„Bohužel tak řešíme pořád dokola ty stejné problémy a věci se mění pomalu nebo skoro vůbec. Víte, někdy si připadám, po více než 35 letech ve školství jako na vojně, kde jste hlásil, že se po dobu vaší služby nic zvláštního nestalo. Pro české školství je to bohužel také dost platný výrok,“ říká v rozhovoru pro magazín online.muni.cz Eduard Hofmann z Pedagogické fakulty MU, který se věnuje didaktice zeměpisu a terénní výuce. A nešetří kritikou na český systém vzdělávání.
 |
| Eduard Hofmann (muni.cz) |
Proč se to nedaří dostávat do praxe?
Pedagogika i oborová didaktika je obrovské dobrodružství. Vy můžete vymyslet desítky metod a postupů a doporučení, problém však je, že v praxi učitel řeší daleko přízemnější otázky, například jak si udržet kázeň, a tak často volí cestu nejmenšího odporu. Je samozřejmě daleko jednodušší přijít do hodiny a zahrnout žáky faktografií a odvykládat si, co mám předepsáno, než si sám položit otázku, proč něco učím. I tak to není vůbec jednoduché. Než v žácích ve škole a na fakultě i ve studentech učitelství vypěstujete vztah k aktivnímu přístupu v hodinách, k samostatné práci, to nějakou dobu trvá. Ještě déle to trvá, když tento přístup není vyžadován všemi vyučujícími v ostatních předmětech. Pak se stane, že si nachystáte hodinu, kdy budou mít žáci prostor k přemýšlení a samostatné práci a jim se nebude chtít nic dělat.
I v těchto ohledech je práce ve škole nevyzpytatelná a tím i zajímavá. V tomto kontextu řeší učitelé další dilema, co a v jakém rozsahu učit, protože získat větší prostor pro myšlení žáků, znamená úpravu obsahu předmětu – redukci. Co mohu vypustit a co ne, co se stane, když jim nepředám všechno, co se po nich obvykle požadovalo? A jsme zase u faktografie a memorování a myšlení jede stranou. Někteří učitelé tak mohou postupně nabýt dojmu, že když něco odříkají, tak to budou žáci umět.
V čem je tedy problém? Proč se učitelská praxe nemění?
Je to chyba státní školské politiky a její stability. Současné kurikulum v podobě rámcových vzdělávacích programů je příliš obecné. Kurikulum si má učitel vlastně dělat sám. Na první pohled to možná zní krásně, jenže to, co má u nás dělat učitel, ve většině rozumných zemí dělají výzkumné ústavy pedagogické a lidé v nich, kteří nemají na práci nic jiného. Když dám učiteli přesnější návod, jak a co má učit, tak on pak má paradoxně daleko větší svobodu, protože má víc času na přemýšlení, jak výuku obohatit. Rámcové programy jsou vytvářené pro jednotlivé typy a stupně škol, ale nejsou v nich vytvořené návaznosti. Když podle nich mají učitelé udělat školní vzdělávací program například pro druhý stupeň základní školy, tak by měli vědět, k čemu mají žáci v jejich předmětu dojít. Jenže tvůrci jednotlivých rámcových programů to neřeší. Učitel se může jen zhruba domýšlet, případně vyvinout téměř detektivní práci, aby to pro jednotlivé stupně škol nějak vyhledal a upravil.
Na to ale kantor nemá vůbec čas, a tak se to dělá většinou intuitivně, někde podle zavedených kolejí a podle učebnic, se kterými mají autoři bohužel ten samý problém. V učebnicích pro první stupeň základní školy dnes kolikrát najdete věci, které nezvládají ani děti ve vyšších ročnících na druhém stupni, protože autoři neznají míru a vlastně nevědí, kam až je, nebo není možné ve výuce dojít a na co se má navazovat.
Takže je potřeba hlubší systémová změna na úrovni ministerstva?
Změna v tomto případě skutečně musí přijít od shora. Školství je bohužel resort, o kterém si kdekdo myslí, že tomu rozumí, protože školou přece prošel každý. Nevyhýbá se to často ani ministrům školství, kteří příliš nerespektují závěry odborníků a nepracují s expertními stanovisky. V praxi by mělo po této stránce být celkem jedno, kdo je ministr, základní linku by měl držet vývojový a výzkumný aparát. Výkladní skříní ministerstva by v oblasti školských reforem a tvorbě kurikula měl být současný Národní ústav pro vzdělávání s dobře placenými odborníky a jasnou vizí do budoucnosti. Ministr by měl být schopný manažer, který vybojuje na tuto činnost peníze. Současní ministři se ale mění tak rychle, že nemohou být schopni sami řešit ani koncepčně měnit permanentní školskou reformu v oblasti vývoje a výzkumu kurikula.
Celý rozhovor naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat