Barbora Zavadilová: Jak učinit vzdělávání učitelů praktičtějším? Cambridge vs. česká pedagogická fakulta

„V českém prostředí probíhají debaty o adekvátnosti současné podoby vzdělávání učitelů a pedagogické fakulty jsou kritizovány za nedostatek praxe a nereflektování potřeb škol. Nejedna organizace zabývající se vzděláváním učitelů se pro inspiraci dívá do západních zemí. V tomto článku bych ráda nabídla prostor k zamyšlení nad odlišnými přístupy k přípravě pedagogů na příkladu britského učitelského výcviku,“ píše Barbora Zavadilová v květnovém čísle časopisu Řízení školy.

Zavadilová mimo jiné píše:

Jedna má britská kamarádka právě dokončila bakalářské studium latiny na Cambridge a přemýšlela, co bude dělat dál. Během studia byla velmi aktivní, zapojovala se ve studentských spolcích a podílela se na organizaci velkých kulturních akcí a díky jejím organizačním schopnostem jí bylo nabídnuto místo v londýnské consultingové firmě, kde mohla mít výborný plat a skvělé kariérní vyhlídky. Ona se ale místo toho rozhodla, že půjde učit do nedaleké školy. Tam jí nabídli místo učitelky latiny v rámci programu School Direct, skrze který získá učitelskou kvalifikaci přímo během prvního roku práce ve škole. Možností pro místní mladé lidi, jak se vydat na učitelskou dráhu, je mnoho.

Práce učitele zde není považována za možnost pro ty, kteří „na víc neměli“, jak je to někdy bohužel vnímáno v ČR. Ani zde není profese skvěle placená, na druhou stranu ale ne špatně. A hlavně je společensky ceněná.

Příliv talentovaných, vysoce inteligentních lidí do této profese je umožněn rozmanitostí cest, které zde k učitelství vedou. Poté, co lidé vystudují jakýkoliv bakalářský obor, mohou jít daný předmět učit díky absolvování některého z mnoha (většinou ročních) programů vedoucích k získání tzv. Qualified Teacher Status (status kvalifikovaného učitele). První možností je vydat se přímo do škol, například skrze prestižní program organizace Teach First, jehož cílem je bojovat proti nerovnostem ve vzdělávání umístěním úspěšných mladých lidí do škol s dětmi ze špatných socioekonomických podmínek. Dále se lze do školství zapojit skrze již zmiňovaný program School Direct, který existuje v placené variantě pro mladé lidi s několikaletou pracovní zkušeností anebo ve variantě s poplatkem za učitelskou přípravu pro čerstvé absolventy bakalářského studia. U těchto programů mají mladí učitelé vzdělávání v pedagogice zajištěno přímo ve škole nebo v zaštiťující organizaci.

Další možností je roční pedagogické studium na vysoké škole, takzvaný Postgraduate Certificate in Education (PGCE). Do něj jsem zde mohla lépe nahlédnout, jelikož příprava učitelů probíhá na stejné pedagogické fakultě, kde já studuji magisterské studium. PGCE není „magistr“, je to profesní nástavba na bakalářské studium a absolventi učitelského výcviku si poté mohou dodělat magisterské studium MEd. Učitelský výcvik PGCE zahrnuje teoretickou výuku pedagogiky na fakultě, důležitý je zde ale opět praktický aspekt: studenti stráví minimálně 24 týdnů v roce na praxích ve školách. Během roku vystřídají dvě až tři školy a na každé mají svého mentora - proškoleného provázejícího učitele, který jim poskytuje profesní i emoční podporu a vede je...

Učitelství coby řemeslo, nebo odborná činnost?

Na práci učitele je v odborných debatách nahlíženo dvěma převládajícími způsoby: První z nich, kompetenční model učitele (competency-based paradigm), nahlíží na učitele coby na experta, jehož kompetencemi jsou plánování výuky, management třídy, předávání znalostí a hodnocení žáků a jímž se člověk může stát, pokud projde patřičným výcvikem. Tento přístup je založen na praktických příručkách pro rozvíjení pedagogických dovedností a bývá kritizován jako příliš preskriptivní, zaměřený na výstupy výuky a postrádající důvěru v autonomní činnost učitele. Tomuto pojetí učitele více odpovídá právě koncepce krátkého učitelského výcviku, kde se jedinec v praxi naučí potřebné dovednosti a osvojí si učitelství v řemeslném smyslu.

Odlišný pohled na učitele je model tzv. reflektivního praktika, který zdůrazňuje holistický charakter učitelského vzdělávání, autonomii učitele a jeho reflexi kontextu vzdělávání. Učitelské dovednosti mají být dle této koncepce získávány individuálně, skrze reflexi a zhodnocení vlastní práce, a tak neexistuje jeden univerzální „recept“ pedagogických dovedností a technik, který by se všichni budoucí učitelé mohli naučit. O tento cíl učitelské přípravy mohou lépe usilovat souběžné modely univerzitní přípravy učitelů. Avšak jen tím, že jsou rozsáhlé, není zaručena jejich kvalita.

Celý text naleznete v květnovém vydání časopisu Řízení školy (nakladatelství Wolters Kluwer)