„Řešením, které by se mi docela líbilo, by mohlo být, že se učitelé o obsah mediální výchovy a o média samotná – co podle nich je a není seriózní médium – pohádají ve sborovně a ředitel pak určí dva nejkvalifikovanější, ale s rozdílnými názory, aby učili v tandemu. Děti by si uvědomily, že dva lidi, které znají a respektují je, mají rozdílný názor. A že jde především o to, umět ten svůj obhájit,“ říká Tomáš Feřtek ze společnosti EDUin v rozhovoru pro Lidové noviny. Společně s Feřtekem debatoval na téma „jak učit mediální výchovu“ také učitel Michal Kaderka.
 |
| Tomáš Feřtek (eduin.cz) |
Mediální výchova na školách – co to vlastně je?
Tomáš Feřtek: Na prvním stupni se mediální výchova podle mě kryje se čtenářskou gramotností, byť již i tak malé děti jsou často aktivní na sociálních sítích. Čtenářská a kritická gramotnost je ale důležitý fundament. Umět rozlišit komunikační záměr textu, kdy jde o suché konstatování a kdy o nadsázku nebo ironii, jaký je záměr autora sdělení. Uvědomit si, že každé sdělení má nějaký záměr, nějakým způsobem nás chce ovlivnit. Na druhém stupni již má smysl seznamovat žáky s elektronickými médii a jejich fungováním, ale z mé zkušenosti je zbytečné se s nimi bavit o tom, jaký je třeba proces vytváření mediálního obsahu, jak fungují zaběhnutá média s redakcí. Je to svět, který je jim vzdálený. Snad s výjimkou dětských časopisů.
Michal Kaderka: Já bych oponoval. Přijde mi důležité, aby děti už na základní škole přemýšlely třeba o tom, kdo média vlastní, aby věděly, že existují média veřejnoprávní a soukromá a co to znamená.
Tomáš Feřtek: Dávalo by to smysl ve školách, jejichž učitelé mají o světě médií jakýs takýs přehled. Moje zkušenost je, že takových škol je málo a učitelé jsou sami mediálně negramotní. Jak by pak něco takového mohli učit? Navíc si myslím, že by se dnes mediální výchova měla víc věnovat sociálním sítím, ty mají mnohem větší vliv než klasická média. Televizní zpravodajství sleduje mezi dětmi a mládeží málokdo, o novinách ani nemluvě.
Kdo by tedy mediální výchovu měl ideálně učit?
Michal Kaderka: Podle mě všichni učitelé, protože se to dotýká všech předmětů.
Tomáš Feřtek: Škola musí pojmout mediální výchovu jako celek, jinak se to vlastně ani učit nedá. Je to velmi podobné čtenářské gramotnosti. Pokud to škola nechá jen na jednom osvíceném češtináři, dobrých výsledků dosahuje velmi ztuha. Na prvním stupni to ještě jde a celkem se to i daří, protože jeden učitel učí většinu předmětů, ale na druhém stupni nastává zádrhel.
Michal Kaderka: A pak se z toho stává PNJ – problém někoho jiného. Učitelé předpokládají, že se s tím popere někdo jiný, nikdo za to nemá přímou odpovědnost.
Když se škola rozhodne udělat z mediální výchovy samostatný předmět, jakou odbornost by měl učitel mít?
Michal Kaderka: Myslím, že by to bylo dost komplikované. Vyžaduje to určitou mediální zdatnost a vhled, kterému by asi pomohla například stáž v redakci nějakého média. Učitel samostatného předmětu by měl umět mediální obsah i vytvářet.
Tomáš Feřtek: Moje zkušenost lektora kurzů mediální komunikace je, že většina účastníků médii pohrdá. A učitelé zvlášť. Když už o médiích mluví, tak negativně a odmítavě. V jejich očích je to podřadný svět, který nestojí za pozornost, a často je to spojeno s velkou neznalostí. S tímto přístupem ale mohou těžko někoho mediálně vychovávat.
Michal Kaderka: Učitelé, tak jako běžní lidé z jiných profesí, média vnímají negativně, protože se tam podle nich píše nekvalifikovaně o oblasti, kterou znají, v jejich případě o vzdělávání. V některých případech mohou mít pravdu, ale oni vnímají jako lapsus i zjednodušení tématu, které je zcela profesionální a nutné, pokud novinář píše pro laickou veřejnost.
Celý text naleznete zde
13 komentářů:
oba pánové nemají zjevně ánung co je to ta mediální komunikace
Před deseti lety jsme pro projekt Průřezová témata a čtenářství zpracovali mimo jiné také nástin toho, co by bylo dobré mít na paměti, když chceme u žáků pěstovat odolnost vůči nežádoucím vlivům mediální komunikace, a rozvíjet pozitivní stránky jejího užívání. Tehdy se schylovalo k vytvoření nějakých "očekávaných výstupů" pro průřezová témata. Pokusili jsme se vytvořit něco, co by nesloužilo kontrole, ale pomohlo se v problematice vyznat.
Samozřejmě, že účinnost takových návrhů vždy závisí na tom, jestli s nimi někdo může a chce pracovat. A protože právě to nebývalo a dosud není ve školství u nás nijak systémově podporováno, pochybuji, že se náš nebo jiný, i lepší nástroj k učitelům a do tříd kdy dostal. I když se dělaly kursy a zájem učitelů, dokud měli ještě síly, byl patrný.
Formulovali jsme tehdy několik zásadních otázek o sdělovacích médiích, nabídli krátké vysvětlení a pak navrhli pro recepci i produkci v každém tom okruhu trochu konkrétnější popisy toho, co žák mediálně gramotný může dokázat. K tomu jsme dali i návodné dotazy, jaké by si zvídavý žák mohl položit, když chce v zacházení se sdělovacími médii obstát.
Ty zásadní otázky (a k nim vysvětlení) byly: Jak média vypovídají o světě a o životě? Jak jsou média stavěná? Jak média působí na společnost a člověka? Jak média manipulují s adresátem? Spojují média lidi nebo rozdělují? Kolik neštěstí, násilí a sexu smějí média přinášet? Jak média pomáhají občanské společnosti?
Ve vysvětleních jsme podávali nejprve krátké výstižné vyjádření, které mělo připomenout, na co se nemá zapomínat, např. "Sdělovací média nás neinformují o realitě, ale spíše vytvářejí svou vlastní, mediální realitu." nebo "Masová sdělovací média umožňují hromadné šíření a působení názorů, mj. předsudků. Vykonávají nátlak na uvažování i cítění člověka, na jeho identitu a integritu."
Podrobnější vysvětlení byla jako třeba "Pro posuzování kvality médií je vhodné využívat hlediska toho, jak jsou sdělení v něm relevantní (platná pro danou situaci), aktuální, negativní (zda zveličují záporné stránky), jak jsou blízká adresátovu životu, kulturně pochopitelná v daném prostředí, jak jsou sdělení překvapivá, jak médium vyváří jistou kontinuitu v podávání informací – zda pokrývá určitou oblast, zda dotahuje svou investigaci do konce, jak odůvodněná je v něm přítomnost celebrity či významného představitele státu.!
A tipy pro recepci a produkci např. "Žák promýšlí, které údaje, osoby, okolnosti nebo souvislosti by měly patřit k tématu daného mediálního sdělení, ale které nejsou ve sdělení zahrnuty."
A přidávali jsme kratičké sloganovité výrazy pro zapamatování typu „O čem zpráva pomlčela?“
Ovšem dnes vidím, že pro mediální gramotnost je tak jako tak základem vůbec gramotnost čtenářská a kritická. Oddělovat to od sebe můžeme leda "teoreticky", ale v praxi to stejně funguje vše společně. A proto je tak těžké dosáhnout zlepšení. Jeden se nemůže ze všeho zbláznit.
v osnovách to lze napsat jasně a stručně,tyhle průřezové průjmy jsou zbytečné....
1.média
2.základy mediální komunikace
3.produkty mediální komunikace
Průřezová témata se nezačleňují do ŠVP skrze „výstupy“ (žádné totiž nemají…), ale prostřednictvím tematických okruhů. Divím se, že toto pan Kaderka ani Feřtek nevědí, když tvrdí, že vyučují mediální výchovu…
Rozhovor pánů Kaderky a Feřteka jsem si přečetl už v Lidových novinách. Na základě komentářů pod zdejší upoutávkou jsem se k němu vrátil na stránky EDUinu. Tam jsou pod ním dva komentáře Z. Sotoláře a jeden komentář R. Sárköziho (stejný jako tady).
Musím konstatovat, že v komentářích jsem se kromě kultivovaného, zasvěceného, zajímavého a konstruktivního textu O. Hausenblase setkal už jen s naprostým blábolením (laimes28), případně s nenávistným okopáváním kotníků, které nemá nic společného nejen s myšlenkami obsaženými v rozhovoru, ale dokonce ani s formulacemi, které oba diskutující použili. Svědčí naopak o tom, že Z. Sotolář a R. Sárközi nechápou provázanost vzdělávacích oblastí a průřezových témat, a to včetně předpokládaných formativních dopadů na žáka.
V RVP ZV (verze březen 2017, str. 126) se píše doslova:
Všechna průřezová témata mají jednotné zpracování. Obsahují charakteristiku průřezového tématu, kde je zdůrazněn význam a postavení průřezového tématu v základním vzdělávání. Dále je vyjádřen vztah ke vzdělávacím oblastem a přínos průřezového tématu k rozvoji osobnosti žáka jak v oblasti vědomostí, dovedností a schopností, tak v oblasti postojů a hodnot.
Na str. 138 jsou popsány (těsné) vazby mediální výchovy na vzdělávací oblasti Člověk a společnost, Jazyk a jazyková komunikace, Informační a komunikační technologie, Umění a kultura. Ke každé z nich je potom v RVP ZV uvedena řada očekávaných výstupů, které s mediální výchovou bezprostředně i volněji souvisejí.
Vypadá to, že když Z. Sotolář a R. Sárközi (oba češtináři) chodili do školy, moc toho nepobrali nejen z mediální výchovy (tehdy možná nebyla součástí osnov), ale ani ze čtenářské gramotnosti. Anebo je za jejich nejapným glosováním mediálního vystupování jiných nějaký manipulativní záměr.
Inu, lekce mediální výchovy v praxi…
botlík/ nevím jak vy, pane kolego, a ostatní ctění experti na mediální výchovu,ale já vím, o čem mluvím,já ten obor multimediální komunikace na vš vystudoval,a pak jsem se jím mimo školsví pár let živil a pak jsem se do školství vrátil a viděl tu školskou hrůzu,ono když po 15 letech ve školství odejdete na 10 let mimo a pak se, na pád sezon dosloužit, vrátíte, je to šok!když jsem ke svým třem aprobacím ředitelům škol med vých nabízel, tak na mě hleděli, jak na zjevení,jedem mi řekl, že televizní moderátory nepotřebuje a druhý se mě zeptal, jestli ty komunikace mají něco společného s "drátama a telefonama"....
„Řešením, které by se mi docela líbilo, by mohlo být, že se učitelé o obsah mediální výchovy a o média samotná – co podle nich je a není seriózní médium – pohádají ve sborovně a ředitel pak určí dva nejkvalifikovanější, ale s rozdílnými názory, aby učili v tandemu. Děti by si uvědomily, že dva lidi, které znají a respektují je, mají rozdílný názor. A že jde především o to, umět ten svůj obhájit,“ říká Tomáš Feřtek ze společnosti EDUin v rozhovoru pro Lidové noviny.
Vidím velký rozdíl mezi mediální výchovou a mediální show. Uvedený nápad je principiálně shodný s výběrem aktérů do reality show. Něco takového s pedagogikou nemá nic společného, postrádám jakýkoliv výchovný smysl. Názorová rozdílnost neznamená názorovou vyhrocenost, život je poněkud složitější. Celý nápad odhaduji na vysoce kontraproduktivní. Konfrontačních situací zažijí děti v životě dost, zaměřme se raději na kvalitní obsahy, podporu schopných učitelů. Nedělejme pokusy na dětech.
Pane Botlíku, z celé diskuse působíte jako mediální a společenský negramota pouze vy. Pomlouvat někoho, kdo není přítomen, také nepovažuji za ukázku korektnosti. Jestli toto má být příklad mediální komunikace, budeme muset v důsledku do škol brzy zařadit kromě mediální výchovy také hodiny zvládání agresivity.
Pan Botlík je takový Brouk Pytlík, co všemu rozumí - dříve maturitním otázkám z matematiky i češtiny a nově dokonce mediální výchově. Úsudek o člověku si vytvoří na základě přečtení několika diskuzních příspěvků. Jelikož je komunikace s ním ztrátou času, jen upozorním, že se mediální výchově věnuji řadu let a jsem autorem dvou webů, které se zabývají nejen výukou mediální výchovy, ale propojují ji s výukou čtenářské gramotnosti, tvůrčího psaní a projektovým vyučováním, jak výše doporučuje pan Ondřej Hausenblas :-)
Můj web pro učitele: www.ctenarska-gramotnost.cz
Můj web pro žáky: www.sotkoviny.cz
Uvedený nápad *) je principiálně shodný s výběrem aktérů do reality show. Něco takového s pedagogikou nemá nic společného, postrádám jakýkoliv výchovný smysl. … Konfrontačních situací zažijí děti v životě dost, zaměřme se raději na kvalitní obsahy, podporu schopných učitelů. Nedělejme pokusy na dětech.
*) „Poslat do hodiny dva nejkvalifikovanější učitele s rozdílnými názory, aby učili o médiích v tandemu. Děti by si uvědomily, že dva lidi, které znají a respektují je, mají rozdílný názor.“ (T. Feřtek)
Zmíněné dvě představy jsou na krajích širokého spektra možností, jak postupovat. Jen je třeba si uvědomit, že sledují také hodně rozdílné výchovné cíle. T. Feřtek míří k samostatnému dítěti, které si (časem) dokáže udělat kvalitní názor samo a také ho umí obhájit. Zastánkyni druhého přístupu jde zřejmě o to, aby se dítě naučilo nekriticky přejímat názory lidí, kteří pro ně představují autoritu.
Na počátku 80. let jsem spolu se dvěma kolegy vyučoval matematiku a fyziku v prvním ročníku jednoho pražského gymnázia (tehdy je navštěvovaly děti po osmé třídě ZŠ). S kolegy jsme do hodin chodili všichni tři a okamžiky, kdy jsme se před žáky přeli o nějaký odborný problém – buď naoko, nebo doopravdy –, patřily k těm, které žáky zajímaly úplně nejvíc. Jednak pochopili, že učitel nemusí být „neomylným nositelem moudra“, jednak viděli, že i v matematice a fyzice není pravda „hotovou věcí“, ale musí se k ní dospět postupně, někdy i za cenu omylů.
Jinak děkuji panu Sárközimu za vysvětlení, že mediální výchova a čtenářská gramotnost jsou oblastmi, v nichž se cítí být silný v kramflecích. Jistě tedy postřehl, že jsem počítal také s druhou možností: že svým komentářem sleduje nějaký manipulativní záměr.
Předpokládám, že „zastánkyní druhého přístupu“ jsem míněna já, proto upřesňuji: Protože paní „zastánkyně“ byla vedena ke kritickému posuzování a samostatnému rozhodování, není příznivkyní černobílého myšlení a rozhoduje se sama, jaký přístup zastává a zda vůbec nějaký zastává – nepotřebuje k tomu auditora. Paní „zastánkyně“ je především zastánkyní zdravého rozumu, případně vědeckého ověřování, je-li třeba.
„…aby se dítě naučilo nekriticky přejímat názory lidí, kteří pro ně představují autoritu“
Pokud si dobře pamatuji situaci z nedávné diskuze o Hejného metodě, byl jste to vy, pane Botlíku, kdo měl potíže s respektováním názorů druhých a projevil zklamání nad mým nepřijetím vašeho postoje.
Jak víte, že T. Feřtek svým výchovným přístupem míří k samostatnému dítěti? Jako že si to myslíte? Mnoho matek například (děje se to dodnes) pod vlivem různých tzv. alternativních směrů povolilo dětem neadekvátní kompetence v samostatném rozhodování (mimo jiné). Dnes mnohdy řeší potíže s dětmi u psychologů. Velmi častým důvodem jsou nedostatečně nastavené hranice v raném věku. Být závislý na terapii mi nepřipadá zrovna jako dobrý výsledek a krok k samostatnosti dítěte.
„Na počátku 80. let jsem…“
To, že má člověk pozitivní pedagogické zkušenosti, je chvályhodné, ale nelze vycházet ze situace před třiceti lety, navíc z doby socialismu. To, čeho byl tehdy nedostatek, dnes může být nadbytek, dnes řešíme jiné situace, problémy.
Panu Sárközimu děkuji za uveřejněné odkazy, velmi zajímavé.
Paní Brandtnerová,
je mi líto, ale nevidím v diskusi s vámi žádný smysl pro ostatní čtenáře, pro vás ani pro sebe.
Posledně jsem se snažil dát vám to najevo nepřímo, nyní se tedy vyjadřuji explicitně.
Přeji vám hodně úspěchů ve vaší zodpovědné práci.
Pane Botlíku,
potom tedy prosím neuvádějte ve svých příspěvcích nepravdy a smyšlenky, na něž je bohužel nutné zareagovat, a také neobracejte diskuzi směrem k osobním útokům, což zde zjevně také nikoho nezajímá.
Pak budeme jistě všichni spokojeni.
Okomentovat