva, asi palisandru nebo ebenu nebo něčeho podobného. Krásné koupelny a toalety s replikami původního zařízení. Hlavní hala je vlastně rozdělena na část přijímací a obytnou s jídelnou, dále na část pracovní, část společenskou a část polehávací. Mezi těmito částmi bylo možné dle situace a nálady přecházet. Interiér je koncipován jako plynoucí prostor, jenž je jemně dělen do segmentů, jež spolu jako by vedly hovor. Grete, když v roce 1968 navštívila Brno, mluvila prý o tom, že tu pociťovala zvláštní klid a osvobození. Jiní mluví a píší o tom, že světlo dopadající skrz obrovská skleněná okna vytváří sugesci gotického a barokního chrámu, který je umocňován křížovým profilem pilířů a odlesky jejich chromovaného krytu. Snad.
Celková plocha je 280 metrů čtverečních. Je tu piano, knihovna, velký konferenční stůl z nějakého drahého dřeva, moderní, stylu Bauhaus blízké, židle speciálně navržené pro vilu. Jmenují se Brno (tedy asi Brünn), Tugendhat a Barcelona – to podle Mieseho německého pavilonu.
Náš průvodce předvedl, jakým způsobem se stahují okna, takže pokoj se náhle proměnil v otevřenou verandu, což vyvolalo další vlnu obdivu.
Přistoupili jsme pak k onyxové stěně, která rozděluje část haly na část sluneční a část stinnou.To byl oblíbený Miesův prvek – podobnou stěnu, rovněž z onyxu, nechal dva roky předtím vztyčit ve slavném německém pavilonu v Barceloně, budově, která Tugendhat velmi připomíná. Když na onyxovou stěnu dopadají sluneční paprsky, svítí prý narůžověle, a když zapadá slunce za Špilberk, celá se rozzáří a začne oranžově plát, možná tak jako vzduch nad marockou skalní pouští, odkud ten kámen, který dostal jméno po nehtu (onyx je řecky nehet) pochází. Jen ta stěna stála tehdy dvacet milionů korun – tolik, že by se za něj dal postavit celý slušný dům.
Kouzla se světlem jsme bohužel dopoledne neviděli: slunce stálo na druhé straně, onyx byl spíše barvy světlé kávy. Dovolil jsem se a zaklepal jsem na něj. Měl jsem pocit, že je tak křehký, že by se dal rozbít jednou ranou kladiva. Zázrak, že vydržel, shodli jsme se všichni. Však taky se říká, že ho měli po válce zálusk rozřezat na náhrobní kameny nebo z něj udělat popelníčky. Stovky, možná tisíce popelníčků by z něj byly. V bytech po celém Brně by do něj klepali Brňané popel a vůbec by netušili, odkud se ten zvláštní kousek kamene v jejich domě vzal.
Pracovní list k textu:
1. Přečti si ukázku z Lidových novin, kterou napsal novinář Jiří Peňás. Zkus na základě přečteného textu určit, o jakou českou památku UNESCO se jedná.
2. O který z moderních stylů architektury se jedná? Z novinového článku odcituj, jak je tento architektonický styl popisován. Proti jakému architektonickému stylu se vymezoval? Najdi ukázku.
3. Zkus nakreslit půdorys domu na základě popisu. Jaké jazykové prostředky popis používá?
4. Kdo byl Karel Teige? Najdi o něm informace.
5. Vytvoř pětilístek – Podstatou pětilístku je dovednost shrnout stručně nějaké téma, názor, postoj. Je to pětiřádková aktivita, která vyžaduje slučování informací a názorů do stručných výrazů, které popisují námět. Autor textu má svůj názor vyjádřit co nejvýstižněji. Každý žák píše podle sebe, nehodnotí se, co je a není špatně. Cílem je umožnit žákovi vyjádřit vlastní pochopení problematiky.
Celý text naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat